Slovo „testy“ se pro mě v posledních dnech stalo doslova noční můrou. Blíží se pololetí a děti v podstatě denně píší nějaký test. Syn je svědomitější a pracovitější a na svoje testy se poctivě připravuje a pak mi dopodrobna referuje, co v něm bylo a jak ho zvládnul. Dcera má přístup úplně jiný. Většinou se na něj úplně vykašle a pak je upřímně překvapená, že to „zase nedopadlo“. Někdy pochopitelně má i momenty, kdy na ni tíha odpovědnosti dolehne, ale tu dokáže velmi rychle zase zahnat a spokojeně si dál trávit večery po svém. I když nepatřím mezi ambiciózní a úzkostlivé matky, které lpějí na dobrém prospěchu svých dětí, musím přiznat, že toto období je vždy plné stresu i pro mne. Různí se i přístup učitelů. Někteří si v psaní testů přímo libují a celé pololetí plní dětem žákovské knížky bezpočtem známek. A v dětech i rodičích narůstá s blížícím se pololetím nejistota: bude se známka na vysvědčení rovnat aritmetickému průměru, nebo bude klíč k jejímu stanovení jiný? Jsou ale i učitelé, kteří si naopak testy šetří až na závěr pololetí a jejich psaní okoření patřičnou dávkou dramatičnosti. „Pokud ho, milý žáku, nenapíšeš na jedničku, s jedničkou na vysvědčení se rozluč, i když jsi celého půl roku pilně pracoval!“ Další kategorií samou o sobě jsou učitelé tzv. rezignovaní, kteří s dětmi pololetní testy probírají dopředu, aby, probůh, aspoň někdo dostal dobrou známku. Aby toho nebylo málo, blíží se i termín přijímacích zkoušek na víceletá gymnázia. A to znamená opět připravovat se na testy. Po internetu kolují desítky zkušebních testů, testy lze zakoupit i knižně a samy školy a všelijaké další společnosti organizují přípravné kurzy, kde děti dostanou za peníze rodičů „nalejvárnu“, jak nejlépe testy zvládnout. Upřímně říkám, že už mám na slovo „testy“ alergii a opravdu se těším, až děti vyrostou a testů se zbavíme. I když vím dobře, že úplně se jich nezbavíme nikdy. Budou bohužel přicházet stále další, jen možná s menší frekvencí. Testy v autoškole, testy ze školení bezpečnosti práce, testy inteligence, zdravotní způsobilosti atd. atd. Naše společnost totiž testy miluje a je na nich závislá. Trvalé vzájemné porovnávání všeho a všech a hodnocení všeho a všech podle podivných, uměle vytvořených a často hloupých kritérií zcela popírá a ničí pravou podstatu lidství – jedinečnost. Žádní dva lidé na světě nejsou stejní a proto ani nemohou mít stejné schopnosti a nadání. Představa, že trvalým testováním získáme nějakou pevnou stupnici, kdo je horší a kdo lepší (žák) s tím nejdokonalejším na vrcholu, který bude mít všechny testy na plný počet bodů, je naprosto iluzorní. Vychováme si tak maximálně generaci „vyplňovačů testů“, kteří budou při nejlepším na stejné úrovni jako úspěšní hráči sudoku. A také generaci vystresovaných dětí, které se budou snažit z tohoto prostředí a systému co nejrychleji zmizet, a já se jim vůbec nedivím. Kdo chce být trvale s někým nebo něčím konfrontován? K čemu má tento způsob hodnocení motivovat? K touze být nejlepší? Nejlepší, ale v čem? Určitě ne ve skutečných znalostech a schopnostech. Spíš v tom, jak nejlépe vyzrát na testy a „natřít“ to těm ostatním.
