Ne všechno, co jsme se učili ve škole nebo co považujeme za obecně známé, odpovídá pravdě. Mezi takové nejznámější mýty patří tvrzení, že pásovou výrobu (běžící pás, montážní linku), která proklestila cestu moderní průmyslové produkci, vynalezl vyučený zámečník, opravář parních strojů, inženýr, vynálezce (vlastnil přes 160 patentů na věci, které se používají dodnes), velkopodnikatel a průkopník automobilového průmyslu Američan Henry Ford (1863–1947) a jeho inženýři. Podstatu a technické řešení montážní linky nevynalezl jediný člověk a nemá tak žádného duchovního otce. O její vznik se v průběhu staletí zasloužil lidský důvtip a přirozená činorodost. Zkrátka, legendární průmyslník nemohl sériovou výrobu, potažmo montážní linku vymyslet, ani kdyby byl sebe více geniální. Předběhli ho! Nejdříve se využívala při výrobě potravin. V Anglii ji od roku 1830 nasadili při výrobě lodních sucharů a zhruba o 15 let později se ujala v prvních průmyslových jatkách v Cincinnati, kde zvířata poráželi za pomoci jednoduché bourací linky a postupně porcovali. V automobilovém průmyslu jako první začal využívat principu postupné montáže vynikající technik Ransom Eli Olds (1864–1950). V jeho továrně Olds Motor Works (od roku 1908 součásti General Motors) v michiganském Lansingu se auta na dřevěných podstavcích přepravovala od jednoho montážního místa ke druhému. V roce 1903 založil Henry Ford spolu s dalšími 11 investory a „Operativním“ kapitálem 28 000 dolarů společnost Ford Motor Company s cílem splnit si svůj dlouholetý sen: vyrábět levná a kvalitní auta určená běžným lidem k denní potřebě. První vstup firmy na trh se odehrál typicky „fordovsky“. Speciální vůz Ford 999 vytvořil na dně vyschlého jezera St. Clair nový světový rychlostní rekord – 147 km/h, čímž na sebe upoutal pozornost. Již od začátku 20. století financoval vizionář Ford výzkum biopaliva vyráběného z rostlinné hmoty, kterým by se jednak vyřešil problém zemědělských přebytků (on sám se měl v duchu rodinné tradice stát farmářem), a na druhé straně by se jím nahradilo palivo vyráběné z ropy, se všemi jeho negativními vlastnostmi. Ze všech rostlin vhodných k použití na biomasu byly zjištěny jako nejvhodnější některé odrůdy technického konopí. Aby bylo možné uspokojit vzrůstající poptávku, otevřel Ford v roce 1910 (podle firemních análů 16. června) novou moderní továrnu Highland Park v Dearbornu na předměstí Detroitu, ve které poprvé ve výrobě automobilů zavedl v roce 1913 pásovou výrobu včetně jejího zautomatizování. Inspirovala jej k tomu rovněž návštěva provozu mamutích jatek v Chicagu, využívajících pohyblivé linky na porcování hospodářských zvířat. Výrobní doba jednoho vozu modelu T (ve spojení se stavbou ocelárny na speciální slitiny tajně vyvinut ve Fordově před společníky utajované laboratoři, později známého po celé Americe pod jménem Plechová Lízinka a v počátcích jezdícího na „benzín“ z konopí) klesla z 12 na 5 h. To byl velký úspěch, který se postupně ještě umocňoval, když Fordovi inženýři přišli s návrhem válečkové dráhy a dalších zdokonalení, ze kterých pak vyvinuli tzv. Fordův nekonečný výrobní pás. Cena modelu T postupně spadla až na lidových 575 dolarů a začal se prodávat po statisících. Již v roce 1914 se automobilům značky Ford podařilo ovládnout zhruba 50 % amerického trhu. Vše se přitom odehrávalo v podmínkách vysoké a neustále zvyšované produktivity práce. Pásová výroba však měla bohužel i své negativní stránky. Málo placení dělníci (zhruba 2,5 dolaru za 9hodinový pracovní den) poukazovali na to, že se z nich stávají mechanické stroje a někteří novináři a odborníci z oblasti společenských věd dokonce přirovnávali zavedení běžících montážních pásů k moderní formě otroctví. Proto Ford najímal převážně nezkušené pracovníky z řad emigrantů (mnohdy i negramotných) k rychlému zaškolení; ti však v továrně většinou zůstávali maximálně několik měsíců. Vysoká fluktuace zaměstnanců proto byla jedním z hlavních problémů, které bylo nutno vyřešit. Udržet v závodě okolo 14 000 pracovníků totiž vyžadovalo stále větší a větší potřebu finančních prostředků, mnohdy „vyhozených“ peněz na zaškolování nového personálu. Řešení, se kterým Ford přišel v roce 1914, představovalo doslova revoluci ve světě práce. Ve Ford Motor Company byl zaveden 8hodinový pracovní den, minimální denní mzda se zvýšila z 2,5 na 5 dolarů (později dokonce na 6 dolarů), zaměstnancům byl přiznán prémiový podíl na zisku společnosti a pro rodiny stálých zaměstnanců byl zaveden speciální sociální program, do kterého patřila podniková lékařská péče, výstavba sportovišť a kulturních zařízení k trávení volného času. Tyto předchůdci dnešních benefitů byly ale určeny pouze zaměstnancům žijícím počestným způsobem, takže v podniku bylo zavedeno ještě sociologické oddělení, které mělo dohlížet, zdali dělníci nejsou závislí na alkoholu a hazardních hrách. Díky svým vstřícným krokům k vlastním zaměstnancům se Fordovi také podařilo v samém počátku udusit snahu některých dělníků o vznik podnikových odborů. Ve 30. letech minulého století již bylo zřejmé, že Fordův systém nemůže trvale plnit jeho očekávání. Také Ford si uvědomil, že provádění stejných pohybů pořád dokola vystavuje jeho zaměstnance úmorné rutině. Přesto však věřil, že jejich potřeby naplňuje dobrými platy a tím, že jim nabízí práci bez jakéhokoliv duševního vypětí. Stále více se však ukazovalo, že jediným stimulem pro zvýšenou produktivitu práce nejsou pouze dobré výdělky, ale také pracovní podmínky a prostředí. Výroba se proto částečně vrátila ke složitějším výrobním procesům, které provádělo několik dělníků pracujících společně. Přestože montážní linky v automobilovém průmyslu i v dalších oborech existují dodnes, většinu práce na nich provádějí v současnosti průmysloví roboti. Úspěch společnosti Ford trvá díky Fordovým synům a vnukům dodnes.
