Jak dál v aplikovaném výzkumu na vysokých školách?

Věda, výzkum na vysokých školách se neobejdou bez těsné spolupráce s průmyslem. Známá pravda, proklamovaná už desítky let. Leč praxe je taková, že stále existují bariéry, které brání tomuto propojení teorie s praxí, jehož cílem je dokonaleji připravit, vychovat mladé odborníky ve špičkových oborech. VŠB - TU Ostrava je vlajkovou lodí svázanou s průmyslem, zejména energetikou, Moravskoslezského kraje, ale dosah má daleko větší. Přesto i zde musí vedení této školy, zejména v posledních letech, řešit nemalé problémy související mimo jiné i s hledáním vhodného dialogu se státem, ale i průmyslem, velkými i menšími firmami. Na toto téma jsme hovořili s jejím rektorem prof. Ing. Tomášem Čermákem, CSc., už několikrát. Změnilo se něco k lepšímu za poslední období? Tak je tady určitý posun vpřed. Je ovšem otázkou, kolik úsilí, námahy, přesvědčování to stojí, aby výsledek tomu alespoň zčásti odpovídal. My považujeme spolupráci školy s praxí, tedy s podniky, institucemi jako činnost nesmírně důležitou, nikoliv doplňkovou. Proto jsme také zpracovali v rámci mezinárodního projektu za celou školu seznam činností, které průmyslu nabízíme. Počínaje profesní profilací, materiálovým i přístrojovým vybavením. Domnívám se, že to co nabízíme a neustále aktualizujeme - může už uspokojit i náročnější požadavky firem. Dál se nám také podařilo iniciovat projekt Centra pokročilých inovačních technologií, který může a už také je významným impulzem na vyšší úrovni ke spolupráci s firmami. Co tedy brání té těsnější spolupráci s praxí? Těch zádrhelů, těžkostí je celá řada. Ale při rozumném dialogu, kdy bude projevená snaha problémy řešit, nikoliv je odkládat, doufám, že se najde uspokojivější řešení. Jste veřejně prospěšnou institucí... ...čili my říkáme, že stát nebude nikdy tak bohatý, aby mohl podle našich představ vybavit laboratoře školy a současně vyhovovat představám průmyslové sféry. Takže jestli se zdůrazňuje nutná koexistence veřejného i privátního sektoru (převážná část firem je v soukromých rukou), tak podle našeho názoru řešení spočívá v nabídce - pojďme se na tom vybavení společně podílet! Stát by měl, podle našich představ, zajistit základní vybavení školy, prostory a k nim personální vybavení - pedagogy, odborné pracovníky a nutnou administrativu. Vše s odpovídající platovou úrovní. Podnik, na základě své představy požadavku na konkrétní řešení, by se měl podílet na potřebném technickém, technologickém vybavení příslušných pracovišť, laboratoří. Jinými slovy, když byly zrušeny výzkumné ústavy při podnicích, řešme to tímto způsobem. A když se přidají další tři - čtyři firmy, které potřebují rovněž vyřešit obdobný problém, pak už můžeme hovořit o synergickém efektu. Ten spočívá v podílu školy, kdy se v rámci vzdělávacího procesu zapojí do tohoto jasně definovaného úkolu naše dostupné výzkumné kapacity včetně doktorandských disertací, případně diplomových prací. Takže to je jedna kategorie, která by mohla znamenat systémovou změnu z dlouhodobějšího pohledu oproti současnosti. A ta další? Současně s ní, protože jedno nevylučuje druhé, jsou potřeby průmyslu krátkodobějšího charakteru. Zde by byla možnost vědecko technického servisu školy, ovšem na bázi tržní komerce, za úplatu. Obojí je v podstatě odpovědí na otázku, jak řešit sepětí školské teorie s praxí, s vědeckotechnickým pokrokem. Nabízí se otázka - co střet zájmů, konkurence? Pravda, někdy jsou představy průmyslu takové - vždyť vás