Česká republika, konečná stanice, prosíme, vystupte Už tomu bude nejméně pět let, spíš víc, co jsem dělala rozhovor s profesorem Petrem Moosem, bývalým ministrem dopravy a spojů ČR. Byl to jeden z rozhovorů, na které se nezapomíná. Hovořili jsme tenkrát, mimo jiné, o možnosti výstavby vysokorychlostního vlakového koridoru na našem území. Neměli jsme ale na mysli úpravu tratí tak, aby se na nich Pendolino dokázalo rozjet na pár kilometrech rychlostí 150 km/h, aby pak opět po chvíli zpomalilo na svoji obvyklou, z pohledu světových rychlodrah, šnečí rychlost. Hovořili jsme o skutečném nasazení rychlovlaků na našem území. I když od tohoto rozhovoru již uplynula řada let, mnoho se toho od té doby nezměnilo. Kromě všech těch často zmiňovaných problémů, souvisejících s geomorfologií České republiky a s aktuálním stavem zastavěnosti, má naše země ještě další dva problémy, z hlediska přepravy vysokorychlostními vlaky bohužel značně fatální. Tím prvním je rozloha. Takový Šinkanzen, s přepravní rychlostí okolo 300 km/h, by se u nás sotva stačil rozjet a už by zase pomalu musel brzdit. Musíme si přiznat, že tento typ dopravy pro nás není zrovna vhodný. Pouze snad v tom případě, že by se těmito vysokorychlostními vlaky nerealizovala naše vnitrostátní doprava, ale naopak, my bychom se stali součástí mezinárodní sítě vysokorychlostních vlaků. Na takové trati by pak na území České republiky stačily maximálně tři zastávky. To by bylo určitě pěkné, ale naskýtá se zde další otázka, odkud a kam by takový traťový koridor měl vést. Ze západu na východ? Zde by pravděpodobně neměl šanci pokračovat dál než do Bratislavy. Slovenské hory, ukrajinská chudoba a válečná zóna a dál pak Putinův kraj, to jsou překážky zřejmě nepřekonatelné i pro nejudatnějšího budovatele těchto moderních tratí. A i kdyby to náhodou přeci jen někdo dokázal, kdo by po této trase jezdil? Pár nadšenců ze západu podívat se na nově vznikající stalinské pomníky a opačným směrem uprchlíci a ruská mafie? O něco lépe představitelná je varianta severo-jižní, která by přes nás vedla z Rakouska do Polska a odtud dál třeba až do Pobaltí. Nebo přes Německo k Severnímu moři. To by určitě za úvahu stálo a vím, že se o podobných projektech již delší dobu diskutuje. Ani tady se ale nezdá, že by se takový smělý plán dal zrealizovat. Vzpomeňme jen na kauzu dokončení dálničního úseku do Ostravy. To, co je v jiných zemích běžné, například mít hustou a kvalitní dálniční síť, u nás z nějakého důvodu prostě nejde. Asi jsme nějaká začarovaná země, nebo co? Vysokorychlostní vlaky by tak u nás mohly přinejlepším jenom končit. Ani to by ale vůbec nebylo špatné. Už celá desetiletí lavírujeme mezi sympatiemi k východu a k západu. Rozhodujeme se podle toho, jak se to momentálně hodí a čí píseň zpívá naše současná vláda. Takhle bychom aspoň jednou pro vždy měli jasno: jsme konečná stanice, kde všichni musejí vystoupit a rozhodnout se, co dál: zůstat, pokračovat na východ, ale už po svých, anebo se vrátit na západ? Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka
