Čas od času nám do redakce přicházejí zlepšováky a vynálezy, o které by bylo škoda se nepodělit. Například vynálezce pan Petr Vávra z Ostroměře nám zaslal podrobně popsaný návrh elektrárny „dějinného významu“, jak sám píše. Tato elektrárna totiž nepotřebuje vůbec žádné palivo, ale elektřina se v ní vyrábí z malé části elektrického proudu. Její další předností je, že ji lze vyrobit i ve zmenšeném měřítku o velikosti kotle 0,5–1 m, takže se vejde do kůlny, garáže i předsíně, jak píše autor. Doufáme, že na začátku nového roku vás, naše čtenáře milující a obdivující techniku, tento „vynález“ pobaví. Pan Vávra píše: Provoz bezuhelné elektrárny se vyznačuje tím, že uvnitř parního kotle je instalován odporový elektrický drát uložený v keramice a kovovém obalu přiměřené tloušťky, aby vytvářel dostatečný odpor, ale zároveň se neroztavil. Provoz probíhá jako u běžné elektrárny, ale z alternátoru jsou vyvedeny dvoje elektrické dráty: jedny odvádí většinu vyrobené elektřiny a druhé dráty vedou zpátky do parního kotle, do odporového elektrického drátu v keramice uvnitř kotle, kde ohřívají tento elektrický odporový drát průchodem elektrického proudu. Teplo z drátu sálá přes keramiku a plechový obal drátu (a keramiky) do vody uvnitř kotle a transformuje vodu na páru místo topení uhlím pod kotlem. Elektrický proud přicházející do odporového drátu může být dvojí: buďto stejnosměrný nebo střídavý. Stejnosměrný elektrický proud je určen do odporového, např. mosazného drátu a střídavý (nejlépe vysokofrekvenční střídavý proud), který se považuje za vhodnější, do obyčejného měděného nebo železného materiálu uvnitř kotle. U velkých elektráren by se uvnitř kotlů neinstalovalo topné těleso – drát v keramice, ale voda by se zahřívala osvěcováním parních kotlů zvenku vysokofrekvenční feritovou anténou zblízka a tak silným zářením o takové frekvenci, která by kotel neroztavila. Teplo vzniká kmitáním molekul – čím je kmitání rychlejší, tím je vyšší teplota hmoty. Elektromagnetické záření o vysoké frekvenci namířené zblízka na hmotu ji zahřívá, protože elektromagnetické kmitání se mění na mechanické. Elektromagnetické záření z antény namířené na parní kotel zahřeje vodu v kotli, a ta se mění v páru. Anténa by své působení automaticky vypínala vždy, když plech kotle zčervená žárem. Použití antén na ohřev by bylo mnohem jednodušší a parní kotle by na povrchu mohly být opatřeny tepelnou izolací – skelnou vatou, aby nedocházelo k tepelným únikům. Neizolovaná by byla pouze plocha, kam bude směřovat feritová anténa. „Takovýto ohřev kotlů anténou nebo drátem by ušetřil vlaky uhlí i dřinu horníků, a proto stojí za to se o něco takového zasloužit,“ končí svůj dopis pan Vávra. Nákres celého zařízení je zájemcům k dispozici v redakci Technického týdeníku.
