Nás spolupracovník Karel Sedláček, autor reportážní knížky TOULKY s Karlem AMERIKOU , napsal pro letní vydání TT ze své nejnovější cesty po Kalifornii čtyřdílný seriál o některých technických a architektonických zajímavostech. Kalifornie, jeden z nejbohatších amerických států, má přezdívku Golden State nebo Sunny State, protože se chlubí atraktivním průměrem – 290 slunečních dní v roce. Sluneční energie dnes možná znamená víc než zlato. Po pěti letech jsem letos zase jel po dálnici č. 15 z Las Vegas do Los Angeles a krátce po překročení hranice mezi Nevadou a Kalifornií jsem po pravé straně opět uviděl obrovskou solárně-termickou elektrárnu – největší na světě. Jmenuje se Ivanpah podle nedalekého jezera. A nebe se zrcadlí na slunečních panelech, takže z dálky areál také připomíná jezero. Zajímalo mne, jak elektrárna prosperuje, a tak jsem sjel z dálnice a za pár minut jsem byl před branou. Jistě už vybudovali nějaké informační centrum, jak je v Americe obvyklé, myslel jsem si, ale mýlil jsem se. Vrátný mi sice dovolil všechno fotografovat, ale jinak nic nevěděl a odkázal mne na webové stránky. V peci ohnivé Oslnivé slunce sálalo stejně jako při mé první návštěvě, kdy elektrárnu teprve uváděli do provozu. Na pozemku o rozloze 3 500 akrů (více než 14 000 km2) pouštní planiny orámované mírným pohořím se blyští 300 000 zrcadlových panelů. Ty jsem sice nemohl spočítat, ale musím věřit tiskovým podkladům společnosti Bright Source. Nejnázornější pohled na celý areál je z nadhledu, tedy z dronu, z letadla či z balonu. Tu možnost jsem tedy neměl. Sice jen přes plot, ale přece jen zblízka jsem si mohl prohlédnout tuto zajímavou technologii. Systém zahrnuje celkem tři kruhové jednotky. Uprostřed každé z nich je vztyčena 121 m vysoká věž s vodní nádrží a kolem ní jsou jako letorosty umístěny počítačem řízené heliostaty. Zachycují dopadající sluneční paprsky, koncentrují je a vysílají na vrchol pylonu. Na něm je umístěn „bojler“, v němž sluneční paprsek ohřeje vodu na 1 000 F (čili 537,778 °C), a vzniklá pára se odvádí zpět na zem, kde roztáčí turbínu, jež generuje elektřinu. Ta v síti Southern California Edison a Pacific Gas & Electric Company zásobuje asi 140 000 domů. Celkový výkon činí za plného provozu téměř 400 MW. To je víc než dvakrát větší výkon, než jaký vykazují sluneční pece Andusol nebo Extresol na jihu Španělska. Stavba Ivanpahu si vyžádala náklady v hodnotě 2,2 miliardy dolarů a na provozní obsluhu stačí asi sto zaměstnanců. Příprava tohoto obrovského projektu trvala skoro šest let a jen samotná výstavba si vyžádala tři roky. Po celou tu dobu byl celý záměr pod tvrdou kritickou palbou ochránců životního prostředí. S trochou nadsázky se dá říci, že „zelení“ se střetli s jinými „zelenými“. Na jedné straně elektrárna, která sice nevypouští do ovzduší žádné škodliviny, ale na druhé ohrožuje pouštní vegetaci a zvířata. Nejvíc se to týkalo zvláštního, ojedinělého druhu pouštních želv. Vydrží třeba i rok bez vody a prý se dožívají 80 let. Biologové najatí elektrárenskou společností jich před zahájením stavby našli 150 a šetrně je přemístili mimo dosah elektrárny. To si vyžádalo další náklady. Široká veřejnost stále není jednotná v pohledu na pouštní elektrárny. Ekologové tvrdí, že v síti slunečních zrcadel uhynou ročně tisíce ptáků. Jejich oponenti jim samozřejmě oponují. Tak není divu, že jsem opouštěl největší sluneční elektrárnu světa se smíšenými pocty. Paraboly jako slunečnice Zásadně existují dva principy slunečních elektráren. Kromě