Světová produkce syntetické
pryže dosáhla v roce 2008 až
12 819 000 t, zatím co přírodního
kaučuku se zpracovalo jen
9 876 000 t. Dohromady to tedy
dává sumu 22 695 000 t, tolik
syntetické pryže i přírodního
kaučuku vyrobí továrny světa za
rok.
Zajímavé je i rozložení spotřeby,
které dává tušit, kdo je dnes
větovým hegemonem produkce
i zpracování pryže, neboť Asie
spotřebuje plných 45 %, jen 25 %
připadá na severoamerický kontinent,
evropské země společně
s Blízkým východem spotřebují
jen 30 % této kvóty. A to navzdory
tomu, že historie objevu syntetické
pryže patří Německu. Společnost
Lanxess z Leverkusenu se považuje
za pokračovatele původního
podniku, kde pryž vyvinuli, proto
uspořádala ke 100 letům objevu
seminář, na nějž pozvala i Technický
týdeník.
Vznik BUNY
Podstatná část informací o historii
vzniku pryže je převzata z projevu
předsedy představenstva společnosti
Lanxess Axela C. Heitmanna.
Je to fascinující historie.
Před 100 lety jistý Fritz Hofmann,
podnícen objevy chemiků
o řetězení molekul některých látek
vytvářejích isopreny, materiály,
jež vykazují jistou elasticitu,
zkoušel ve své laboratoři jinak
zaměřené na vývoj barviv všechno
možné. Namísto přírodního isoprenu
použil methyl.isopren, který
byl mnohem dostupnější a dal jej
do různých plechovek. Ty zahříval
různým způsobem a čekal. Ne
však dlouho, neboť si ověřil, že
v plechovkách vznikl materiál více
či méně tuhý, ale v každém případě
elastický.
Jak čas běžel, pan Hofmann připravil
methylkaučuk. Tedy syntetickou
pryž a objev si nechal
patentovat s datem 12. září 1909.
Jak to u Němců bývá zvykem, již
v roce 1910 vyrobila firma Continental
s využitím tohoto materiálu
pneumatiky, se kterými šéf objevitele,
tedy pana Fritce Hofmanna,
Carl Duisberg ujel asi 4000 km,
aniž by „píchnul,“ tedy spíše je
rozbil, neboť byly plné. Pneumatiky
vyzkoušelo na služebním voze
dokonce samotné Veličenstvo,
německý císař Vilém II. a bylo to
„velice pohodlné.“
Nicméně proces výroby syntetické
pryže byl velmi nákladný
a navíc methylkaučuk měl špatnou
vlastnost – na vzduchu oxidoval
a větral. Výroba se zastavila. Byl
zde obrovský tlak vzmáhajícího se
automobilového průmyslu a ačkoliv
přírodní kaučuk po I. světové
válce nejdříve zlevnil, jeho cena se
rychle vyšplhala na dvojnásobek.
Hledala se tedy náhrada. Za druhé
chemici objevili snadnou polymerizaci
butadienu a rovněž byla
vyzkoušena levná metoda výroby
této látky.
Soustředěný výzkum vedl nakonec
k výrobě syntetické pryže
z hydrocarbon butadienu a sodíku,
jemuž se v němčině ovšem říká
natrium, takže zkratkou Butadien
a Natrium se ujala značka BUNA®
C. Zbytky této technologie se objevují
ve výrobě pneumatik dodnes,
i když se BUNA dále vylepšovala
a byla známa pod značením Perbutan
®, nebo dříve BUNA S. Společnost
Lanxess AG využívá popsané
technologie a hlásí se k jejich
odkazu.
Německo
jako premiant trhu
Skončila ekonomická krize, tedy
alespoň ta v Německu, to se připravovalo
na jiné časy a výrobě
syntetické pryže byla dána priorita.
V roce 1936 Němci představili
komerčně úspěšnou automobilovou
pneumatiku na Autosalonu
v Berlíně (který měl tak zhoubný
dopad na geniálního konstruktéra
a podnikatele Škody –Auto K. Hrdličku),
jež byla schopna vydržet
i 36 000 km, tedy o třetinu více
než dosud vyráběné pneumatiky
z přírodního kaučuku. Ale uplynulo
ještě 6 let, do roku 1942, kdy
byly pneumatiky s BUNA S skutečně
masově vyráběny. Důvody
spěchu byly jasné. Oficiálně se
hovořilo o „nezávislosti“ na přírodních
zdrojích. Na konci války
byly závody IG Farben teoreticky
schopné vyrábět až 170 000 t syntetické
pryže ročně.
Do hry však vstoupily již před
válkou i Spojené státy americké.
Válka zavřela přírodní zdroje kaučuku
v jihovýchodní Asii ovládané
Japonskem, proto USA s vynaložením
asi 750 mil. USD vybudovaly
státem vlastněné továrny
s kapacitou 820 000 t syntetické
pryže ročně. Němci tvrdí, že i americká
produkce byla postavena na
objevech z Leverkusenu.
Další výzkumy
Po válce Němci nesměli vyrábět
více než 500 t syntetické pryže
měsíčně, ale usilovně pracovali na
vývoji. Společnost Bayer vyvinula
Perbutan® N a ještě více vylepšila
vlastnosti syntetického kaučuku
v odolnosti proti vlivu olejů
a pohonných hmot.
V roce 1957 odborníci z Leverkusenu
vyvinuli polychlorporpylenkaučuk,
později známý jako Byerpren
®.
Po roce 1960 dostává výroba
umělého kaučuku další impulzy.
Přechod na ropu a objevy nových
katalytických postupu k polymerizaci
udělal své, ethylen, propylen
a butadien se staly levnými surovinami.
Tato doba je lemována novými
objevy slavných osobností, nositelů
Nobelovy ceny, například Karla
Zeiglera z Max Planckova Institutu
nebo Guiulio Natta, profesora Polytechniky
v Miláně a dalších. Na bázi
jejich objevů bylo možné polymerizovat
butadien bez styrenu, což
nebylo takřka po 30 let možné.
Syntetická pryž se stala rovněž
díky francouzským objevům více
trvanlivou, zlepšila abrasivní vlastnosti
a odolávala lépe teplotám.
Ale nehovořme pouze o pneumatikách,
umělá pryž si našla i jiné
cesty využití a dalším milníkem na
cestě vývoje byl Levapren®, který
mohl být jako výchozí materiál
vulkanizován použitím peroxidu
nebo ultrafialovým světlem. Nové
vlastnosti předurčily tento druh
syntetické pryže k využití v obalování
elektrických kabelů. Následovaly
další objevy, například využití
dalšího polymeru, jehož obchodní
název byl Therban®, umožnilo
výrobu syntetické pryže s vysokou
odolností proti teplotám, což vyhovovalo
nároků na využití v konstrukci
motorů.
Následovala celé plejáda materiálů
pro výrobu syntetické pryže se specifickým
zaměřením na různé typy
využití a vývoj se doposud nezastavil,
neb světová spotřeba pryže
dosáhla v roce 2008 22 299 000 t.
(syntetické 12 573 000 t).
Jednotka RUC (Rubber Chemical
business) společnosti Lanxess
dosáhla v tomto segmentu obratu 1,9
mld. EUR v roce 2008 s v obchodu
s butylkaučukem (BTR Butyl Rubber
business) pak dokonce 3,28
mld. EUR. Pryž ještě dávno neřekla
své poslední slovo. /bal/