Mediální oslavy nad plány vybudovat novou plynovou elektrárnu v Počeradech na Lounsku z konce minulé dekády nyní střídají rozpaky. Vyplatí se tento technicky a technologicky jistě špičkový zdroj vůbec spustit? To, o čem energetici uvnitř centrály ČEZ i mimo ni hovořili několik posledních měsíců šeptem, potvrdil českým médiím obchodní ředitel firmy Alan Svoboda nahlas. Chlapsky neměl na vybranou: vysoce účinný zdroj, jenž má všechny předpoklady zařadit se ve své branži parametricky do extra třídy, může firemní kasu zatížit na dlouho dopředu. Příslovečným balvanem pro tamější nákladnou produkci elektřiny je drahý plyn, klesající ceny uhlí a přebytek bruselských emisních povolenek za momentální prodejní hodnotu, která nezřídka vyvolá úšklebky. Když se ohlédneme o několik let zpátky, jedna z pohnutek k projekci a výstavbě tohoto inženýrského díla byla získat a provozovat vysoce účinnou plynovou elektrárnu a zároveň demonstrovat, že ČEZ to dokáže s nižší produkcí zplodin. Alespoň ve srovnání s jeho zastarávajícími uhelnými zdroji, za něž je vytrvale kritizován jak ekologickými aktivisty, tak obyvateli v emisně zasažených regionech. Někteří jeho představitelé dávali nový zdroj do kausální souvislosti i vůči startujícímu systému emisních povolenek a neopomenuli argumentovat poklesem výdajů firmy za vypouštěný oxid uhličitý do ovzduší. Nechyběly ani predikce, že právě Počerady s plánovanou životností několik desetiletí se stanou výchozí platformou pro zcela novou technickou a technologickou generaci velkokapacitních zdrojů našeho energetického giganta a ČEZ právě jimi přestoupí z překonané uhelné trajektorie na ekologicky progresivní plynovou. Tato šance trvá i nadále a managementu ČEZu (pokud se mu časem podaří dostát původním záměrům) za to jistě patří uznání. Stejně jako za racionalizaci nákladů za projekt a výstavbu popradské plynové elektrárny: 838 MW pohotového, klimaticky nelimitovaného výkonu za cca 17 mld. Kč nepatří mezi přemrštěné akvizice. Minimálně v Evropě. Jenže: ceny elektřiny v téže Evropě již delší dobu stagnují a v některých zemích dokonce klesají. Do plynu chtěli a chtějí investovat mnozí. Provozovat tak drahou „hračku“ 365 dní v roce se může ve finále ukázat jako těžko stravitelné sousto. A poskytovat další finanční infuze ambiciózním plánům zpřed 5, či 7 let vyprojektovat a postavit vedle Počerad další dvojici, či dokonce trojici podobných plynových zdrojů, by pak byla (za nynější situace na evropském energetickém trhu) ekonomická sebevražda. Otazníků okolo Počerad se nepochybně najde povícero. Argumentovat cenovou nestabilitou a odlišnými podnikatelskými podmínkami let 2009 a 2013 však nepůjde donekonečna. Jak ukázal reálný život, východisko z nouze negarantuje ani bruselský netržní klenot v podobě emisních povolenek. Lidé chtějí levnou a čistou energii. Plyn ji sliboval. Zabezpečit ji (aspoň cenově) však zatím dokáže pouze uhlí. Optimisté věří, že budoucnost bude přece jen patřit plynu. Pesimisté radí: prolomte raději územní limity pod Krušnými horami. Anebo to snad platí opačně? B. Doubrava
