n Jak lze charakterizovat současnou
situaci českého těžebního
průmyslu - nejenom co do objemu
aktuální těžby a prodejů energeticky
a teplárensky využitelných surovin,
ale i auditů jejich nových zásob,
personálního a investičního vybavení
resortu, věcné nabídky vědeckých
pracovišť pro obor, zeptali jsme se
Mgr. Pavla Kaviny, Ph.D., analytika
nerostných surovin a ředitele odboru
surovinové a energetické bezpečnosti
Sekce energetiky Ministerstva
průmyslu a obchodu ČR:
Česká republika - jako většina zemí
- nedisponuje na svém území zásobami
celého spektra nerostných surovin.
Pouze některými z nich. Velmi zjednodušeně
lze říci, že má ČR solidní
zásoby stavebních surovin a některých
nerudních surovin, zejména surovinových
vstupů pro tradiční české obory:
pro keramický a sklářský průmysl.
Z palivoenergetických surovin má
ČR zcela zanedbatelné vlastní zásoby
ropy a plynu. Solidní (i když časově
omezené) zásoby černého a hnědého
uhlí a na evropské poměry významné
zásoby uranové rudy.
I když se těžební průmysl nepodílí
velkou měrou na tvorbě domácího HDP
(cca 1%), je tento údaj značně zavádějící.
Produkty těžebního průmyslu jsou
totiž vstupy do prakticky všech dalších
navazujících oborů: energetikou počínaje
a stavebním průmyslem konče.
Dnes jsou prakticky všechny těžební
firmy soukromé subjekty, vybavené
zpravidla velmi moderní dobývací
i zpracovatelskou technikou.
Silnou stránkou českého nerostně
surovinového potenciálu i české
energetiky je fakt, že naprostá většina
vyráběné elektrické energie je
produkována z domácích zdrojů, což
je z hlediska energetické bezpečnosti
velmi pozitivní. Záleží jen na nás, zda
tuto komparativní výhodu dokážeme
i nadále využívat. Naopak, slabou
stránkou je do budoucna riziko nedostatku
kvalifikovaného technického
personálu jak pro těžební, tak i energetický
průmysl.
n Technicky dostupné a ekonomicky
využitelné zásoby hnědého
a černého uhlí se v ČR objektivně
zmenšují. Jaká opatření chystá
MPO ČR v rámci nové SEK k lepšímu
využití dostupných slojí? Jak
bude zapotřebí nyní po volbách
přistupovat k problematice prolomení
tzv. limitů těžby v severních
Čechách a v podzemí dolu Frenštát
z pohledu celé české ekonomiky?
V sektoru černého uhlí je velmi
pozitivní snaha těžební společnosti
rozsáhlými investicemi do moderních
těžebních technologií maximalizovat
objem zásob, které je technicky možné
z činných dolů získat. Což dokládá,
že těžebním firmám jde o to, využít
svěřené nerostné bohatství co nejhospodárněji.
Do budoucna je podle mého názoru
důležité především dokončit průzkum
na lokalitě Frenštát, aby stát získal
dostatek validních a objektivních
informací pro strategické rozhodnutí,
zda ložisko využívat, či nikoliv. Dnes
dostatek objektivních informací pro
takové rozhodnutí nemáme.
V sektoru hnědého uhlí je na rozhodnutí
o využití (či nevyužití) zásob hnědého
uhlí za tzv. územními ekologickými
limity závislý osud teplárenství.
Výrobu elektrické energie lze postupně
přeorientovávat více projaderně. Teplárenství
je však na domácím hnědém
uhlí opravdu výrazně závislé. Důležité
je si uvědomit, že veškerá strategická
rozhodnutí v oblasti nerostných surovin
a energetiky by měla být činěna
s dostatečným časovým předstihem.
Jejich realizace je časově velmi náročná
a doba od rozhodnutí po jeho plody
velmi dlouhá.
n Dovozci paliv (zejména plynu)
a zastánci OZE akcentují požadavek
na urychlenou substituci uhlí
v české energetice a teplárenství na
margo svých zdrojů. Je tento přístup
pro českou ekonomiku reálný
a bezpečný? Pokud se jej podaří
prosadit, jaké požadavky vygeneruje
vůči řídicí i výrobní sféře? Jak
se promítne do stávající úrovně cen
finálních výrobků resortu?
Alternativ v teplárenství není mnoho:
biomasa není schopna nahradit
hnědé uhlí kapacitně. Využití zemního
plynu přinese zvýšení cen tepla pro
konečné spotřebitele a také další nárůst
dovozní závislosti se všemi dopady
na energetickou bezpečnost ČR.
Ať se nám to líbí nebo nikoliv, změny,
k nimž dochází v posledním desetiletí
na světovém trhu nerostných surovin
ukazují, že nejbezpečnější zdroje
jsou ty na vlastním teritoriu. Proto by
se měla možnost využití alespoň části
zásob domácího hnědého uhlí za
územně ekologickými limity velmi
důkladně zvážit a posuzovat ve všech
souvislostech. Jedná se totiž o skutečně
závažné rozhodnutí, v těžebním
průmyslu a v energetice bývají některá
rozhodnutí nevratná.
n Každá těžba surovin (tedy i uhlí)
se promítá do podoby a dosavadního
fungování regionu. Jaká opatření
(legislativní, věcná, technická,
investiční) třeba napříště přijmout
po linii státu k zahlazení jejích
negativních důsledků? Dokážeme
přitom lépe využít i externí zdroje,
v daném případě bruselské?
Naše civilizace potřebuje pro svůj
život řadu surovin a také energii. Spotřeba
těchto komodit v celém světě
bohužel neklesá, ale roste, anebo je
maximálně stabilní. I přes rostoucí
význam kupř. recyklace stále platí, že
naprostou většinu nerostných surovin
lze získat jen z primárních zdrojů, tedy
těžbou. A protože „problém“ se nejmenuje
těžba, ale spotřeba, mají evropské
země před sebou v zásadě dvě cesty:
buď suroviny dovážet z neevropských
teritorií, a to se všemi negativními
dopady (časté využívání zastaralých
těžebních a úpravárenských technologií
ve třetích zemích, další zatížení
světového ekosystému přepravou
obrovských objemů surovin napříč
světem, bezpečnostně problematickou
vysokou dovozní závislost ve strategických,
kupř. palivoenergetických
komoditách aj.), anebo těžit domácí
(evropské) zdroje surovin a využívat
při tom maximálně nejmodernější
a nejvyspělejší technologie s minimálním
dopadem na životní prostředí.
Myslím si, že každá tuna nerostné
suroviny z území přísně střežené EU
je vydobyta ekologičtěji než ve třetím
světě.
Těžební průmysl je často vnímám
pro krajinu jako destruktivní činnost.
Dnes to již není (právě díky moderním
technologiím) většinou pravda. Specifikem
těžebního průmyslu je fakt, že
má (měřeno lidským životem) velice
dlouhý životní cyklus. U jednotlivých
ložisek trvá desítky let, někdy i více.
Těžební průmysl však po sobě dnes
umí velmi kvalitně uklidit a jen v ČR
se do těchto činností investují ročně
obrovské částky. /wa/
