Drobné kostky, sestavované na stěně do různých geometrických i jiných obrazců, mají za sebou dlouhou historii. Prvními tvůrci mozaiky byli nejspíš Egypťané, následovali je Peršané a Řekové.
Mozaika vzniká sestavováním z drobných kostek, hranolků nebo kolíčků, které se upevňují do měkké omítky či tmelu. Zpočátku se jako materiál používal kámen, později sklo. Řekové, kteří mozaikou pokrývali kromě stěn i podlahy, používali bílý a barevný mramor, zbarvení mohlo být přírodní i umělé. Ve starověkém Orientu a v antickém Římě se ve 2. a 3. století nejčastěji pracovalo s kamennou mozaikou, zachované části jsou dodnes k vidění například v Pompejích. Skleněné mozaikové kolíčky pocházejí z benátského ostrova Torcello, kde se vyráběly.
Monumentální styl
Skleněná figurální mozaika získala styl a monumentalitu na stěnách a klenbách starokřesťanských bazilik a byzantských chrámů v 5. a 6. století. S moderní dobou, přesně od 19. století, se objevila i při pokládání městské dlažby. Celá dlouhá staletí se na postupu v podstatě nic neměnilo, až „digitalizace světa“ nemilosrdně zasáhla také do hájemství stařičkého řemesla. Když si dnes sednete k internetu, najdete tam programy pro tvorbu fotomozaiky, s jejichž pomocí můžete zkusit převést některou svoji fotografii na obrázkovou mozaiku. Takový program analyzuje možnosti a nabízí řešení, při kterém následně přiřazené dlaždice co možná nejvíce odpovídají celkové struktuře snímku. Tvůrce sám – v tomto případě vy – může upřesnit rozměry dlaždic, nastavit si jejich počet a určit, kolikrát má být každá z nich opakována. A pak je tu samozřejmě hit třetího tisíciletí: profesionální digitální mozaika, která otevřela nové netušené možnosti architektům, projektantům a designérům. Mozaika z pryskyřice je přímým následovníkem předchozí klasicky z kamene, keramiky a skla, a její tvůrci sbírali 10 let zkušenosti, než s ní přišli na veřejnost. Pružné pryskyřicové dílky mají na průřezu tvar čočky, dobře a lehce se přizpůsobují textuře a tvaru, je snadné upravit rohy, zakřivení, povrchovou nerovnost. Standardní rozměr jednoho dílku je sice 2 × 2 cm, ale není nutné se ho držet. Tvar dílků může být libovolně velký, pravoúhlý, hranatý i oválný či rovnou nepravidelný. Hotový produkt se pokládá stejně jako tradiční mozaika. Důležitou roli hraje konzistence pryskyřicových dílků, podle potřeby tvůrce může být nastavení krystalizace v průběhu výroby tvrdší či měkčí. Touto variabilitou přímo při vzniku se ruší náročné procedury a úpravy, které vždy vyžadovala klasická mozaika. Současná digitální mozaika se celkem tradičně aplikuje na nosný materiál pomocí lepidel a spárovací hmoty, velikost mezer přitom může být různá, záleží na návrhu. Méně tradiční už jsou použité podklady, protože lehká pryskyřicová stavebnice nijak nezatěžuje (zátěž je cca 1 kg na 1 m2) a drží stejně dobře na klasické stěně z cihel jako na sádrokartonu, dřevu, polystyrenu, sklu či betonu. Nepadá ani ze sádrokartonového podhledu, může se používat venku i uvnitř. Při venkovním užití nemění barvu, UV paprsky nemají na její kvalitu negativní vliv.
Fantazie může dostat křídla
Nespornou výhodou této techniky (a proto ji architekti milují) je neomezené pole fantazie. Prostřednictvím speciálního softwaru pro techniku digitálního potisku lze převést na drobné částečky mozaiky starou i současnou fotografii, dobový obraz, moderní grafiku, vlastní kresbu, digitální návrh. Předloha se prostě rozloží na mozaiku libovolného tvaru a velikosti, následně se zase poskládá a umístí na požadovaný podklad. Tím, že si každý zadavatel či autor sám určí námět, tvar dílků i nosný materiál, vzniká pokaždé originální dílo zcela individuálního charakteru. Možnost libovolně měnit tvary dílků nabízí navíc i další překvapivé variace. Do mozaiky je možné také vkládat jiné materiály – přírodní i umělé. Může to být kávové či obilné zrnko, písek, ale i zlato či drobné skleněné krystaly. V podstatě neexistují žádné hranice. Výhody lze nalézt i při údržbě. Pryskyřice je lehký a zároveň pevný materiál, mozaika je vyrobena tak, aby odolávala času, povětrnostním vlivům, byla vodotěsná a snesla i oheň. Ve výrobním procesu se začíná výběrem obrazové předlohy, ta se reprodukuje a software vypočítá počet dílků, které budou pro zhotovení potřebné. Pak je obraz rozložen na dílky, pryskyřice odpovídajícím způsobem pigmentována a opětovným skládáním se vytvoří přesně očíslované panely. Pokud se některá část mozaiky poškodí, stačí vyhledat odpovídající číslo, poté vyrobit pro opravu onen jediný potřebný kousek. Vladimíra Storchová Foto: archiv Pepe&Con