Jak nejlépe vyučovat programování CNC strojů

Je škola v Sezimově Ústí něčím výjimečná? Má nějaký tajný recept na výuku programování? Vychází z tradice? Těží z přítomnosti a sousedství Kovosvitu MAS? V čem tkví podstata úspěchu jejích absolventů v samotné soutěži? To jsou otázky, na které se ptáme přímo vyučujících, kteří Tomáše Pospíšila na účast v soutěži připravovali. Naše otázky směřují k zástupci ředitele Vyšší odborné školy, Střední školy, Centra odborné přípravy v Sezimově Ústí Ing. Tomáši Vančurovi a k vyučujícímu CNC programování Danieli Kržovi. ? Vítěz soutěže o nejlepšího programátora z řad mladých techniků v Jihočeském kraji vzešel z vaší školy a vy sám ho učíte. Můžete nám říci, co poskytujete vašim studentům navíc, že dosahujete ve výuce CNC tak dobrých výsledků, jaký máte recept na úspěch? Podle našeho mínění je klíčovým prvkem to, že zde máme k dispozici reálné stroje. Je úplně něco jiného, když studenti sedí před nějakým simulátorem nebo pracovní stanicí a programují jen na obrazovce, než když své programy následně realizují na skutečném stroji, kterého se ze začátku pro jeho masivní rozměry mohou třeba i bát. Je to velká hmota, kterou ovládají svým programem a pak uvidí výsledek. Cítí sílu a možnosti stroje a vtahuje je to do výrobního procesu. Necháváme jim i dostatek volnosti a samostatnosti, takže se učí vlastně i odstraňováním vlastních chyb. Stojí prostě u reálných strojů vysoké kvality a výuka sama má potom docela jiné emoční parametry. ? Hodně se hovoří o tom, že učitelé tohoto předmětu se často nestíhají seznamovat s novými poznatky. Jak řešíte vy sami otázku dalšího vzdělávání, abyste studentům předávali skutečně ty nejčerstvější znalosti? Tak především, my jsme zde zaměřeni na praxi, takže neučíme nic, co bychom sami nezvládali prakticky předvést. Neučíme z knih, ale z praxe. Sledujeme trh a snažíme se zachytit novinky. ? Dobře - praxe, ale kde a jak? Dostanete se například do skutečné výroby? Samozřejmě. Není to problém, neboť od nás odešlo už tolik absolventů do okolních závodů, že stačí zavolat a pak už jen dohodnout termín. Získáme tak i zpětnou vazbu, dostaneme informaci přímo z výroby, jestli něco učíme špatně, nebo že se objevilo něco zásadně nového. A s některými studenty jsme v kontaktu i 10 let, což už něco znamená. Pak už hovoříte se skutečnými odborníky s desetiletou praxí a oni jsou ochotni nám sdělit, co je nového a pomoci nám to zvládnout. ? Považujete současný systém výuky programování numericky řízených strojů s přesně vymezenými hodinami výuky až ve 3. a 4. ročníku, respektive s teoretickým úvodem na konci 2. ročníku, za dostatečný a odpovídající současným potřebám? No, více hodin bychom akceptovali, to určitě, i když i za současného stavu se dobrá výuka zajistit dá, ale rozhodně bychom byli proti snížení počtu výukových hodin. ? Něco o zpětné vazbě jste už naznačili, ale přesto, je vzájemná spolupráce mezi podniky, které by mohly zaměstnávat vaše absolventy, a školou dobrá? Je tento typ zpětné vazby dostatečný? Tady nelze nic ponechat náhodě. Kromě kontaktů, které jsme zmínili, objíždíme sami své tzv. sociální partnery, to znamená podniky, a jednáme o tom, zda zaměstnávají naše absolventy, jak jsou s nimi spokojení a co by si případně přáli na výuce změnit nebo co doplnit. Ona ta zpětná vazba funguje už v rovině ryze obchodní. Když by totiž podniky od nás vzaly do pracovního