EU a české jádro: pomoc z Bruselu nelze předpokládat

Česká republika seriózně zvažuje dostavbu dvou jaderných bloků v JE Temelín, jednoho bloku v JE Dukovany a mimoto ČEZ (ve spolupráci se slovenskými partnery) hodlá obnovit výrobní kapacity JE Jaslovské Bohunice. Jak tyto iniciativy zapadají do energetických rozvojových koncepcí EU? - zeptali jsme ředitele a jednatele společnosti Interel Karla Firly a analytika této společnosti Zdeňka Andrlíka: n Na jakou pomoc mohou přitom ze strany Bruselu aspirovat české výrobní či montážní firmy? V první řadě je zapotřebí připomenout, že Unie žádnou jednotnou energetickou politiku (či rozvojovou koncepci) nemá. Na přípravě se pracuje již poměrně dlouhou dobu. Zatím však nelze její přijetí předpokládat. Reálný vliv na výstavbu nových zdrojů, a to včetně jaderných elektráren, tak má EU pouze prostřednictvím nepřímých nástrojů, zejména z oblasti ochrany životního prostředí a hospodářské soutěže. Zároveň je ovšem pravda, že v posledních letech dochází k výraznému posilování aktivit evropských institucí zaměřených na výraznější koordinaci energetických politik jednotlivých členských zemí. V této souvislosti také došlo poprvé v historii (v rámci dokumentu nazvaného Druhý strategický energetický přezkum z listopadu 2008) k nepřímému „přiznání“ přínosu jaderné energetiky v oblasti ochrany klimatu a rovněž k omezování závislosti EU na vnějších energetických zdrojích. Lze tedy říci, že byl v poslední době zaznamenán posun na úrovni EU od striktně neutrálního stanoviska k jaderné energetice k velmi mírně „projadernému“ pojetí energetiky s tím, že volba o využívání tohoto druhu zdrojů bude nadále důsledně ponechána na úrovni jednotlivých členských zemí. V případě řady států EU je pak tento trend ještě výraznější. Kupříkladu Itálie, Švédsko, Velká Británie, Polsko, Maďarsko a do značné míry také Německo svůj postoj k jaderné energetice zásadním způsobem přehodnotily. Lze říci, že toto odvětví prožívá ve významné části EU určitou renesanci, ovšem bez přímého vlivu jejich ústředních orgánů. Tedy vyjma tlaku na zpoplatňování emisí skleníkových plynů prostřednictvím systému ETS, dalšího zpřísňování emisních standardů pro nové i existující elektrárny apod. Všechny tyto iniciativy pochopitelně jadernou energetiku do značné míry zvýhodňují. Co se týká přímé pomoci EU domácím výrobním a montážním společnostem, nelze ji v tomto případě příliš předpokládat. Možnou cestou by ovšem mohla být účast těchto subjektů v unijních programech na podporu inovací. Získání obdobné podpory jako v případě výstavby nových plynárenských skladovacích kapacit, přeshraničních přenosových kapacit, či CCS testovacích zařízení nelze předpokládat. n Lisabonský ekologický vzorec „20-20-20“ a akcent na maximální implementaci obnovitelných zdrojů je ze strany českých (a nejenom firemních) manažerů podrobován stále zřetelnější kritice. Nakolik lze do jeho realizace v budoucnu zahrnout i efekty vyplývající z renesance jaderné energetiky? Jaderná energetika má v této souvislosti nesporný přínos v oblasti omezování emisí skleníkových plynů, což je první z cílů „20-20-20“. Druhý pak představuje 20procentní nárůst energetické účinnosti EU, a to v porovnání se stavem kdyby nebyla přijata žádná dodatečná úsporná opatření. Tato definice je sama o sobě mimochodem poměrně těžko uchopitelná, a proto i zde lze určitý možný přínos jaderné energetiky připustit. Kupříkladu prostřednictvím efektivnějšího využívání primárních energetických zdrojů. Co se týká třetího cíle „20-20-20“, tedy navyšování podílu obnovitelných zdrojů na celkové energetické spotřebě EU, zde je přínos jaderné energetiky velmi diskutabilní. I přes počáteční snahy některých členských zemí, a to včetně ČR, začlenit jadernou energetiku do oblasti OZE není tato možnost nyní (ani v blízké budoucnosti) příliš reálná. Budemeli