platí stát, tak mu to také nějakým způsobem vracejte. Naším prvořadým úkolem je příprava, vzdělávání a výchova mladé odborné generace. A ta se neobejde bez kontaktu s aktuálním děním v průmyslu, především jeho perspektivami. Proto také ten důraz na vědu, výzkum a aplikaci v praxi. Pokud se jedná o konkurenci, domnívám se, že je u nás natolik legislativně ošetřena, hlídána, aby její pravidla nebyla porušována. Co nám tedy může bránit, když vyjdeme vstříc jedné firmě s řešením jejího problému, abychom obdobně nemohli postupovat u těch dalších? Čili, měl by zde existovat tržní vztah, že si podnik, firma, instituce něco u nás objedná a právem za tuto službu požaduje konkrétní výstup s možností reklamace za eventuální nedostatky. Tento postup je s úspěchem uplatňován v zahraničí. Doplním však, že jeho vyšší efektivnost spočívá v tom, že výzkumná činnost má několik etap. Ta poslední je vývojová, která vede ke konkrétnímu produktu s komerčním uplatněním na trhu. Ale předtím - a to by mohl být náš případ - je předvývojová etapa, kde se konkurence proti sobě nijak nevymezuje, ale naopak "příbuzné" firmy z oboru mají zájem na úspěšném řešení konkrétního problému. Tlačí je čas, konkurence. Tady se ukazuje, že je možné sladit zájmy, sdružit prostředky, protože škola představuje v tomto směru nejmenší riziko - i z hlediska efektivnosti. V žádném případě to nebudou zmařené prostředky, neboť zkvalitní úroveň odborného vzdělání a zvýší motivaci mladých lidí. Co tomu tedy brání, aby se takový postup realizoval? Domnívám se, že je zde třeba propracovat legislativu v oblasti nepřímé podpory výzkumu. Určitý krok se již udělal, že peníze, které podnik dává do své výzkumné činnosti, může zařadit do nákladové položky. Mně osobně tam však schází, že tyto náklady mohou být nejen realizovány vlastními silami, ale mohou být také objednány u veřejné vysoké školy. Takto získané prostředky by vedly nejen k lepšímu financování dané instituce, ale především - a to zdůrazňuji - k vyšší kvalitě vzdělávání i výzkumu, který produkuje. A toto v naší legislativě zatím ošetřeno není! A aby byly nějaké obavy z eventuálního tunelování školy nebo že by firmy chtěly zneužívat svého postavení a daňově "utíkat" přes tyto instituce, takové nebezpečí rozhodně nehrozí. Problém je také v tom, že Národní inovační politika, která dle mého názoru velmi dobře analyzuje situaci za poslední období, není dostatečně provázána se záměry resortů. Jinými slovy - průmysl by si měl dle současného pojetí "hlídat" inovace sám, což dokládá, že na podporu výzkumu a vývoje, konkrétně v zákoně 130/2002 není zmínka o prostředcích pro národní inovační strategii. Čili, když říkám, že bych potřeboval platové prostředky, abych zaměstnal mladé lidi, kteří mohou odborně řešit konkrétní problematiku, podávat projekty - není na to kolonka! Vtakové situaci jsou i ostatní vysoké technické školy... ...zejména ty, které i v předstihu reagovaly na restrukturalizaci průmyslu a zaváděly nové progresivní obory. My jsme věděli, že jednou ten okamžik přijde, kdy se řekne, že výzkum nemůže být založen na nezávazném bádání, aniž by někoho zajímalo, jaké výstupy a kdy z něho budou. Bohužel, lobistické zájmy, nijak malé, zatím stále odsouvají ten okamžik střetu. Budu konkrétní. Mně doslova šokovalo, že přes verbální přísliby co vše k lepšímu se změní v hospodářské strategii státu ve vztahu k vědě a výzkumu, tak se dovídám z pokynu Grantové agentury ČR, že projekty s technologickým charakterem s výstupem do