V letošním prvním a v tomto čísle TT
jsme se zaměřili na stručný výtah z Analýzy
VaV a inovací v České republice, jak
ji pro naši vládu připravily Technologická
agentura a Český statistický úřad. Je
to čtení neradostné. Ve všech ukazatelích
je naše země kdesi na pomezí chudých
neprůmyslových zemí, hluboko za průměrem
EU. Vidíme, že hlavním tahounem
inovací jsou podniky v zahraničních
rukou a podíl výzkumu a vývoje realizovaný
na vysokých školách ve spolupráci
s průmyslem je zanedbatelně malý.
Obecně vzato, děláme to tedy špatně,
a to už plných 22 let. Výsledky se nedostavily,
i když vlády dávají do VaV
stále více peněz. (Nehodnotíme zde
Akademii věd ČR, ta se proslavila několika
významnými objevy.)
Někteří odborníci uvádějí, že na vině
je daňový systém, jiní tvrdí společně
se zahraničními analýzami, že podniky
v českých rukou raději přebírají hotová
řešení a adaptují je pro své potřeby. (Citace
zprávy.) Hodnocení vědecké práce
je postaveno na kritériích, která schopné
vědce a pedagogy od spolupráce s průmyslem
vyhánějí – na druhé straně je
v ČR při vysokých školách budována
převážně za peníze Evropské unie síť vývojových
center, jejichž činnost má být
na spolupráci s průmyslem postavena.
Mají pracovat pro průmysl, a to v rytmu
a krutosti konkurenčního boje o termíny.
Mnoho původních center však končí.
Jenomže i katedry vysokých škol
by měly vyučovat na základě těsného
sepjetí s průmyslem. Jak se podaří tyto
dva různé směry vývoje skloubit, zatím
nikdo neřeší.
Z úst některých politiků zazněl požadavek,
aby se český průmysl (zahraničním
investorům asi nemůžeme něco
doporučovat), přeorientoval z exportu
do zemí EU do nespecifikované oblasti
směrem na východ. Může se export nějaké
země dvakrát za čtvrt století přeorientovat
z východu na západ a zase
zpět? A proč? Vždyť na spolupráci velkých
investorů s českými podniky stojí
naše ekonomika.