posuzovat názor EU na možnosti dosažení uvedeného „trojcíle“ prostřednictvím analýz skladby finanční podpory preferovaných technologií, pak zjistíme, že EU vidí budoucnost evropské energetiky ve větrných farmách, úsporných žárovkách a v CCS technologiích. Nadále tak bude pravděpodobně platit, že pro jadernou energetiku bude hlavní podporou ze strany EU její omezená snaha klást rozvoji tohoto odvětví výraznější překážky. Třeba uhelná energetika takové „štěstí“ nemá. n Jedním z nejčastěji citovaných problémů současné evropské energetiky a teplárenství je zajištění spolehlivosti a bezpečnosti dodávek energetických surovin. Jak do tohoto strategického rámce a zároveň každodenního praktického úsilí vlád i firem zapadá problematika výstavby a zprovozňování nových jaderných reaktorů? Jak se EU27 postaví k další těžbě a zpracování uranu pro energetické účely v ČR? EU se staví k rozvoji jaderné energetiky pokud možno neutrálně, i když nepřímo připouští její výrazný potenciál v oblasti ochrany klimatu. Co se týká spolehlivosti a bezpečnosti dodávek, zde je jaderná energetika častěji zmiňována v souvislosti s druhým z těchto pojmů, tedy s energetickou bezpečností. Dodávka jaderného paliva je však v řadě případů realizována z mimoevropských zdrojů, což je podle EU potenciálně problematickou skutečností. V této souvislosti byla na nátlak některých členských zemí v roce 1994 uzavřena tzv. Korfská úmluva o cíleném omezení dovozu přírodního i obohaceného uranu do Unie. Tento krok byl tehdy fakticky namířen proti Rusku. Uvedený fakt hovoří ve prospěch těžby a zpracování uranu na území ČR, a to i za předpokladu, že tyto aktivity budou realizovány ve spolupráci s ruskými subjekty. Ty se snaží o zprovoznění tohoto typu výrobních kapacit v členských zemích EU dlouhodobě, mj. ve snaze předejít negativním omezujícím dopadům zmíněné úmluvy z Korfu. Na neoficiální úrovni je však jaderná energetika chápána většinou členských zemí z hlediska energetické bezpečnosti jako výrazně stabilizační prvek, a to zejména ve srovnání se zemním plynem. Důvodem je pokračující riziko rozsáhlých výpadků v jeho dodávkách, způsobených bilaterálními problémy ve vztazích mezi Ruskem a Ukrajinou. Díky odmítavému stanovisku vybraných členských zemí v čele se sousedním a tradičně protijaderným Rakouskem jí však takový status nemůže být přiznán (prozatím) oficiálně. n Jedna otázka je vyrábět energii a teplo ekonomicky, ekologicky, surovinově co nejšetrněji a druhá: obojí maximálně efektivně využívat. V energetické náročnosti na jednotku HDP se zatím do čela evropského peletonu řadit nemůžeme. Rýsují se z pohledu bruselské exekutivy nějaké nové nástroje jak proces úspor v zemích, jako je ČR, dynamizovat? EU obecně stupňuje své aktivity v oblasti energetických úspor. Jednalo se mj. o jedno z prioritních témat právě skončeného švédského předsednictví. Dosavadní iniciativy se zaměřením na energetickou účinnost jsou však ze strany evropských institucí nadále zaměřeny spíše plošně, kupř. na sektor výroby spotřební elektroniky, stavebnictví apod. Známý je nynější zákaz prodeje klasických žárovek. Zásadní změny celkové energetické náročnosti na tvorbu jednotky HDP ale jdou nad rámec nynějších aktivit a mj. i kompetencí unijních orgánů. EU v této souvislosti respektuje odlišnou strukturální skladbu průmyslu v jednotlivých zemích, která jejich celkovou energetickou spotřebu zásadním způsobem ovlivňuje. Je pravda, že se postupně zpřísňují pravidla pro využívání nejnovějších technologií s ohledem na snahu prosazovat energeticky efektivnější způsoby výroby. Jsou rovněž zpřísňovány i technické požadavky na materiálové vlastnosti stavebních materiálů a nově i pneumatik s cílem omezit spotřebu paliva. Obecně však aktivity EU v tomto případě nedosahují takové razance, jak tomu bylo kupř. při spuštění systému emisního obchodování. /wa/