Využití kvantové mechaniky v kryptografii může být do budoucna velmi rozmanité, my se pokusíme na následujících řádcích jednoduše popsat jeden relativně jednoduchý a zřejmě i prakticky použitelný způsob. Při něm kvantové provázání neslouží přímo k přenosu informace, ale jen k předání klíčů k odemčení zakódovaných zpráv, které putují běžnými kanály. V základu celého nápadu stojí jeden pro naši intuici těžko pochopitelný kvantový mechanismus: tzv. kvantové provázání (někdy se používá i v češtině anglický výraz „entaglement“, „quantum entanglement“). Tak se označuje to, že některé „systémy“ – od páru částic po soubor atomů či mikroskopické objekty – se na pohled chovají, jako kdyby byly spojeny neviditelným poutem (to je jen příměr, ve skutečnosti to tak podle všeho není, fanoušci červích děr apod. prominou). Můžete si to představit na příkladu dvou hracích kostek vzdálených stovky kilometrů od sebe, které mají tu zvláštnost, že dávají vždy stejný výsledek. Když vám na první padne šestka a vy pak přeletíte k druhé a hodíte jí, padne vám také šestka. Tak hodíte znovu, padne jednička, vy znovu budete cestovat, hodíte druhou kostkou – a vida, jednička. V praktických podmínkách není a nemusí být úspěšnost stoprocentní, stačí při velkém počtu opakování prokázat, že měření se vzpírají statistickému očekávání klasické fyziky. Udržet nějaký „systém“, byť třeba jenom dvě částice, provázaný není nic tak jednoduchého. V tomto ohledu jsou provázané částice jako dva na dálku spojené balíčky se speciálním mechanismem uvnitř. Pokud někdo jeden balíček cestou (ať náhodou, či úmyslně) zachytí, a bude se do něj – nebo vlastně jen „na“ něj – dívat, mechanismus se spustí a obsah zdeformuje určitým způsobem podle toho, jaký nástroj dotyčný k otevření balíčku použije. Může se prodloužit/zkrátit, pokud vezmete metr, či změnit barvu, pokud si vezmete lupu. Ale vždy jde jen o tu jednu vlastnost, žádnou jinou – kompletní „otisk“ klíče udělat nelze, to je jedno z nepochopitelných a důležitých kouzel kvantové mechaniky – tzv. princip neurčitosti. V případě kvantově provázaného páru „klíčů“ platí, že změna jednoho vede k deformaci i druhého klíče. Může získat stejnou „délku“ či „barvu“ atp. (Může získat i vlastnost přesně opačnou, tj. například opačnou polarizaci, ale důležité je, že vždy právě opačnou.) Už si asi dokážete představit, že tento jev nabízí možnost vytvoření lákavě bezpečné komunikace. Nepředpokládá se, že by k přenosu samotné informace sloužily přímo provázané částice (v experimentech se používají například provázané fotony z ultrafialových laserů). Stačí je použít vlastně jako klíč: jeden si necháte, druhý pošlete kolegovi. Pak vyrobíte další pár, znovu jeden pošlete, jeden si necháte, a tak dále znovu a stále. Svůj klíč můžete zvážit, změřit, spočítat zářezy atp. Kolega může se svým klíčem dělat totéž měření, a pokud provede stejné měření, měl by dostat stejný výsledek. Na to se ho ovšem neptáte, jen mu běžným kanálem pošlete výsledky svých měření. Pokud budou v těch případech, kdy měřil totéž, souhlasit s jeho, dá vám vědět zpátky, kde došlo ke shodě. Nikdy si vzájemně nevyměníte všechny výsledky, či co jste vlastně měřili, jen si řeknete, ve kterých případech jste se shodli. Oba v rukou máte stejné hodnoty, které nikdo kromě vás dvou neviděl. Z nich vytvoříte pak podle nějakého obecného návodu šifru, kterou nikdo jiný nemůže znát. Z vlastností klíčů také vyplývá, že kdyby se někdo pokusil jejich tok přerušit a pokusil se je změřit, přijdete mu na to. Není to stoprocentně spolehlivé, ale už při poměrně malém počtu opakování posílání klíčů zjistíte, že něco tu nesedí. Kolegovi některé klíče dojdou se špatnými parametry, protože odposlouchávající strana svým vlastním měřením naruší provázání systému a shoda na obou koncích už nebude dokonalá. Naše vysvětlení popisuje relativně jednoduchý systém hodně zjednodušeně a spoustu důležitých věcí pomíjí, ale snad se nám podařilo vystihnout hlavní rysy takového systému kódování: nepotřebuje žádného prostředníka, samotná šifra se nikdy neposílá a „odposlech“ (nebo jinak vzniklé poruchy) lze poměrně snadno odhalit. Časem se jistě mohou objevit dnes neznámé postupy, jak podobné šifrování obejít, dnes o nich ovšem nevíme. /jj/