Instituce Evropy vnesou po prázdninách řadu změn do stávajících struktur a instrumentária na podporu alternativních zdrojů energie. Mimo jiné i do výroby a užití biopaliv I. generace. V ČR se to dotkne hlavně pěstitelů řepky a zpracovatelů paliv, do nichž je zakomponována. Řada z nich se už nyní obává o své nemalé investice. Pro zmíněné producenty biopaliv i pro jejich klientelu je červencové rozhodnutí výboru pro životní prostředí Evropského parlamentu rozporuplný, těžko uchopitelný krok. Na jedné straně si uvědomují, že vědeckotechnický pokrok v oboru pokračuje a ani věcně, ani organizačně jej nelze fixovat „navěky“. Na druhé straně si kladou řadu otázek ohledně strategie postupu Bruselu. Včetně termínů a objemů aplikovaných biopaliv. Ještě donedávna se EU držela zásady, že do roku 2020 se bude do stávajících pohonných hmot přidávat 10 % biopaliv. Pokud zářijové zasedání Europarlamentu nerozhodne jinak, napříště by na biosložky I. generace mělo připadnout maximálně 5,5 %. Výrobci biopaliv proto v předstihu počítají, zda, kdy a v jaké výši se jim vrátí (anebo také nevrátí) jimi vynaložené investice. Motoristická veřejnost začíná klást nahlas otázky o smysluplnosti a kredibilitě tzv. dlouhodobých bruselských direktiv a příslibů. Prizmatem českých pěstitelů a zpracovatelů: pokud Berlaymont neotupí prvotní ostří nové směrnice proti řepce, budeme mít zanedlouho vůbec čím mísit základní pohonné směsi? A pokud chtějí europoslanci „zatratit“ biopaliva I. generace, čím konkrétně (v podobě zvučného termínu „II. generace“), za jakých podmínek a na jak dlouho je chtějí substituovat? Jednoznačně pro jsou už nyní kritici exploatace zemědělských produktů pro nepotravinářské a nekrmivářské využití plodin zemědělské prvovýroby. Zejména pokud je zpracovatelské firmy dovážely z chudých a hladových rozvojových zemí. Namísto problematické ekologizace transportu daleko za svými hranicemi nyní mají šanci řešit domácí tíživé výživové problémy samy a bezprostředně. Podporovatelé i kritici Bruselu jsou vzácně zajedno v imperativu, aby Berlaymont co nejdříve a co nejexaktněji formuloval své představy, jaký typ biopaliv a čím konkrétně hodlá podpořit do budoucna. V úvahu připadá řada základních zdrojů: od rychle rostoucích travin, křovin a porostů až po zatím ještě málo známé velkoprodukčně řízené pěstování řas. Do hry vstupuje nejenom faktor času, ale i ekonomické a ekologické akceptovatelnosti. Zvláště posledně jmenované hledisko může přidělat bruselským úředníkům spoustu vrásek. Smutná poučení, k čemu a jak lze pro evropskou dopravu použít řadu základních potravinových plodin z rozvojového světa, jsou více než čerstvá. A jak to vypadá, pokud Evropský parlament zavčasu nepřispěchá i se solidní satisfakcí současným vývojářům, producentům a prodejcům biopaliv, ke slovu se brzy dostanou jejich právnické firmy. Pozici European Biodiesel Boardu, jenž je mluvčím producentů biopaliv, budou muset respektovat volky-nevolky. Evropská energetická politika (jejíž integrální součástí vždy byla a je podpora AZE) si od prvopočátku kladla za cíl nabídnout finálnímu zákazníkovi (libovolno zda fi rmě nebo řadovému občanovi – v obou případech ale plátcům daní) vhodnou alternativu k fosilním zdrojům a fosilní energetice. Nyní má před sebou těžký úkol navíc: AZE, resp. biopaliva, tváří v tvář svým uživatelům vůbec obhájit. Vlivy častých změn legislativy, navíc s nepříznivými dopady do investiční, výrobní i uživatelské sféry, mohou barvitě vyvedený mediální obraz AZE pouze narušit.
B. Doubrava