poměru studenty a následně zjistily, že se neosvědčují a mají s nimi moc práce s doškolováním, zkusí to u nás jednou či dvakrát a pak bude konec. A škola přece funguje na bázi ekonomické, dostáváme prostředky na určitý počet studentů, kteří se k nám přihlásí a školu absolvují. To ale znamená, že zde musíme mít dost tvrdé zkušební podmínky jak při všeobecné, tak i odborné maturitě, abychom si byli jisti kvalitou svých studentů. V tomto směru již nelze nic odbýt. ? Jaká je profesní úmrtnost studentů, to znamená, kolik z nich skutečně zůstává po maturitě u profese, které se vyučili, a kolik jich změní zaměstnání? Máte i v tomto zpětnou vazbu? Takový přehled skutečně máme. Absolventi se totiž scházejí při výročích svého absolutoria, a tak se poměrně přesně dozvídáme, co vlastně třeba pět let po odchodu ze školy dělají a kde pracují. Obecně řečeno, je to různé, ale v zásadě lze říci, že u vyučeného oboru zůstává v některých ročnících až 85 % studentů. Ale pozor, někteří studenti jdou i na vysoké školy, takže i je můžeme vlastně zahrnout mezi ty, kteří u profese zůstávají. Je to patrné i z toho, kolik studentů si dnes hledá letní brigády v podnicích, kde tuší příležitost budoucího zaměstnání ve vystudovaném oboru. ? Takže si myslíte, že většina těch dětí, jak je krásně a s pochopením všech okolností souvisejících s jejich věkem nazýváte, přijímají dnes už vzdělávání aktivněji, s vědomím jeho důležitosti pro vlastní budoucnost? Mnoho našich studentů přichází z rodin, kde otcové provozují nějakou živnost nebo výrobu a tam je jasně znát intenzivnější zájem se něco naučit a uplatnit to pak v rodinném podniku. Je také jasné, že studium takového žáka je sledováno rodiči s větší pozorností než obvykle. V takových případech je hlad po znalostech jasně patrný. Je však pravdou, že my tady s kolegou máme výhodu, že přijdeme do styku se studenty právě až v tom 3. ročníku, kdy již odpadli takoví „studenti“, kteří nepochopili smysl vzdělávání. Výraznější problémy tudíž s dětmi nemáme. Ale jako zástupce ředitele školy vím, že to hlavní síto „odpadlíků“ je už 1. ročník. Tehdy se kluci ocitnou například u ponku s pilníkem v ruce a zjistí, že by se mohli dokonce i umazat. Ale to je prostě nutná součást výuky, cesta, jak se říká „ od píky“, v našem případě od pilníku, k čisté práci programátora. Většina studentů to naštěstí tak chápe. ? Jaký je podle vás nejrychlejší prostředek ke zlepšení úrovně výuky konkrétně v předmětu CNC programování? To je snadná odpověď: támhle ten stroj (ukazují na 1000 Quick MCV) a ještě čtyřikrát! Ale vážně, učíme praktickou obsluhu strojů a úroveň naší technické vybavenosti tragicky zaostává za realitou. Někdy učíme na muzeálních strojích potřebné základy, například konveční obrábění, ale i zde samozřejmě došlo k pokroku a nových strojů pro výuky není nikdy dost. ? Takže se nabízí řešení - výuka přímo v továrnách? To není tak jednoduché, jak se zdá. Podniky jsou výrobní jednotky a nemají čas a personální vybavení na výuku. Bylo by ideální, kdyby podniky spolupracovaly se školami a snažily se je nějak lépe technicky vybavit, ale to jsme zase na začátku naší debaty. Zřejmě to chce zcela nové legislativní řešení, které umožní podnikům přijímat dary a sponzorství studentů, pokud se pro ně rozhodnou. S tím souvisí i úroveň státních maturit, které nejsou podle našich zkušeností nastaveny pro naše typy škol právě nejvhodněji. /bal/