Energetika na křižovatce aneb pro většinu Evropy je jaderná energetika jako očistný déšť

Ceny energie a importovaných paliv dramaticky rostou. České firmy a domácnosti se musí vypořádat také s finančními dopady ekologických daní a emisních povolenek, s energeticky prodraženými transportními náklady atd. Nad současností a budoucností české energetiky v evropském energetickém kontextu se pro redakci TT zamýšlel senior viceprezident ABB Ing. Richard Kuba. n Jste zkušený energetický a strojírenský manažer. Jak hodnotíte současnou etapu české a evropské energetiky? Etapa budování klasické energetiky zahájená koncem 50. let bloky 50 MW u nás skončila okolo roku 1985, a to dokončením bloku 500 MW v elektrárně Mělník. Na to navazovalo v 80. letech dokončení JE Dukovany a v již nových podmínkách dostavba JE Temelín. Současně jsme přistoupili k odsíření fosilních elektráren a posílení bezpečnosti energetické přenosové soustavy a distribučních soustav. Odvážné a úspěšné investice do nových zdrojů v Kladně, Brně a v Sokolovské uhelné na celkovém obraze již mnoho nezměnily. V tomto odbobí jsme začali skloňovat pojem liberalizace jako elegantního „triku“, jak přivést i do jinak monopolního prostředí klasických „utilit“ konkurenci. Samozřejmým a největším očekáváním byl pokles cen, jako bonus ke zvýšení konkurenční schopnosti průmyslu. Teoreticky by měl nastat a v prvním období po oddělení výroby od přenosu a distribuce také nastal. Současně však čekání na pokles cen a nekonečné diskuse o Kjótu a emisních povolenkách vedly k investorskému znejistění celého segmentu výroby energie. Když k tomuto cca 15letému období přešlapování přičteme politicky motivované a racionálně nepodložené odmítání jaderné energetiky v dříve jasně projaderně profilovaných zemích (Německo a Švédsko) i jadernou hysterii našich sousedů v Rakousku, máme následující obrázek: příčinou růstu cen je (kromě všeobecného růstu cen paliv) buď potenciální (nebo dokonce již reálný) nedostatek zdrojů. Nedostatek zdrojů, jejich stáří a nové emisní limity na jedné straně inspirují a lákají investory vstoupit do energetiky. Na druhé straně již připravovaný a nejasný způsob získávání nové generace emisních povolenek působí opět proti snaze investovat. Zdá se mi, že EU by měla již dnes podporovat více výstavbu nových zdrojů než se tolik zabývat „unbundlingem“. Jako bychom běželi proti zdi. Stále rychleji, zeď se blíží a my čekáme na náraz. Teprve ten nám v hlavě udělá jasno... n Jak hodnotíte přístup vládní koalice k takto popsaným obavám? Chápu, že prioritou vládní koalice jsou a musí být tolik potřebné reformy penzijního systému, zdravotnictví, eliminace schodků státního rozpočtu. Fandím této snaze, která je u našich polistopadových vlád ojedinělá. Současně však nejednotný názor vládní koalice, resp. odmítavý názor „zelených“ k jakékoliv smysluplné strategii, blokuje (proti názoru odborné, politické i laické veřejnosti) východisko, a tím i řešení. „Pačesova“ komise je produktem této skutečnosti. Chci věřit, že nebude sloužit vládě pouze jako alibi, ale přinese vlastní pohledy na složitou a perspektivně nesmírně závažnou problematiku. n Jak na tuto situaci reagují výrobci energetických zařízení? Snaha investorů se (i přes popsané nejistoty pustit se do výstavby nových zdrojů) střetává s omezenými kapacitami v dříve nedostatkem zakázek decimovaném segmentu výroby energetických zdrojů. Období 15leté nejistoty se podařilo přežít jen některým. Řada inženýrů odešla do důchodu, nebo přešli do jiných oborů. Nezasloužená ztráta prestiže vysokoškolských technických disciplín zdaleka nenahrazuje přirozený úbytek inženýrů. Přičteme-li k tomu dramaticky rostoucí potřebu nových zdrojů ve státech, které překračují práh „rozvojových“ zemí (Čína, Indie), obraz je úplný: ceny energetických technologických dodávek rostou a spolu s nedostatkem inženýrů se stávají limitujícím faktorem investic do nových zdrojů. Z toho odvozuji, že obrovská potřeba modernizací i nových investic narazí na uvedená omezení a „boom“ v oboru se rozloží na desítky let. n A váš názor na vytvoření jednotného evropského trhu s elektřinou? Politici i jejich mediální agentury horovali a horují za jednotný evropský trh s elektřinou. Buďme realisté: zatím neexistuje ani v hrubých obrysech. Národní zájmy, resp. ochrana vlastního trhu, převažují nad vytvořením jednotného trhu. A to ke škodě všech. n Při našich návštěvách v českých podnicích nezřídka slýcháváme stesky nejenom na stále dražší korunu či energetické a palivové vstupy, ale i na snahu nepromyšleně „uekologizovat“ českou průmyslovou výrobu. Jaké je vaše mínění? Každý z nás chce (a má plné právo) žít a pracovat zdravě, v ekologicky akceptovatelném prostředí. A každý máme zároveň povinnost chovat se v něm co nejekologičtěji. Idea redukce CO2, akcent na razantní úspory energie a tepla, na prosazování stále většího podílu obnovitelných zdrojů v současném energetickém a teplárenském mixu evropské sedmadvacítky je nepochybně správný. V žádném případě to však nemůže být na úkor dramatického snížení konkurenční schopnosti Evropy vůči dravým