Když výbuch Vesuvu v roce 79 zničil Pompeje a Herkulaneum, pod nánosy popela zůstalo nesčetné množství předmětů, které nám dnes mohou prozradit, jak se vlastně v římské době žilo. Jedním z ojedinělých nálezů je i unikátní knihovna, kde v poličkách podél zdí malé místnosti ležely stovky ručně psaných svitků. Velkou část z nich tvoří podle rekonstruovaných fragmentů díla prakticky neznámého filozofa Filodéma. Není to neobvyklé: antickou literaturu známe primárně díky přepisům jejich děl pocházejících z rukou středověkých a pozdějších písařů. Velká část antických písemností se kvůli tomu vůbec nezachovala – možná se zdála bezbožná, jiná jen nezajímavá, a tak se s jejich přepisováním nikdo neobtěžoval. Bohužel, v originální knihovně z Herkulanea se čte jen těžko. Většina svitků je prakticky dokonale zuhelnatělá, když je horké plyny z exploze spekly při teplotě kolem 320 °C do černočerných neforemných objektů. Pokud se svitky dají rozbalit, písmo na nich lze dnes přečíst pomocí kombinovaného snímání v různých částech spektra, díky čemuž inkoust na spáleném materiálu vystoupí. Potíž je ale v tom, že rozbalování svitků je prakticky nemožné. Papyry se velmi snadno lámou a ničí. Proto se postupně zkoušely různé šetrnější postupy, ale ne zcela úspěšně. Vědci tedy velkou část svitku stále raději zachovávají v původním stavu s nadějí, že se najde metoda, jež by je umožnila přečíst šetrněji. S tou snad nyní přišel Vito Mocella spolu s kolegy z Itálie a Francie. Tento nápad a první experimentální ověření svého postupu zveřejnil v časopise Nature Communications. Využívají přitom postupu, který si už našel své místo v lékařství, varianty počítačové tomografie, při snímání využívá i tzv. fázového posunu. Což znamená, že při přechodu do prostředí s jiným indexem lomu (třeba z vody do vzduchu) se posune do fáze světla. Jako by se kmitání světelného paprsku trochu „opozdilo“ (nebo „zrychlilo“) proti světlu, které by se šířilo stejným prostředím. Změna je to poměrně malá, ale dá se měřit, a to nejen u běžného světla, ale rovněž u rentgenových paprsků – byť mnohem obtížněji, protože posuny bývají výrazně menší. Pro experiment vědců bylo důležité, že starověcí písaři používali inkoust z popela, který se do papyrových svitků nevsákl. Hustý materiál z popela vytvářel nevýraznou, asi 100 mikrometrů (0,1 milimetru) silnou vrstvičku na povrchu papyru. I to stačilo, aby se rentgenové paprsky chovaly v této vrstvičce trochu jinak (jejich vlny se trochu „posunou“), takže přístroj mohl obě vrstvy odlišit. Autoři v práci popisují jen rozluštění několika mála slov (ani ne celých vět), ale to nepovažují za minus. Šlo především o to veřejně ukázat, že postup by měl fungovat – i proto, že nyní by mělo být jednodušší sehnat další prostředky. Záznam je v každém případě plný šumu a rozeznat v něm jednotlivá písma chce hodně snahy, trpělivosti a zkušenosti, nemluvě o představivosti. Čtení svitku tedy bude vyžadovat poměrně hodně nejen času na tomografu, ale také lidské práce a zřejmě i dalšího ladění metody na optimální účinnost. Zatím se provádí víceméně ručně a teprve se vyvíjí software, který by měl proces zrychlit. Na druhou stranu dostat i těch pár písmenek je nesporný úspěch. Možná také přispěje k obnově archeologických prací na místě zmíněné vily v Herkulaneu. Poslední práce tam skončily v roce 1997, ale velká část vily stále zůstává neprozkoumaná (známe jen jedno podlaží ze tří). Je poměrně pravděpodobné, že by se v budově daly najít ještě další svitky, ale i protože bylo prakticky jasné, že nálezy budou nečitelné, italské úřady nebyly pokračování příliš nakloněny. (Jako hlavní důvod se ale uvádí, že by mohlo dojít k poškození budov stojících dnes přímo nad bývalým Herkulaneem.)
