František Tomis: recyklace plastů je snazší než druhotné zpracování kovů

Doc. Ing. František Tomis, CSc., dlouholetý spolupracovník časopisu Plasty a Kaučuk od jeho založení a bez nadsázky nestor českých i slovenských plastikářů se dožívá 85 let v pozoruhodné duševní i fyzické zdatnosti. Narodil se 14. srpna 1922 ve Václavovicích u Frýdku- Místku, v oblasti těšínského Slezska. Jeho otec Ludvík byl zednický a tesařský mistr, majitel malé stavební firmy, matka se starala o malé hospodářství. V letech1937 – 1941 František vystudoval vyšší průmyslovou školu strojnickou v Ostravě – Vítkovicích a hned po maturitě nastoupil u firmy Fatra Napajedla jako konstruktér. Tam se ponejprv setkal s polymerními materiály, zpočátku s kaučuky, později i s PVC. Podílel se na pronikavé modernizaci výroby hadic i na zpracování tvrdého i měkčeného PVC. Fatra byla za války téměř výlučně zaměřena na potřeby armády. Po skončení 2. světové války vystudoval strojní fakultu Vysoké školy technické dr. Edvarda Beneše v Brně. I během studií (1945- 1949) udržoval pracovní kontakty s mateřskou firmou Fatra. V roce 1949 absolvoval s vyznamenáním a ještě jeden rok zůstal na škole jako odborný asistent. Když se v roce 1950 ve Fatře zřizoval Výzkumný ústav plastikářské technologie pod vedením Františka Gřunděla, stal se jedním z jeho prvních výzkumných pracovníků. A když pak byl tento ústav přičleněn k Výzkumnému ústavu pro využití plastických hmot se sídlem v Gottwaldově, byl tehdy jen jednatřicetiletý František Tomis pověřen vedením výzkumného pracoviště v Napajedlích. V roce 1958 však bylo napajedelské pracoviště zrušeno a jeho pracovníci rozptýleni. Sám František Tomis přešel do reorganizovaného Výzkumného ústavu gumárenské a plastikářské technologie v Gottwaldově. Tam například přispěl k vývoji a zpracování fluoroplastů a k výrobě fólií z polyvinylbutyralu (PVB) pro bezpečnostní skla. V roce 1963 získal titul kandidáta věd na VŠCHT v Praze na základě práce o svařování PVC. Později (1969) v Bratislavě obhájil habilitační práci zaměřenou na vytlačování plastů. Jeho činnost vysokoškolského pedagoga se ovšem datuje už od roku 1959. Nejprve přednášel na bratislavské technice a v roce 1967 začal působit na detašovaném vysokoškolském pracovišti, které v tehdejším Gottwaldově zakládali pracovníci kolem Ing. Milana Mládka. Když z tohoto pracoviště v roce 1969 vznikla Fakulta technologická VUT Brno, mohl své zkušenosti konstruktéra i plastikáře plně využívat jako vedoucí Katedry gumárenské a plastikářské technologie. Byl jím až do svého odchodu do důchodu v roce 1986. Zde vychoval řadu studentů a následovníků. Významně přispěl ke kodifikaci českého odborného názvosloví. Podílel se také na založení a vydávání časopisu z oboru gumárenství a plastikářství. Původní interní periodikum Kaučuk a plastické hmoty (1959) bylo v roce 1964 převedeno na veřejný odborný časopis Plastické hmoty a kaučuk a v roce 1974 dostalo nynější název Plasty a kaučuk. Zástupcům redakcí časopisů Plasty a kaučuk, Zlínský deník a Technický týdeník rád zodpověděl doc. Tomis na některé otázky. Za naši redakci se setkání u příležitosti jeho životního jubilea zúčastnil náš externí spolupracovník Ing. Václav Matys, který „posbíral“ některé zajímavé dotazy přítomných bývalých kolegů jubilanta, novinářů, a také jak na ně reagoval. ? Pane docente, ve firmě svého otce jste se setkával s řadou stavebních materiálů. Plasty asi ještě běžné nebyly. Čím jste chtěl v tu dobu být? V materiálovém ohledu máte plnou pravdu. Mě stavařina nebavila, chtěl jsem být učitelem. V prvním ročníku na průmyslovce jsme psali slohovou práci na téma „Čím chci být“. Napsal jsem neskromně, že chci být univerzitním profesorem. To přání se mi po letech a mnoha peripetiích kupodivu vyplnilo. Pedagogická práce mě bavila, i když jsem byl asi dost náročný. ? Jak jste se vlastně dostal z Ostravy do Napajedel? Na naši průmyslovku tehdy přišel požadavek z Fatry Napajedla na schopné mladé konstruktéry. Přihlásilo se nás několik, ale přijati jsme byli dva. Na přijímací pohovor si dobře pamatuji. Vedoucí pan Gřunděl mně předložil list papíru, na němž byly různé geometrické obrazce. Zeptal se mě, co si pod tím představuji. Z různých koleček a čárek jsem sestavil stavební výtah a žlábkovou kolejnici pro tramvaje. Gřundělovi se to líbilo a hned jsem byl přijat. Pohovor byl 17. června 1941 a 30. června téhož roku jsem nastoupil. Továrna mě hned ubytovala v Baťovském domku s několika dalšími pracovníky, později, snad v říjnu 1941, jsem se přestěhoval na privát. ? Jak jste se vzdělával v době války, když byly zavřeny české vysoké školy? Ve Zlíně normálně fungoval Studijní ústav pod vedením M. Kuraše. Byl určen pro dobrovolné vzdělávání pracovníků Baťovských závodů, a také Fatry. O přednášky byl značný zájem, protože přednášeli vysokoškolští profesoři