Agentura NASA na neděli 12. srpna připravila pro zapálené fanoušky kosmonautiky působivé divadlo. V půl čtvrté tamního (9:30 našeho) času z mysu Canaveral odstartovala do vesmíru raketa Delta IV Heavy, jejíž starty jsou vždy působivé, ale v noci dvojnásob. Silný, drahý, a proto také poměrně zřídka používaný stroj vynesl do vesmíru sondu, která by měla odpovědět na jednu z nejzajímavějších otázek kolem Slunce: proč má jeho atmosféra mnohem vyšší teplotu než jeho povrch. Výzkumná družice známá jako Parkerova sluneční sonda (Parker Solar Probe) na palubě rakety by se měla dostat do těsné blízkosti Slunce a zmapovat magnetické pole, intenzitu slunečního větru a další charakteristiky pro nás do značné míry stále záhadného prostředí. Měření by měla pomoci najít správnou odpověď na jednu z velkých záhad solární fyziky: proč je povrch naší hvězdy tak „studený“. Teplotu povrchu Slunce totiž dokážeme jednoduše změřit, a tak víme, že se pohybuje mezi 5–6 000 °C. Ale teplota korony, tedy oblasti těsně nad povrchem Slunce, může být výrazně vyšší, řádově i v milionech stupňů. Proč se zvyšující vzdáleností od zdroje v tomto případě teplota stoupá, věda s dostatečnou jistotou nevědí. Jedna z rozšířených hypotéz říká, že příčinou by mohly být miniaturní erupce známé pod anglickým výrazem „nanoflares“ (nanoerupce). O prosazení této myšlenky se zasloužil do značné míry i fyzik Eugen Parker, po kterém je sonda pojmenována. Není to však jediný důvod, Parker je velkou postavou oboru sluneční fyziky. I tak bylo trochu překvapivé, že NASA zařízení pojmenovala právě po něm – je totiž stále naživu. Parkerova sonda je tak první sondou NASA, která dostala jméno po žijícím vědci. S brzdou na podlaze Poněkud nezvyklá je i volba nosiče pro misi – ale tu si okolnosti vyžadovaly. Delta IV Heavy je výkonnější, ale také dražší variantou známé rakety Delta IV. Premiéru si Heavy odbyla v roce 2004 a od té doby nosila do kosmu výhradně vojenské náklady pro americké ozbrojené složky. Civilní zákazníci ji poprvé využili v prosinci 2014, kdy posloužila při prvním zkušebním (a samozřejmě nepilotovaném) letu americké kosmické lodi nové generace Orion. Zřejmě vzhledem k vysoké ceně (obecně se dnes uvádí údaj kolem 350 mil. dolarů za start) žádný další civilní start zatím naplánován není. Delta IV Heavy létá obvykle ve dvoustupňové variantě, v tomto případě ovšem jsou požadavky mise takové, že letěla ve velmi nestandardní konfiguraci třístupňové. Parkerově sondě dodá potřebnou energii ještě raketový motor Star 48BV. Ten si možná někteří pamatují ze startu mise New Horizons, která se po startu v lednu 2006 stala objektem s největší únikovou rychlostí: v zemském gravitačním poli se pohybovala rychlostí zhruba 16,5 km/s. Přestože měla dostatek rychlosti, aby se mohla vydat k trpasličí planetě Pluto, byla na cestě téměř 10 let. I náš malý kout vesmíru je prostě veliký. Plán letu pro Parkerovu sondu si samozřejmě žádá něco zcela jiného – zpomalit natolik, aby sonda „spadla“ až na oběžnou dráhu, která mu dovolí zůstat delší dobu v těsné blízkosti Slunce. Orbitální mechanika říká, že s dnešními motory nelze poslat sondu na takovou dráhu přímo, a tak se Parkerova sonda bude pohybovat po speciálně navržené a velmi komplikované dráze, která ji zavede sedmkrát kolem Venuše. Při každém průletu ztratí v gravitačním poli této planety trochu energie. Od roku 2024 by se měla pohybovat po své finální dráze, která má nejvzdálenější bod od Slunce ve vzdálenosti 0,73 astronomické jednotky (tj. na úrovni Venuše). V nejbližším bodě pak bude pouze 0,04 astronomické jednotky od Slunce, tedy zhruba 6 mil. km (dosavadní rekord držela německá sonda Helios 2 se 42 mil. km). Samozřejmě v blízkosti Slunce bude mít Parkerova sonda vůči naší hvězdě velmi vysokou rychlost kolem 200 km/s. Na své finální dráze také sonda nakonec „zemře“; až jí dojde palivo pro orientační motory, nebude se moci natáčet ke Slunci svým tepelným štítem a žár její vybavení zničí. Vedení letu předpokládá, že to bude až rok či dva po splnění základního vědeckého programu. Vzhledem k tomu, že ten by měl být hotov zhruba za sedm let, sonda by tedy měla mít celkovou životnost osm až devět let. Stroj čekají během té doby skutečně extrémní podmínky s teplotami až kolem 1 300 °C. Právě proto je orientace uhlíkovým tepelným štítem ke Slunci tak důležitá. Díky němu by se teplota v prostoru pro vědecký náklad neměla vyhoupnout přes 28 °C. Elektronika v něm bude mít i vlastní topení, aby nedošlo k poškození chladem. Vzhledem k tomu, že dráha je tak komplikovaná a vyžaduje, aby Venuše byla ve vhodném postavení, startovní okno pro sondu je poměrně krátké. Každý den tvrdá jen pár desítek minut a ideální podmínky byly do 19. srpna, s mírnými úpravami by se pak dalo startovat až do 23. srpna. Kdyby se start býval nepodařil, příští podobná možnost by se naskytla v květnu příštího roku /jj/
