Milí čtenáři, toto již plně jarní vydání Technického týdeníku jsme věnovali především energetice, která je velkým tématem trvale, tedy nejen v zimě, jak by si možná někdo myslel. Proto jsme se také před třemi lety rozhodli vyčlenit jí v každém vydání našeho časopisu speciální rubriku o stabilním počtu stránek. Dvakrát do roka pak tento pravidelný blok rozšiřujeme o další zajímavé stránky v rámci „tématu čísla“. Svým rozsahem, ale především obsahem, se tato naše rubrika již stala za dobu svého trvání jakýmsi „časopisem v časopise“, který má své vlastní čtenáře i přispěvatele. Otázky spojené s výrobou a distribucí elektřiny a tepla jsou klíčové pro nás pro všechny – od maloodběratelů až po velké výrobní provozy. A není to jen aktuální cena, co nás zajímá. Chceme znát nové trendy, nahlédnout do budoucnosti, abychom mohli lépe plánovat a rozhodovat se, potřebujeme vědět o možných rizicích a potenciálních nebezpečích. To jsou požadavky zcela legitimní a přirozené, nicméně odpovědi na ně jsou stále ponořeny v tu hustší, tu řidší mlze – nikdy však nejsou jednoznačně čitelné. Proč tomu tak je? Je to snad nějaký vyšší záměr, abychom byli, tak říkajíc, ve střehu? Anebo abychom se nechali obalamutit a nachytali se na „výhodnější“ tarif nebo si zafixovali ceny v době, kdy je jasný jejich pokles apod.? Kdo vlastně s námi hraje tuto divnou „hru“? Je to stát nebo to jsou soukromé distribuční společnosti nebo blíže nespecifikovaní lobbisté? Ať už je to kdokoliv, vyznat se v dnešní spletité situaci, nebo, nedejbůh, odvážit se předvídat budoucnost, je u nás prakticky nemožné. Jisté je ale jedno. Vše, co se u nás děje, je silně ovlivňováno situací v Německu. Přitom nová německá energetická koncepce je zcela unikátní a nikde jinde na světě zatím nemá obdoby. I když jí dnes ještě spousta lidí u nás nevěří a mnozí jsou přesvědčeni, že nemá šanci obstát, já bych byla v těchto soudech zdrženlivější. Nechci se tu vůbec pouštět do polemik, jestli lze německý průmysl energeticky „uživit“ bez jaderných elektráren, avšak s převahou obnovitelných zdrojů. Ráda bych ale upozornila na fakt, jehož moc a sílu si možná ne všichni uvědomují, a to že Německo tyto nové koncepce nejen formuluje a hlásá, ale především žije. A tím se to celé posunuje do zásadně jiné roviny. Selským rozumem si můžeme říct: „Nu co, tak ať si to zkusí, stejně brzy narazí a pochopí, že takto to nepůjde.“ A někdo možná i dodá: „Ještě rádi si pak budou kupovat energii z jádra od nás.“ Já bych pak k tomu řekla jediné: „Buďte opatrní, Německo není hloupé a dobře ví, co dělá.“ Mohlo by se nám totiž velmi lehce stát, že až k nám tato vlna změn dojde (a ona dojde, protože jsme s Německem spjati v mnoha směrech velmi těsně), nebudeme na ni připraveni. Na konci loňského roku jsem absolvovala prohlídku energetického parku společnosti DMG MORI nedaleko od Curychu. Specialista, který mě tam prováděl, se zastavil u systému solárních panelů a řekl mi: „Fotovoltaika je velmi mocný nástroj, ale ne k rychlému zbohatnutí, jak jste to pochopili u vás v České republice.“ Tak opravdu seriózní příprava nevypadá. Je to jen další typicky český podvod. Trvale udržitelná energetická soběstačnost státu je však tématem natolik závažným, že bychom s ním, ve vlastním zájmu, ruletu skutečně hrát neměli.
Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka