Evropa má svůj velký sen o vlastní kosmické lodi Kontinent ve stínu velmocí

V posledním roce se v Evropě čím dál častěji hovoří o vlastní kosmické lodi, která by ji učinila nezávislou na dopravních kapacitách Ruska či Spojených států. Historické plány Náš kontinent ke své vlastní kosmické lodi vzhlíží už drahnou dobu. Naráží zde ovšem na typicky „evropské“ problémy: prosazování vlastních národních zájmů nad zájmy společné. V 80. letech existovalo několik návrhů toho, jak k cíli jménem „vlastní kosmonauti ve vlastní kabině“ dojít. Německo přišlo s projektem dvoustupňového raketoplánu Sänger, který by byl schopen po startu z běžného letiště dopravit na oběžnou dráhu několikatunový náklad. Velká Británie si zase stála za konceptem jednostupňového letounu HOTOL. A pak tu byla Francie s na první pohled nejkonzervativnějším projektem malého 20t raketoplánu Hermes. Ten nakonec vyšel z celého klání vítězně, když byl v listopadu 1987 oficiálně zařazený do plánů Evropské kosmické agentury. Tehdy se počítalo s výrobou dvou exemplářů malého raketoplánu a premiérovým startem v roce 1995. Mělo jít o stroj podobně univerzální jako americký raketoplán, nicméně výrazně levnější a jednodušší. Záhy se ale ukázalo, že to tak jednoduché nebude. Po každé revizi projektu Hermes „bobtnal“ a jeho očekávaná hmotnost se pravidelně dostávala nad možnosti rakety Ariane- 5. Jedinou cestou bylo postupně osekávat náklad a možnosti, až jeho jedinou schopností měla zůstat doprava dvoučlenné posádky do vesmíru a zpět – a k tomu ještě potřeboval speciální horní stupeň, který měl raketě Ariane-5 „pomáhat“. Což bylo ve světle původních ambicí a očekávaných miliard investovaných dolarů hodně málo, a tak asi nikoho nepřekvapilo, že byl projekt na podzim 1993 zastaven na neurčito. Pro úplnost dodáváme, že kdyby se v 80. letech Evropa rozhodla pro konkurenční programy Sänger nebo HOTOL, nejspíše by nedopadla lépe – šlo o revoluční koncepty, přičemž technologie, které by jejich realizaci umožnily, nejsou k dispozici dodnes... Svět se mění... Musíme přiznat, že v 90. letech Evropa o vlastní kosmickou loď příliš neusilovala. Nebyl důvod: míst na palubách amerických raketoplánů bylo poměrně hodně a také hospodářskou krizí zmítané Rusko nabízelo místo ve svých lodích Sojuz „pod cenou“ a v dostatečné kapacitě. Jenomže situace se před několika lety začala dramaticky měnit. A to v okamžiku, kdy při pokusu o přistání havaroval v únoru 2003 raketoplán Columbia. Necelý rok poté je vyhlášeno nové směřování americké kosmonautiky opírající se o ukončení provozu raketoplánů v roce 2010 a nejpozději o pět let později o zprovoznění nové kosmické lodi (nyní známé pod označením Orion). Najednou si kdekdo uvědomil, že míst na raketoplánech je málo – a že Amerika není schopná dostát svým předchozím příslibům a závazkům. Za výrobu některých komponent Mezinárodní kosmické stanice slíbila např. Itálii tři krátkodobé lety astronautů na raketoplánech a tři dlouhodobé pobyty na stanici. Zatím letěli na raketoplánech na stanici dva Italové ke krátkodobému pobytu, třetí se snad také stihne před ukončením provozu raketoplánů. Ale po dlouhodobých pobytech ani vidu ani slechu. A podobné „dluhy“ mají USA prakticky všude mezi svými partnery. NASA navíc projevila zájem o ruské lodě Sojuz (měly by pomoci překlenout „hluché“ období mezi ukončením provozu raketoplánů a zahájením letů lodi Orion), čímž jednak zvýšila jejich cenu a jednak snížila počet míst volných pro ostatní mezinárodní partnery. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy USA nemohou vyslat do vesmíru všechny neamerické astronauty, které by měly, a navíc blokují jejich lety i na ruských lodích Sojuz. Ještě letos mají Rusko a Spojené státy podepsat dohodu o dalším nákupu kosmické techniky na roky 2012 až 2016. Což opět sníží šance Evropy na nákup této techniky. Zkrátka: Evropa bez vlastní kosmické lodi je pouze ve stínu světových velmocí, které rozhodují bez ní. A to navzdory skutečnosti, že během příštích 10 let má Evropská kosmická agentura (ESA) vložit do programu Mezinárodní kosmické stanice přinejmenším čtyři miliardy eur... Jules Verne přichází Evropská pilotovaná kosmonautika je v současné době zaměřena právě na program Mezinárodní kosmické stanice. Kromě laboratorního modulu Columbus (vypuštěný byl letos v únoru pomocí raketoplánu Atlantis) vyvinula bezpilotní zásobovací lodi ATV (Automated Transfer Vehicle). První družice ATV pokřtěná Jules Verne se vydala do vesmíru v březnu. Délku má 10,3 m a průměr 4,5 m. Skládá se ze dvou základních částí: jednak motorického modulu SM (Service Module) a jednak z nákladové části CC (Cargo Container). Toto uspořádání ponechává do budoucna prostor pro další úpravy: SM může létat prakticky s čímkoliv (viz dále). V současném uspořádání má ATV vnitřní hermetizovaný objem 48 m3. Při startu váží 20,7 t, přičemž až 9 t z toho může připadat na náklad (při první misi 7667 kg). Stykovací zařízení ATV bylo vyrobeno v Rusku. Manévrovací a stabilizační systém tvoří čtyři velké (á 490 N) a 28 menších (á 220 N) tryskových motorů. Energii dodává kvarteto panelů slunečních baterií o celkové ploše 33,6 m2 (což představuje 4800 W). Po půlročním připojení ke kosmické stanici vzal modul v září 2008 na svoji palubu 6,5 t odpadků, s nimiž po několikatýdenním samostatném letu shoří v atmosféře. Vývoj nezastavíš... Projekt ATV je přitom velmi zajímavý, protože se může dále vyvíjet. ESA již dnes pečlivě studuje více či méně odvážné varianty toho, jak by budoucí verze této lodi mohly vypadat. Faktem je, že celý systém jen man-rated, tedy dimenzovaný na fungování s lidskou posádkou. Přesto by k případnému vývoji pilotované lodi z ATV byla ještě dlouhá cesta: bylo by nutné zvýšit spolehlivost rakety Ariane-5 (i když má dnes za sebou 27 úspěšných startů v řadě, její percentuální úspěšnost zase tak vysoká není: 90 %), bylo by nutné vyrobit maximálně spolehlivý návratový modul a mnoho dalších systémů lodi. Ale základy jsou položené. Pilotovaná loď z ATV je pochopitelně nejvyšší metou a v nejbližší době se dají očekávat spíše střízlivější modernizace. ESA počítá třeba s vybavením ATV malým návratovým pouzdrem pro dopravu vzorků materiálů z vesmíru zpět na Zemi. Nebo s úpravou servisního modulu SM tak, aby mohl na stanici dopravit až několik tun nehermetizovaného nákladu – de facto by tak mohl nahradit raketoplány, jejichž dopravní schopnost může po roce 2010 chybět (např. v případě vynášení rozměrných náhradních dílů není dnes žádná možnost, jak je zastoupit). ESA uvažuje také o vývoji velkého návratového modulu, který by u ATV zcela nahradil nákladní kontejner CC. Od tohoto modulu by ostatně byl jen krůček k modulu pilotovanému... Druhou cestou, o které se v případě modernizací ATV uvažuje, je přebudování tohoto modulu z dopravního na pracovní systém. Jinými slovy: upravené družice ATV by mohly létat jako samostatné orbitální stanice nebo se dokonce spojovat do větších celků. Společně s R uskem? Na ATV je přitom zajímavé, že ač jde o evropský výrobek, mnoho technologií či komponentů bylo zakoupeno v Rusko (pro úplnost dodáváme, že něco málo pochází i z USA). ATV tak vlastně slouží rovněž jako lakmusový papírek pro spolupráci Evropy s Ruskem. Už v roce 2004 se přitom vedly vážné debaty o vývoji společné rusko-evropské pilotované kosmické lodi – když Moskva přizvala ESA k realizaci svého projektu Kliper. To měla být vícenásobně použitelná kosmická loď s rozsáhlými možnostmi pro 6člennou posádku. Nicméně ESA nebyla příliš nadšena nabízenými ruskými podmínkami: z větší části platit vývoj, a pak si moci platit místa v lodi. Čistě teoreticky tak mohlo dojít k situaci, kdy by Evropa pomohla spolufinancovat vývoj – a Rusko by pak místa v lodi prodávalo někomu jinému. Ostatně, projekt Kliper nakonec stejně skončil u ledu, protože zahraniční investoři se nehrnou a Rusko na něj nemá. Nicméně možnost společné ruskoevropské pilotované lodi stále existuje. Dokonce bychom mohli říci, že je to nejpravděpodobnější cesta budoucího vývoje, protože i Rusko potřebuje nahradit svůj Sojuz používaný již od roku 1967. Je sice spolehlivý, robustní a neustále modernizovaný – ale více než čtyřicet let služby je přece jen hodně. Společná rusko-evropská komise pro pilotovanou kosmickou loď se už shodla na několika základních principech. Předně: loď by měla být vyvinuta tak, aby mohla být celá vyrobena buď v Rusku, nebo jen v Evropě. Tedy aby jeden partner na druhém byl zcela nezávislý. A aby si každý mohl vyrobit tolik lodí, kolik bude potřebovat. Samozřejmě, že nikdo nevylučuje těsnou spolupráci – třeba výměnu evropské za ruskou technologii. Lépe už nebude... Vše nasvědčuje tomu, že situace pro vývoj vlastní evropské kosmické lodi nikdy nebyla příhodnější. Pilotovaná kosmonautika Spojených států je v krizi, neboť se nad ní vznáší Damoklův meč v podobě vynucené přestávky po ukončení provozu raketoplánů a nejistá jednání s Ruskem. Dokonce i ředitel NASA Michael Griffin letos v létě Evropu vyzval, aby se vývojem vlastní lodi začala vážně zabývat. Také Rusko má eminentní zájem spolupracovat: uvědomuje si, že morálně i technicky zastaralý Sojuz není možné provozovat donekonečna. A sama Evropa je na koni po letošním triumfu s prvním exemplářem družce ATV, která se bez větší nadsázky dá označit za „pilotovanou loď“. Stejně tak nahrává do rukou i politická situace a potřeba ochránit do budoucna přístup k miliardové investici jménem Mezinárodní kosmická stanice... Tomáš Přibyl Foto ESA a archiv autora