průmyslového výzkumu, by měly být vyřazovány! To se bezprostředně týká nás. Řádově už tři roky se slibuje vznik Agentury pro technologie, která by měla tuto problematiku zastřešovat. Doposud není. To znamená, že zatím jediným poskytovatelem státních prostředků pro projekty orientované na technologie je Grantová agentura ČR. Jinými slovy to ukazuje, že se stále preferují projekty základního výzkumu. Ty však zdaleka nemohou odstartovat jejich provázanost k aplikaci a posléze ke komerčnímu využití. Čili, škola technického typu si může položit otázku - proč tady vlastně jsem? Teď budu hovořit v nadsázce. Asi by nás měl platit průmysl, když nás potřebuje. Ten zas může tvrdit - pozor! Vždyť my platíme daně a nikoho na nich neokrádáme! Takže proč stát neprodukuje absolventy, kteří jsou nám užiteční? Z tohoto jako začarovaného kruhu je jediné východisko. Vytvořit systém, který motivuje průmysl ke konstruktivnímu dialogu se školou za účasti státu, aby startoval takové programy, jež budou tomuto dialogu příznivé. Co pro tento záměr hodlá dělat vaše škola? Právě při vědomí této závažné situace připravujeme a hodláme podat projekty Národního programu výzkumu a projekty financované ze strukturálních fondů EU. Jejich obsahem jsou navrhované změny, které by těmto procesům pomohly. Inspirací jsou nám zkušenosti a poznatky ze zahraničí, kde už řadu let jsou s úspěchem tyto programy realizovány. Měl jsem možnost navštívit v nedávné době Tchaj-wan a přesvědčit se co znamená v praxi klastr, orientovaný na high-tech průmyslovou výrobu, kdy stát se stará o to, aby univerzita orientovala svůj výzkum na potřeby průmyslu. Privátní sektor - třeba i dvacet malých firem - se koncentruje kolem výzkumného pracoviště vysoké školy s cílem vyřešit daný problém. Není vůbec výjimkou, že se na takových úkolech spolupodílejí i veřejné výzkumné instituce, případně další vysoké školy. Synergický efekt je zde značný, neboť umožňuje blíže provázat sféru výzkumu s realizací. A o to v podstatě jde. Jaká je zatím situace u nás, v České republice? Výzkumná centra se nepochybně těší zájmu výzkumných pracovišť. Může to být důkazem, že celý tento sektor je lidově řečeno - vyhladovělý. Tomu také odpovídal původní trend, že budou zaměřena aplikačně. Jaká je však realita? Původní úvaha pro letošní rok byla - 600 mil. korun, kdy základní výzkum měl dostat z této částky třetinu - 200 mil. Je počátek roku a už se ví, že je to naopak! Takže bylo by třeba položit si otázku, zda by neměla být lépe vymezena role problematiky výzkumných center, protože co jiného než výzkumné centrum jsou ústavy Akademie věd, kde je přibližně šedesát ústavů vzniklých v 50. letech a ty, jak vidno, docela úspěšně vstupují do boje o finanční prostředky. Bohužel, na úkor regionů. Například Ostravska, kde v minulých letech byl zcela restrukturalizován průmysl, vytvořeny nové obory. A naše škola, která se na tomto procesu podílela, nemůže stále "najít" potřebné finance k zaměstnání několika desítek lidí. VŠB - TU Ostrava je profilovaná na potřeby průmyslu, který prošel obrovskou revitalizací. Je a má být zdrojem stovek vysoce kvalifikovaných odborníků. Jak je však vychovávat, formovat, připravovat pro potřeby průmyslu ne dneška, ale příštích let bez institucionální podpory výzkumu, aby byli plně srovnatelní s odborníky předních vyspělých zemí? To je otázka na kterou - při výše zmíněných problémech - hledáme odpověď od státu i průmyslu. A čas, kdy konkurence nás může převálcovat, věru nečeká. . OLDŘICH HOUŠKA