asijským zemím. Tím současně říkám, že obnovitelné zdroje mohou být využívány jenom tam, kde jsou. n Evropa bere na milost jádro. Při předprázdninové návštěvě představitelů Evropské komise v ČR padala slova o jaderné energetické renesanci, o posílení evropské energetické bezpečnosti, o stabilizaci nabídky a poptávky po elektřině, a to i prostřednictvím moderních jaderných reaktorů v zemích EU. Jak tyto úvahy působí na vás? Jako očistný a životadárný letní déšť. Nejenom v EU, ale i v Praze už začínáme pohlížet na reálné přínosy i na požadavky jaderného energetického sektoru méně emotivně. Koaliční blokace jádra na české energetické scéně je podle mne jen dočasné extempore. Při současném vědeckém a technickém vývoji lidstvo jiný energeticky kapacitnější a ekologičtější zdroj čisté energie prostě – nemá. Výzkum v oboru jaderné energetiky a strojírenství ve vyspělých zemích naštěstí neustrnul. Dnes už jsme schopni garantovat podstatně bezpečnější parametry jak konstrukce i provozu jaderných reaktorů, tak uložení vyhořelého paliva a použitých jaderných materiálů. Česká republika a několik málo dalších zemí světa také disponuje dostatečnými zásobami přírodního uranu. Navíc vývoj nové generace jaderných reaktorů umožní postupně eliminovat i existující zásoby štěpných materiálů z civilních a vojenských aplikací. n Představte si, že by jste na několik okamžiků držel v ruce kouzelnou hůlku a měl možnost jedním mávnutím napravit všechny neduhy a limity české energetiky a teplárenství. Čím by jste začal a k čemu všemu by jste ji použil? Asi ze všeho bych nejdříve prolomil současné uhelné limity a započal s těžbou tolik potřebné domácí energetické suroviny. Žádná společnost nemůže „odepsat“ své bohatství. Současně bych se čestně a velkoryse vyrovnal s těmi desítkami a stovkami našich spoluobčanů, na něž by dolehlo břímě z toho plynoucích materiálních a osobních ztrát. V ČR máme z 80. a 90. let optimálně zformovaný energetický mix. Technicky ještě dostačující zdrojové kapacity bych postupně ekologizoval a co nejvíce posílil jaderný sektor. Celoživotně jsem nejenom energetik, ale i strojař. Tuto zemi již od časů Rakouska-Uherska živil průmysl. A živit ji bude stále. Proto je nutné změnit „image“ technických oborů. Otázka je, jak to udělat? Své jistě učiní růst platů, který se dá očekávat pro nedostatkové profese. Jistě by pomohla i neagresivní, dlouhodobá propagace výsledků českých firem: od ČEZ až po menší soukromé firmy. Do vysokých škol přilákat nejlepší inženýry z průmyslu. Jenom ti mohou zajmout mladé studenty. Zaplatit je a eliminovat nadměrný vliv tradičních kvalifikačních předpokladů (publikace, reakce na publikace atd.). Přijmout nový vysokoškolský zákon a z vysoké školy udělat více manažersky řízený subjekt s vyšší pravomocí rektora oproti fakultám. Zrušit senáty vysokých škol. Jsou to odbory s velkým vlivem na řízení. Přesvědčit mladé lidi, že technika nejsou jen počítače. Ty jsou pro drtivou většinu z nás pouze nástrojem a nikoliv cílem snažení. Cílem jsou progresivní technologie, produkty a technická řešení. Svoji klíčovou roli má zde vláda a média. Posléze bych sesadil z chimérických výšin zpátky na zem nekritické zastánce obnovitelných zdrojů energie a tepla. Požadavek na „3 x 20 %“ v roce 2020 (úspory energie, snížení CO2, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů) považuji za nečestný marketingový trik Evropské komise. A navíc: nejen v našich podmínkách - nereálný. n Znamená to, že si nemáme mnoho slibovat ani od mezinárodní kooperace v oboru a zahraničních zkušeností v oboru? Nikoliv. Mezinárodní spolupráce v dnešním stále více globalizujícím se energetickém světě je nezbytná. Nezřídka slýchám kritiku na adresu zahraničního kapitálu, jenž „vtrhl do našich továren“. Méně už ocenění, že s sebou přinesl i tolik potřebné investice, že našincům nabídl řadu nových technologií, že posílil naše výrobní a odbytové kapacity, že umožnil výhodnou specifikaci na určité druhy produkce a služeb a v neposlední řadě přinesl standardní manažerské knowhow. Umožňuje rovněž vyrůst českým firmám, které s těmi nadnárodními spolupracují a zároveň jsou základem budoucího velkého českého průmyslu. Zahraniční kapitál dnes hledá nikoliv výrobní kapacity, ale především inženýrské profese. Troufám si tvrdit, že v budoucnosti se k nám přesunou výzkumné aktivity. Bude-li však dost inženýrů na jejich splnění... n Jste tedy do budoucna energetický skeptik? Optimista! Naposledy mne v tom utvrdila červnová návštěva nejvýznamnějšího energetického veletrhu světa Power Gen v Milánu, k němuž jste na stránkách TT a britského PEI připravili specializovanou přílohu českých energetických firem a všeho nejlepšího čím se česká energetika a teplárenství mohou pochlubit. Po několika málo letech, kdy u nás v tomto odvětví volně operuje zahraniční kapitál, se začínají projevovat první plody. V halách milánského výstaviště oproti minulým rokům více zněla jak návštěvnická, tak vystavovatelská čeština. A tuzemské podniky byly s to movité energetické klientele z celého světa znovu nabídnout zajímavé výrobky a služby. /wa/