Řada států hledá potenciální, technicky, ekonomicky i ekologicky akceptovatelné náhrady za tradiční fosilní zdroje pro výrobu elektřiny a tepla. Jedním z nejzajímavějších produktů jsou v tomto směru hydráty metanu. Nejnověji chce k jejich těžbě přistoupit dynamicky se rozvíjející Čína, a to z ložisek plynu na dně Jihočínského moře, v blízkosti hongkongského šelfu. Tým geologů provedl pod tamější hladinou několik desítek vrtů. Odhady vydatnosti ložiska o rozloze cca 55 km2 přesáhly 150 mld. m3. Převedeno do celoevropského měřítka: státy EU 28 by tímto palivem spolehlivě saturovaly své energetické potřeby nejméně do roku 2065. Hydráty metanu (někdy jsou také označovány klatrát metanu, „hořící led“ nebo „ohnivé kameny“) chemicky představují sloučeninu metanu a vody. Vyjádřeno vzorcem jedná se o CH4•5.75H2O, neboli o krystalickou vodu s etanem. Tato nejčastěji bílá tuhá látka se nachází nejenom na dně oceánů (v hloubkách cca 0,5–2 km), ale i na hranici sluneční soustavy. Podmínkou jsou v obou případech trvalé teploty pod 0 °C a optimální tlak. V pozemských podmínkách vzniká hydrát metanu uvolňováním metanu ze zemského jádra, jenž se při průchodu zlomy v zemské kůře mísí s chladnou mořskou vodou a společně krystalizují. V případě amerických těžebních lokalit na Aljašce desítky metrů pod trvale zmrzlou půdou. Geologicky se nejedná o žádný převratný objev. Ložiska této energetické suroviny znají experti už řadu let. Teprve za současného stavu vývoje techniky, těžebních a transportních technologií lze přistoupit k jejich ekonomické a ekologické těžbě. Ve světě hydráty metanu, resp. spalitelný plyn těží Japonci, Američané a Indové. Konkrétně: pracovníkům japonské státní agentury Japan Oil, Gas and Metals National Corporation (JOGMEC) se podařilo poprvé vytěžit plyn z podmořského ložiska klatrátu metanu 12. března 2013. Stalo se tak v podmořském údolí Nankai, několik desítek kilometrů jižně od ostrova Honšú. Poté co odčerpali vodu z prostoru vrtu a snížili tlak, klatrát se rozpadl na vodu a plyn. Ten následně odsáli na palubu těžařské lodě Chikyu. Dosud podniknuté kroky s cílem rozvinout ekonomicky akceptovatelnou těžbu klatrátu jen v citovaném podmořském údolí Nankai by Japoncům mohly zabezpečit energetickou spotřebu celé země na minimálně 10 let. Komerční těžba by tu podle činitelů JOGMEC mohla odstartovat nejpozději v roce 2019. Japonci disponují také globálními daty. Na jejich základě dosud známý rezervoár hydrátů metanu považují za rozhodující fosilní zdroj pro 21. a 22. století. Mohl by substituovat tenčící se zásoby uhlí, ropy i zemního plynu na kontinentálních nalezištích. Pro ilustraci: zatím známá světová ložiska hydrátů metanu převyšují známé zásoby zemního plynu až 10krát. Velká ložiska klatrátu se předpokládají rovněž pod hladinou Mexického zálivu. V hloubce cca 1,5 km spočívá koncentrovaná vrstva s 20 % metanu a 80 % ledu. Velmi skept ičtí ekologové Varují těžaře hlavně před důsledky unikajícího metanu. Při srovnání s oxidem uhličitým je metan až 20násobně účinnější skleníkový plyn. Pokud by těžařská společnost exploataci ložiska dokonale nezvládla, eventuální destabilizace ohromných metanových ložisek by vygenerovala gigantickou klimatickou katastrofu, vedle níž představují zatím zdokumentované podmořské výrony metanu (resp. vějíře jeho bublin) z mělkého šelfu jen zanedbatelné riziko. Rozrušení mořského dna by mohlo nenávratně poškodit celé ekosystémy planety. Podle názorů vědců by jen teploty ovzduší mohly vzrůst o 10 až 12 °C. Výrony metanu se v minulosti nevyhnuly ani evropskému pobřeží. Třeba při průzkumu podmořského dna kontinentálního šelfu u břehů Skandinávie byly objeveny stovky kilometrů dlouhé praskliny. Podle vědců právě tady mohlo dojít na konci třetihor ke gigantickému výronu a k následné explozi cca 300 až 350 mld. m3 sublimovaného metanu. Uvolněné teplo zapříčinilo tání kontinentálního ledovce v Evropě. Hydráty metanu lze považovat za jednu z dominantních příčin náhlého oteplení a završení poslední doby ledové. Nejedná se o akademická rizika Nebezpečí okolo klatrátu není spjato výlučně s vrtáním zvoleného ložiska či s dopravou vytěženého materiálu na hladinu. Nepřehlédnutelná rizika skrývá i nezvládnuté tavení hydrátu metanu a neuspokojivé zabezpečení unikajícího plynu ze zásobníků na lodích i na pevnině. Samostatnou kapitolu, kterou si musí zainteresované státy ujasnit a propracovat, je rovněž vlastní exploatace metanu, resp. jak efektivně zabránit, aby při ní do ovzduší neunikal oxid uhličitý. V daném případě se nejedná o akademické riziko. Vědci, kteří zkoumají nebezpečí srážek naší planety s asteroidy, přičítají náhlému a prudkému uvolnění miliard tun metanu ze dna oceánů i gigantické klimatické šoky zpřed 250, resp. 55 mil. let. Jeho masivní shoření mj. pozvedlo globální teploty (a to ve velmi krátkém časovém rozmezí) o 7 až 10 °C a následné vyhynutí většiny tehdejších druhů fauny i flory. Velkým optimismem na margo hydrátů metanu zatím nesrší ani ekonomové. Zdůrazňují, že státy s jejich těžbou teprve začínají. Až následující roky prokážou,