typu solárně-termální elektrárny, jako je Ivanpah, jsou základem toho druhého řešení fotovoltaické články, jež přímo přeměňují světelnou energii v tepelnou. Občas jsem se při putování po Mohavské poušti zastavil v městečku Barstow. Asi 10 mil východně od něj začala koncem 70. let výstavba Solar One, první slunečně- termální elektrárny v Kalifornii. A protože testy pilotního zařízení byly slibné, přibyla k ní v roce 1995 Solar Two. Obsahovala celkem 1 926 heliostatů na rozloze 82 750 m2 kolem již existující sluneční věže Solar One. Dosáhla výkonu 10 MW. Výsledek tedy nebyl ekonomicky výhodný. V roce 1999 byl provoz zastaven a zařízení převzala Kalifornská univerzita se sídlem v Davisu, která je v roce 2004 přeměnila na Cherenkův teleskop měřící záření gama. Při cestě z Barstowa na opačnou stranu, na západ, směrem na Bakersfield, mne na křižovatce zvané Kramer Junction upoutala nedaleko v poušti horkem se tetelící namodralá plocha. Ze silnice jsme nemohli rozeznat, o co jde. Že by veliký skleník nebo vodní plocha? Odbočil jsem; kdo by odolal. Tady, asi 100 mil jihozápadně od Ivanpah, jsem zastavil u rozlehlého pole slunečních zrcadel. Sice také přes plot, ale dostatečně jsem si prohlédl první část sluneční elektrárny SEGS (Solar Energy Generating Systems), její druhá část leží kousek dál v Harper Lake. Celkem je zde 400 000 parabol otáčejících se tak jako slunečnice každým dnem za sluncem. Zabírají plochu 1 000 akrů, což jsou asi 4 km2. O pár let později postavili o kus dál ještě další dvě sluneční elektrárny, takže nyní tvoří doslova Solar Energy Generating Systems (SEGS), čili celý systém generující energii ze slunečního záření. Na třech místech je celkem devět elektráren, které propojené dohromady mají výkon 354 MW. Tím zaujímají ve světovém měřítku druhou příčku na žebříčku největších zdrojů solární energie získávané termálním procesem. Na prvním místě se stále drží Ivanpah. Zrcadlové paraboly soustřeďují sluneční paprsky na malou plochu absorbéru, takže intenzita je asi 70–80krát větší než při přímém dopadu slunečního paprsku na zemský povrch. Středem paraboly prochází vedení s teplonosnou kapalinou, kterou paprsky ohřívají na 400 °C. Toto médium se odvádí do výměníku, kde předává teplo vodě. V poslední fázi pracuje sluneční elektrárna jako klasická tepelná. V době energetické špičky může systém zásobovat energií více než 230 000 domů a ročně díky tomu není do ovzduší vypuštěno 3 800 t zplodin, které by vznikly, kdyby se jako energetický zdroj používala fosilní paliva. Systém obsahuje 936 384 zrcadel na celkové ploše větší než 647,5 ha. Kdyby se jednotlivé panely řadily lineárně vedle sebe, dosáhla by taková řada délky 369 km. To jsem si přečetl na jejich webových stránkách. Snad nepřehánějí… Na cílové pásce? Kalifornie téměř dosáhla mnoha svých energetických cílů, které byly původně plánovány do roku 2030. Jednoduše řečeno, Kalifornie je téměř o deset let před plánem. A přesto je stále pod tlakem nových ekologických iniciativ. Jednou z nich je nařízení, že všechny nové domy stavěné od roku 2020 musí mít nainstalovány solární panely. Je tu ovšem háček. Solární panely vytvářejí 300krát více toxického odpadu na jednotku vyrobené elektřiny než jaderné elektrárny, tvrdí nejnovější zpráva americké agentury Environmental Progress (EPP). Podle ní se v solárních panelech používají těžké kovy, včetně olova, chrómu a kadmia, které mohou poškodit životní prostředí. V jiných státech by to možná byl krok správným směrem. Avšak tím, že nové