Mezinárodní energetická agentura (IEA) zelenou energii (při splnění řady technických, ekonomických i legislativních opatření) predikuje už pro nejbližší 5leté období. Vedle zvětšující se poptávky po čisté energii ji k tomuto optimistickému výhledu vedou rovněž postupně klesající produkční náklady oboru. Zelená energie je pro ni také účinný nástroj ke zmírnění neuspokojivého vývoje klimatu a k posílení energetické bezpečnosti surovinově nevybavených zemí, které si musí základní energetické vstupy zajišťovat importem. Nefosilní zdroje mohou do roku 2020 výkonově zabezpečit nejméně 700 GW. Při postupné likvidaci starých dožívajících produkčních kapacit na uhlí a topné oleje a při náhradě odstavovaných jaderných bloků z titulu několika národních moratorií na jadernou energetiku na ně mohou připadnout až 2/3 objemu čistých přírůstků do národních zdrojů. Podle expertů IEA se nejdynamičtěji budou prosazovat fotovoltaické a eolické kapacity. Zpráva IEA také připomíná další významný faktor: nefosilní zdroje se budou intenzívně uplatňovat i v rozvojových zemích. A to díky razantnímu vědecko- -technickému pokroku v oboru, dostupnějším zdrojům i metodám investování a také lepšímu povědomí o možnostech jejich nasazování a exploatace. Vedle Brazílie, Číny, Indie nebo některých zemí Středního východu, sázejí experti hlavně na jižní Afriku a subsaharské státy. V rozvojovém světě by zelená energie mohla účinně pomoci při lokálním zabezpečování potřeb obyvatelstva i při nastartování hospodářského růstu. Změny jsou ovšem nutné Zainteresované politické, průmyslové a bankovní subjekty však musí postupně eliminovat některá omezení, jež dosud brání dynamičtějšímu uplatnění zelené energie. Vedle poměrně vysoké investiční náročnosti jsou to některá přetrvávající politická a technická regulační opatření a nedostatek odborníků pro projekci, výstavbu i provoz nefosilních zdrojů. Zelená energetika je pod značným konkurenčním tlakem zavedené fosilní energetiky a teplárenství. Také proto, že mnohé legislativní a exekutivní subjekty dosud nepřijaly závazky ke snižování objemu emisí uhlíku a k diverzifikaci stávajících produkčních kapacit. Řada nejasností a nepředvídatelností ve svých důsledcích podkopává důvěru k zelené energetice, a to jak na straně uživatelů, tak výrobců a investorů. Na pomalost rozhodování má značný vliv rovněž pokračující propad cen některých fosilních energetických vstupů, zejména ropy. Experti odhadují, že k obnovení rovnovážného stavu na trzích by mohlo dojít při ceně cca 80 USD za barel, a to až v roce 2020. Na rozdíl od předchozích výrobních a odbytových scénářů (zvláště ze 70. a 90. let 20. století) nyní třeba zohlednit poměrně razantní ekonomický růst a poptávku po surovině v zejména třímiliardových gigantech – Číně a Indii. V některých státech se také rychle tenčí domácí zásoby paliv a dvě velké, ekonomicky silné země, SRN a Japonsko, dílem už začaly a dílem budou pokračovat v odstavování svých jaderných bloků. Poslední globální ekonomická krize ukázala, že už také neplatí letité vazby a přímé úměry mezi ekonomickým růstem a výrobou i spotřebou energie. Řada států přistoupila ke strukturálním hospodářským změnám. To se mj. projevilo v novém formování vývoje poptávky a nabídky energií a energetických služeb. Postupně implementují technicky sofistikovanější a provozně úspornější technologie. V některých zemích se transformují předchozí systémy tržních pravidel a dotační politiky. Je důvod k op timismu, anebo ke skepsi? Optimistické scénáře před blížícím se klimatickým summitem COP21 v Paříži potvrzují, že uhlí je v globálním měřítku nadále dominantním surovinovým vstupem pro výrobu elektřiny. Postupně přijímaná opatření však vytváří předpoklady, aby zelená energie (zejména solární a eolická) je mohla do roku 2040 na této pozici vystřídat. Její kritici ovšem upozorňují, že v procesu postupné transformace celosvětové i národních energetik nelze ignorovat jádro. Zvláště pokud se vědcům podaří za technicky, ekonomicky i ekologicky akceptovatelných podmínek nabídnout vyspělé jaderné reaktory IV. generace. /uai/
