V druhém červnovém vydání časopisu Science se na předních místech objevil nečekaný výsledek islandského projektu pumpování oxidu uhličitého do podzemí. Tato zatím jen nesměle zkoušená metoda boje proti změně klimatu se tak může zdát mnohem schůdnější, než si asi i její zastánci zatím mysleli. Islandský projekt nese název Carbfix a pracuje v poměrně nezvyklých podmínkách. Využívá blízkosti geotermální elektrárny Hellisheidi, která je v současnosti největší zařízení svého druhu na světě. Při jejím provozu se uvolňují vulkanické plyny, včetně oxidu uhličitého nebo ještě nepříjemnějšího sulfanu. Produkce CO2 je nízká, ročně zhruba v řádu desítek tisíc tun, což je jen pár procent produkce elektrárny na fosilní palivo se srovnatelným výkonem. Geologům tento v podstatě malý zdroj CO2 dal zajímavou příležitost vyzkoušet si, jak by případná technologie pohřbívání oxidu uhličitého fungovala. Carbfix byl spuštěný v roce 2012 a ve světovém měřítku jde o jeden z několika desítek malých ověřovacích projektů tohoto typu. V některých rysech je ovšem netradiční: především používá dosti nezvyklou technologii, která souvisí s pumpováním oxidu uhličitého do horniny ve směsi s vodou – s nadsázkou bychom mohli říci, že jde v podstatě o sodovku s hmotnostním poměrem 1:25 (tedy jeden díl CO2 na 25 dílů vody). Většina srovnatelných projektů využívá postupu, kdy se do země pumpuje téměř čistý oxid uhličitý s malým objemem (cca 5–10 procent) dalších příměsí. Má to své dobré důvody, samozřejmě. Voda zabírá v hornině místo, které by mohlo sloužit ke skladování CO2, navíc se musí samozřejmě někde brát. Například ekonomika České republiky produkuje ročně zhruba 100 milionů tun tohoto plynu, a na pohřbení celé produkce tímto způsobem by bylo zapotřebí tedy zhruba 2,5 miliardy tun vody, což je zhruba 8 (plných) Lipen. Protože se může použít v podstatě libovolná voda, včetně slané, mohla by být snad taková metoda reálně schůdná v některé přímořské zemi. V rámci Carbfixu nebyla spotřeba vody velký problém, protože do vrtu bylo natlakováno zhruba 250 tun CO2 (částečně ve směsi se sirovodíkem). Zapotřebí tedy bylo řádově několik tisíc tun vody, tedy „jen“ několik olympijských plaveckých bazénů. Oxid uhličitý se měl skladovat v hloubkách mezi 400 až 800 metry, ve vrstvě sopečných hornin, tedy čedičů. Autoři chtěli hlavně vědět, jak rychle bude v dané vrstvě plyn „kamenět“, tedy měnit se v uhličitan vápenatý, a výsledkem byli velmi překvapeni. Po dvou letech se mineralizovalo 95 procent uhlíku, který se v rámci projektu Carbfix do země napumpoval. To čekal málokdo, odhady rychlosti tohoto procesu dosahovaly i stovek či tisíců let. To by znamenalo, že podobná úložiště by se snad mohla používat bez komplikovaného a drahého monitoringu, a nepředstavují „časovanou bombu“. Navíc čediče jsou zcela běžnou horninou, pokrývají velkou část oceánského dna a zhruba desetinu souše – teoreticky tedy máme vhodných – a podle těchto výsledku i nečekaně levných – zásobáren oxidu uhličitého více než dost. I přes zajímavé výsledky jde ovšem o poněkud předčasnou úvahu. Jak jsme zmínili, technologie nemá jen samé výhody. Navíc jde o první, pilotní studii postupu, která má ke skutečnému nasazení dosti daleko. A co je ještě podstatnější, chybí shoda (politická, ale i odborná), zda je nutné ho ve větším měřítku a rychle nasazovat. Pokud jsou skutečně většinové vědecké odhady vlivu CO2 na klima blízko pravdě, a akumulace tohoto plynu v atmosféře povede k rychlému zvyšování teplot, je asi jedině dobré mít přehled o možnostech regulace jeho obsahu v atmosféře. Navíc když nejde o pokusy s nějakou přehnanou cenou (určitě ne vzhledem k tomu, jak vážné mohou být případně následky). Jako jediné řešení by ale v případě nutnosti ovšem toto řešení nestačilo, byť by se z některých zpráv mohl zdát opak.