domy přidají do sítě opět více energie, přispěje tato nová politika pouze k prohloubení současné „energetické krize“ přebytku. Od dubna 2018 byla Kalifornie nucena už omezit produkci téměř 95 000 MWh elektrické energie uzavřením nebo zmenšením větrných a solárních farem. Abychom toto číslo uvedli do perspektivy, mohlo by toto množství elektřiny snadno napájet 15 milionů domácností na dvě hodiny. Mezi první poražené patří také paroplynová elektrárna koncernu General Electric, známá pod názvem Inland Empire Energy Center, asi 120 km východně od Los Angeles. Bude uzavřena do konce letošního roku, třebaže je teprve v třetině své životnosti. Stala se totiž ekonomicky nerentabilní. Uzavření elektrárny ilustruje silnou konkurenci na deregulovaném energetickém trhu v Kalifornii, kde vládnou větrné a solární zdroje. Paroplynové elektrárny jsou přitom obecně, díky své flexibilitě, pokládány za vhodný doplněk intermitentních obnovitelných zdrojů. Zatímco životní prostředí těží ze solární energie, energetická síť v Kalifornii bohužel nemůže zátěž zvládnout. A provozovatelé zařízení budou mít výrazně menší zisk. Jednou z možných řešení by bylo zvětšení kalifornské energetické sítě. Tato možnost by však byla bezpochyby drahá. Dalším možným řešením by bylo dodání další energie do jiných potřebných států, i když by se tento plán pravděpodobně setkal s dopravními a skladovacími komplikacemi. Pravidlo rozložených rizik Význam rozmanitosti čili hodnota diverzifikace platí ve všech oblastech života. Tedy i v energetice. Sluneční energii musí doplňovat další zdroje. Odborníci si jsou toho vědomi. Politici možná nikoliv. To jsem si uvědomil, když jsem se jel podívat na pláže v Long Beach. Kousek od mezinárodního letiště, mezi dálnicemi I-405 a I-605, jsem viděl staveniště Alamitos Energy Center (AEC), což je elektrárna na zemní plyn o výkonu 1 040 MW s akumulačním systémem. Skládá se ze dvou bloků o výkonech 640 MW a 400 MW. Projekt si vyžádá investici v hodnotě 1,3 miliardy USD od AES Alamitos, dceřiné společnosti AES Corporation (AES). Po dokončení se předpovídají roční tržby mezi 12,3 miliardy a 14,6 miliardy dolarů. Výstavbu elektrárny zahájili v červenci 2017 a v době mé návštěvy byl první blok dokončen z 85 %, přičemž první spuštění a testování se plánuje na letošní říjen. Před několika dny vedení společnosti oznámilo, že zahájili stavbu úložiště energie o výkonu 100 až 400 MW, jež bude připojeno k elektrárně. Podílí se na něm firma Fluence, což je společný podnik AES a Siemens. Stavba bloku č. 2 a systému pro skladování energie v bateriích bude zahájena v roce 2020 a měla by být dokončena o dva roky později. Koncept počítá se vzduchovým chlazením a nikoliv s využíváním mořské vody, jak tomu bylo v předchozích projektech. Nová elektrárna nahradí stávající AES Alamitos, jež má být demolována v roce 2026. Očekává se, že se tak sníží uhlíková stopa o 50 %. Je to potěšitelná zpráva pro obyvatele jihu Kalifornie, protože AES podepsala s energetickou společností Southern California Edison (SCE) smlouvu o dodávkách energie po dobu 20 let. Historie se připomíná Stejně jako slunce a vítr patř í ke Kalifornii také ropa. Však také hrála v kalifornské historii zásadní roli téměř půldruhého století. Nejen zlatá, ale i ropná horečka má své místo v hodinách dějepisu. Toto černé zlato formovalo jižní Kalifornii na počátku 20. století a pohánělo růst Los Angeles. Způsobilo také blahobyt mnoha rodin, jejichž jména stále zdobí ulice a důležité budovy. Zdejší produkce