Havárie ve Fukušimě z března 2011 je z pohledu radioaktivního znečištění sice druhou nejvážnější jadernou havárií všech dob, ve srovnání s „jedničkou“, tedy černobylskou havárií, byla naštěstí ale poměrně malou událostí. Mimo elektrárnu se dostalo o řád méně radioaktivního materiálu, a to méně nebezpečného a vítr ho velkou většinu odnesl daleko nad moře. Přesto počet důkladných zdravotních prohlídek dětí z okolí elektrárny vzbudil mezi odborníky překvapení. U nezvykle velké části z nich se objevily buď abnormality nebo přímo rakovina štítné žlázy (těch bylo zhruba stovka za 360 000 celkem kontrolovaných osob). Když pak Tošihide Cuda (v odborné literatuře ho najdete pod anglickou transkripcí Toshihide Tsuda) z univerzity v Okajamě s kolegy publikoval v loňském roce práci, která jasně naznačovala, že jde o vlnu rakoviny v důsledku jaderné nehody, překvapená a vystrašená byla i veřejnost. Je ovšem otázkou, zda oprávněně. Velké šetření Že se soustředila pozornost zrovna na rakovinu štítné žlázy, je logické. Jak víme i my v České republice, zvýšený výskyt rakoviny štítné žlázy u dětí byl jedním z hlavních následků černobylské katastrofy před 30 lety. Není tedy asi překvapivé, že po fukušimské havárii se přikročilo k opatřením, která měla podobný vývoj událostí u postižených minimalizovat. Kromě evakuace (ne úplně podařené a zpožděné), to bylo třeba i podávání jódových tablet, které mají zabránit vstřebávání jódu z prostředí (v podstatě tělo zahltí jódem, aby ten z okolí už byl nadbytečný a tělo ho pouštělo zase dál). Dalším krokem – a do té doby zcela ojedinělým – byl i podrobný screening zhruba 369 000 osob z fukušimské prefektury, kterým v době havárie bylo 18 nebo méně. Zkoumání probíhalo tři roky, a když začínalo, většina odborníků by asi odhadla, že se během něj objeví problémy byť jen vzdáleně podobné Černobylu, kde havárie způsobila pět tisíc případů rakoviny štítné žlázy a zhruba 15 úmrtí. (Nemoc je v drtivé většina případů velmi dobře řešitelná odstraněním štítné žlázy.) Ve Fukušimě měl být nárůst počtu případů zcela nepatrný, odhadlo WHO v roce 2013. Pro ilustraci: riziko vzniku rakoviny štítné žlázy se u žen z nejhůře postiženého místa prefektury měla zvýšit ze zhruba 0,75 procent na 1,25 procenta. Když byly postupně zveřejňovány výsledky kontroly fukušimských dětí, výsledky byly trochu překvapivé: lékaři u poloviny z nich objevily cysty nebo uzle. Většina nálezů byla miniaturních, tak malých, že se nedaly podrobněji vyšetřit, u těch větších – bylo jich cca 2100 – provedli lékaři další vyšetření, která vedla nakonec k identifikaci zhruba stovky případů rakoviny štítné žlázy. Odborníci vědí, že podobné „abnormality“ jsou velmi časté, ale už nevěděli, jestli naměřené číslo je nízké nebo vysoké: tak rozsáhlé a důkladné vyšetření ještě nikdo nikdy nedělal. V tu chvíli se do debaty vložil Cuda s kolegy. V roce 2015 zveřejnili v časopise Epidemiology práci, ve které napsali, že případů rakoviny štítné žlázy je ve Fukušimě 20× až 30× více, než kolik činí celostátní průměr. Je logické, že se veřejnost vyděsila a začala se (ještě důrazněji než dosud) velmi důrazně ptát, zda ve Fukušimě neprobíhá „epidemie rakoviny“. Srovnáváte nesrovnatelné, pane kolego Cudovi kolegové začali okamžitě protestovat. Podle nich příliš mechanicky porovnal výsledky důkladného průzkumu ve Fukušimě prováděného pomocí CT skenu celé skupiny lidí se staršími výsledky. Ty totiž vycházely jen z klasického vyšetření pacientů s viditelnými zduřeními štítné žlázy nebo charakteristickými potížemi a následnou extrapolací dat na celou populaci. (Cuda a spol. si tohoto jevu byly vědomy, ale odhadli, že může jen za malou část rozdílu.) Výtku dobře ilustruje práce Noboru Takamura, specialisty na radiační onemocnění ze specializovaného ústavu v Nagasaki a jeho kolegů. Ti provedli „fukušimské vyšetření“ u 4365 japonských dětí ze tří různých částí země ve věku 3 až 18 let. Jejich výsledek byl velmi podobný jako ten použitý ve Fukušimě: kolem 230 případů na milion. Ve Fukušimě to bylo cca 200 až 600 případů na milion. Podle časopisu Science podobných ověřovacích studií proběhlo v Japonsku ještě několik a došly k číslům ještě vyšším: 300, 350 a dokonce i 1300 případů na milion osob. Rakoviny štítné žlázy jsou tedy dost možná o mnoho častější, než by naznačovala odborná literatura. Jedna malá ilustrace (ne důkaz) na závěr: v jedné malé (cca 400 případů) japonské patologické studii se u zhruba 11 procent zkoumaných těl našly na štítné žláze nádory, které ve zdravotnické dokumentaci nebyly nikdy zmíněny. V tomto případě šlo samozřejmě vesměs o staré lidi, takže výsledek není vůbec možné přenášet na děti a adolescenty, ale hezky to naznačuje, jak málo o své štítné žláze většina z nás (a naši lékaři) ví. Což možná není až tak špatné. Již jednou zmíněný časopis Science upozornil na trochu podobný případ Jižní Koreje, kde bylo v 90. letech vyšetření štítné žlázy zařazeno do „sazebníku“, a stalo se široce dostupným (bylo téměř plně hrazené). Počet vyšetření raketově stoupl a výrazně přibylo i identifikovaných nádorů a následných zákroků – a to často chirurgického odstranění celé štítné žlázy a s tím spojenou doživotní hormonální kúru. V roce 2011 bylo nahlášených případů rakoviny štítné žlázy 15× více než v roce 1993, napsal tým korejských lékařů v časopise New England Journal of Medicine. „Epidemie“ si přitom podle statistik nevyžádala žádné životy: počet úmrtí na tuto chorobu se mezi oběma roky nezměnil. Jinými slovy, lidé si nechávali operovat nádory, které by zřejmě buď zmizely samy nebo by jim nezpůsobily žádné obtíže. Autoři zmiňované studie navrhují, aby se vyšetření dělalo méně, a tím se zabránilo zbytečným operacím, jejich následků na zdraví a pohodu pacientů a případným komplikacím. V případě Fukušimy je podobné řešení asi nemožné, už proto, že veřejnost by s ním nesouhlasila. Vlastně si nedokážeme představit, jak by se situace dala vyřešit bez dalších třenic. Bariéra mezi „establishmentem“ a „aktivisty“ je už tak těžko překonatelná. Před dvěma lety například vláda ustavila systém expertních skupin pro postižené oblasti. Jejich obyvatelům se tak nabízela možnost přímého setkávání s odborníky, a ptát se jich na otázky kolem bezpečnosti i odstraňování škod. /jj/