ze zavařených vysokých škol. Studoval jsem tam třeba matematiku u prof. Čupra. Když jsem po válce začal studovat na technice v Brně, ukázalo se, že studijní příprava byla velmi prospěšná. ? Když jste přešel z brněnské techniky zpět do závodu Fatra, opustil jste vlastně vaše milované učitelské povolání. Můžete nám prozradit, co vás k tomu vedlo? Vpodstatě to byla lákavá nabídka výzkumné práce v nově zřizovaném Ústavu plastikářské technologie při n. p. Fatra v Napajedlích; tedy v místech, které jsem důvěrně znal. Nepřehlédnutelná byla také platová otázka, protože otec už nežil a matka dostávala jen malý důchod. Ženil jsem se poměrně pozdě, až v 35 letech. ? Cítíte se spíše jako strojař nebo jako technolog? Vzdělání strojaře je velmi dobrou průpravou pro povolání plastikáře a technologa. Strojař je trénován k přesnosti, objektivní logice a tvůrčímu přístupu přímého využívání přírodních zákonů. Poznatky o plastech, jako zcela nová problematika, se získávaly za pochodu, z různých zdrojů, protože obor byl ve svém bouřlivém vývoji. ? Už ve Fatře jste se setkal s pojmem igelit pro měkčené PVC, dnes se tento název vyskytuje též při označování výrobků z PE-LD, jak se vám to líbí? S lidovým pojmenováním igelit pro nízkohustotní polyetylén se už asi nedá nic dělat. Ale je to velké nedorozumění. Termín igelit, nebo také Fatrofan a Fatrokol, původně platil pro měkčený polvinylchlorid ( PVC), který se používal např. na pláštěnky do deště. Tento materiál přivezli do Fatry ze služební cesty dva pracovníci Fatry, V. Smejkal a F. Loydolt, v listopadu 1939, kteří navštívili v Německu firmu IG-Farben, kde se s tímto materiálem podrobně seznámili. Laboratorní zkoušky v Napajedlích proběhly bezprostředně a linka na válcované fólie začala vyrábět v listopadu 1940. Dnes se snad slovo igelit u nás používá nesprávně pro všechno, co je syntetické. ? Už od padesátých let se ve Fatře zpracovávaly různé značky polyetylénu. Jak se tam vyvíjely jeho aplikace? Nízkohustotní polyetylén se zpracovával na vyfukované fólie, první stroje na výrobu fólií byly postaveny výlučně našimi silami. Když se ve Fatře začaly v padesátých letech vyrábět polyetylénové sáčky a odnosné tašky („igelitky“), byl o ně obrovský zájem. Později, v roce 1954, jsme vyrobili prototyp kruhu pro cvičenky celostátní spartakiády 1955. Výroba polyetylénových trubek pro vodovody a fólií se pak stala nosným programem celé Fatry. Trubky z polyetylénu jsou velmi lehké a mají řadu dalších výhod, ale instalatéři s nimi neměli žádné zkušenosti. Proto jsme v letech 1958-59 začali organizovat svářečské kurzy. Vzpomínám si, že také první láhve z polyetylénu se setkaly s pochopením, ale i s kritikou. Říkalo se, že Československo je sklářská velmoc a dělat lahve z něčeho jiného než ze skla je prý nesmysl. V každém případě je důležité, aby si lidé uvědomili, že teprve zpracovatelé – technologové udělají z polymerního prášku nebo granulátu určitý konkrétní výrobek. Na nich pak záleží, jak bude přizpůsoben požadovanému použití. ? Co byste řekl lidem, kteří říkají, že plasty škodí ekologii? To je přece nepochopení a nesmysl. Ve skutečnosti je recyklace plastů mnohem snazší než druhotné zpracování kovů. Problém je, že plastové odpady jsou rozptýleny ve velkém prostoru a jejich shromáždění do zpracovatelského závodu je pracné a nákladné. Je potřeba to vzít za správný konec, a také počítat se spoluprací obyvatelstva. Konečným cílem recyklace je, aby výrobek z odpadu měl stejné vlastnosti jako původní. To se už částečně daří u PET lahví. V budoucnosti může být problém také s dostatkem surovin pro výrobu plastů. Řada možností je zde otevřena. Posuzovala se např. možnost získání etylénu z kychtových plynů, ale tento zdroj se zatím ukázal jako dost teoretický. ? Nové typy plastů přibývaly hlavně ve 40. a 50. letech. Dnes už se zcela nové typy plastových materiálů neobjevují. Znamená to, že se možnosti nových plastů už vyčerpaly? Současný trend je tvorba nových materiálů kombinací těch zavedených a doplňováním novými přísadami. (Zde např. doc. Tomis uvedl nedávno publikovanou novinku od společnosti GEP, kde polypropylén plněný wolframem účinně pohlcuje gama záření.) Také možnosti nových kopolymerů jsou téměř nevyčerpatelné. S tím nabývají na významu právě zpracovatelské technologie, a také spolupráce chemiků s polymerní fyzikou ve vazbě na hlavní aplikační oblasti. ? Jak se díváte na recyklaci plastů ? Recyklace plastů je velmi důležitá věc. Musí však být ekologická, a také ekonomická. Musí být uzavřený cyklus, který tvoří výroba, užití, recyklace a opětovné využití recyklované suroviny. (Jako příklad uvedl doc. Tomis otázku recyklace PET lahví, kterou se zabývá rakouská firma EREMA. Tato firma je v současné době schopná vyrábět recyklát, který je možný opětovně používat pro potravinářské účely, TT č. 16/2007.)