ropy od poloviny 80. let minulého století neustále klesá, ale Kalifornie přesto zůstává jedním z nejvýznamnějších států těžících ropu – a spotřebovávajících benzín. Až donedávna dodávala na trh více ropy než kterýkoli jiný stát, kromě Texasu a Severní Dakoty („Zlatý stát“ od té doby sklouzl na šesté místo). Ropné a plynárenské společnosti jsou také politickými silami, které mají vliv na vládu. Dualita „dvou Kalifornií“ je omílané novinářské klišé. Je pravda, že v Kalifornii najdeme elektromobily, koše na kompost a hlasitou opozici vůči klimatické politice prezidenta Trumpa. Pak je zde ovšem třeba takový kalifornský okres Kern, kde ropa a plyn zůstávají pilířem místní ekonomiky. Zde se těží více než 70 % kalifornské ropy a zemního plynu. „Nemůžeme být lídrem v oblasti ochrany klimatu a životního prostředí, pokud jsme jedním z největších producentů ropy a plynu v zemi,“ napsal jeden místní novinář a dotkl se tak dvou konkurenčních vizí budoucí Kalifornie. Díky ekonomickým aspektům je totiž třeba se smířit s dlouhodobou těžbou ropy a plynu. Mnoho ekologických skupin doufalo, že se kalifornský guvernér Gavin Newsom bude snažit tuto perspektivu zkrátit a těžbu omezit. Nyní se jim zdá slibné, že státní rozpočet, který minulý měsíc guvernér podepsal, obsahuje položku 1,5 milionu dolarů na studium způsobů, jak snížit poptávku po ropě. Nic – zejména v Kalifornii – však není nikdy jen černé a bílé. Odborníci varují, že vítězství ekologických aktivistů by také pravděpodobně zasadilo hlubokou ekonomickou ránu obdobným ropným okresům, jako je Kern. Například kolem městečka Backersfield jsou nejen velká ropná naleziště mamutích těžařských firem, ale také malé zahrádky mnoha obyčejných obyvatel, na nichž stojí pumpy. Ne na vodu, ale na ropu. A ta z nich teče sice malým čůrkem, ale zato ve dne i v noci. Politika především Los Angeles se vzdává plánu investovat miliardy dolarů na rekonstrukci tří elektráren na zemní plyn podél pobřeží, oznámil v létě primátor Eric Garcetti. Chce tím rychleji přiblížit město kýženému cíli – využívání obnovitelných energetických zdrojů na 100 %. Toto rozhodnutí znamená náhlou změnu kurzu pro Los Angeles Department of Water and Power, jehož šéfové v posledních měsících tvrdili, že plynové elektrárny jsou rozhodující pro udržení dostatku energie ve městě. Ovšem různé nátlakové environmentální skupiny naléhaly, aby radnice nahradi la stárnoucí zař ízení čistšími alternativami. Los Angeles už před třemi lety oznámilo odklon od uhlí, odprodalo elektrárnu Navajo v Arizoně a oznámilo plán zastavit do roku 2025 nákup energie z elektrárny Intermountain u městě Delta v Utahu. Ta bude v tom roce zastavena a na jejím místě vyroste paroplynová elektrárna. Garcetti si mne ruce. Ta bude v Utahu, nikoliv v Kalifornii. U nás žádný zemní plyn. „Je to správné pro naše zdraví, je to správné i pro Zemi. Je to správné pro naši ekonomiku,“ řekl Garcetti novinářům. Nastal začátek konce zemního plynu. „Toto je Green New Deal,“ dodal s odkazem na rozsáhlé plány na ochranu klimatu, které prosazuje Alexandria Ocasio-Cortezová, jedna z demokratických kandidátek na funkci amerického prezidenta, a které schválilo i několik dalších uchazečů této strany o nejvyšší státní úřad. Rozhodnutí starosty přichází několik měsíců poté, co zákonodárci schválili zákon, který stanovuje, že Kalifornie musí do roku 2045 využívat 100 % své energie ze zdrojů šetrných ke klimatu, proti předchozímu cíli 50 % obnovitelných zdrojů do roku 2030. Karel Sedláček, Kalifornie