Pokusy s překližkou, skelným vláknem, drátem, nové tvůrčí postupy, originální tvorba. Také vyhlášený dům v Kalifornii, dokumentární filmy, nábytek, který se dodnes vyrábí a stále je moderní, to vše jsou stavební kameny, z nichž vyrostl věhlas Eamesových. Charles Narodil se v roce 1907 do přísné protestantské rodiny ve státě Missouri v St. Louis. Protože jeho otec předčasně zemřel, musel velmi brzy nastoupit do práce v továrně. Talent se ale nedal přehlédnout, mladík bez jakéhokoliv vzdělání a praxe se rychle dostal do konstrukční kanceláře. V roce 1924 začal studovat na univerzitě v rodném městě, kde za „ultramoderní návrhy“ získal dvakrát ocenění, vydržel ale jen dva roky. K dalšímu architektonickému vzdělávání se vrátil až v roce 1936, kdy od Cranbrookské akademie umění v Michiganu získal postgraduální stipendium. V mezičase se poprvé oženil a v roce 1930 založil vlastní architektonickou společnost Gray&Eames. Také navrhl scény pro divadlo v přírodě a navštívil se svou tehdejší manželkou Německo. Po návratu si poznamenal: „Jako by mnou proniklo studené záření.“ Propadl depresím, na čas se vzdálil do Mexika, kde hodně kreslil a pohříchu také hodně pil, dokonce se jednou dostal do vězení. Ale čas zlomu se blížil. Ještě stihnul v roce 1935 založit v St. Louis novou architektonickou kancelář, z níž vycházejí návrhy nábytku, koberců a bytových doplňků, a pak přijde z Cranbrook Academy pozvání od Eliela Saarinena, aby od roku 1937 vedl katedru experimentálního designu. Potkává první důležitou osobu pro nový život, syna prezidenta Akademie, nadějného architekta Eero Saarinena. Spřátelí se, pracují společně na architektonických projektech a za návrhy do soutěže Organic Design in Home Furnishing, kterou zorganizoval kurátor Muzea moderního umění v New Yorku, získají v roce 1940 společně první cenu. Ve stejném roce potkává Charles Eames v Cranbrooku druhou důležitou osobu, která se stane jasnou jedničkou jeho života. Ray Kaiserová vnáší do Charlesova života teplo, konečně po deseti letech definitivně mizí „studené záření“, které ho pronásledovalo. Ray Narodila se v roce 1912 v Sacramentu jako Bernice Alexandra Kaiserová, její matka jí však říkala Ray Ray. Od tří let ráda a neúnavně kreslila, a tak nikoho v okolí nemohlo překvapit, že v roce 1933 odešla do New Yorku studovat umění a kreslení. Škola úspěšně rozvíjela Rayin talent, jejím učitelem byl německý emigrant Hans Hoffmann. Pod vlivem Arpa, Kandinského a Miróa se přiklonila k abstraktní malbě, v roce 1936 se stala zakládající členkou Společnosti amerického abstraktního umění a již po roce se účastnila jimi uspořádané výstavy v Riverside v New Yorku. Pak se rozhodla pro kurs o tkaní a textiliích a rok 1940 ji přivede na Cranbrook Academy. Je pravděpodobné, že se s budoucím životním partnerem seznámila při práci, protože mezi těmi, kteří spolupracovali na návrzích pro soutěž Organic Design in Home Furnishing, je i jméno Ray Kaiserová. Známost netrvala příliš dlouho, Charles odešel od své první ženy a v roce 1941 vstupují s Ray do manželství. Chystají se žít v Kalifornii. Společný život a práce Ještě než zapustí kořeny v Kalifornii, vytvoří Charles s Eero Saarinenem významnou sérii nábytku z tvarované překližky. Na počátku stála již zmiňovaná soutěž, protože ve vítězných návrzích využili Eames a Saarinen technologický pokrok, který se při tvarování překližky objevil. S pomocí této nové technologie vytvořili sedací skořepiny a využili také nového procesu, který vyvinula společnost Chrysler. Říká se mu „cyklické svařování“ a umožnil spojit dřevo s pryží, sklem i kovem. Eames tady navázal na předchozí experimenty s trubkovou ocelí a posunul vývoj nových konstrukcí pro nábytek zase o kousek dál. Práce s překližkou hned tak neskončila, i v Kalifornii se – za účasti Ray – pokračuje. Když v roce 1942 námořnictvo Spojených států žádá, aby Eames a Saarinen zkoumali použití nového materiálu pro speciální účely, otevřou Eamesovi vlastní vývojovou dílnu a spolu s dalšími (John Entenza, Harry Bertoia) navrhují pro námořnictvo fixační dlahy. Vytvořili jich více než 200 000 a sluší se dodat, že jsou dodnes funkční. Na sklonku války se Eamesovi vracejí k nábytku, zakládají pobočku firmy Evans Products Company, aby mohli tvořit podle svých návrhů. V této dílně pro tvarování překližky začíná čas intenzivní práce na vývoji nábytku. Zabývají se lisováním, tvarováním, lepením pryžových polštářů, vyvíjejí a také vyrábějí nové nářadí, nutné pro tvarování překližky. Ateliér, založený v roce 1944, fungoval až do Charlesovy smrti. Po válce se otevírají nové cesty, americký architekt a designér Georg Nelson představí Charlese proslulé nábytkářské společnosti Hermann Miller – právě Miller se stane do budoucna sponzorem Eamesovy práce. Ukáže se, že návrhy ze samostatné newyorské výstavy, která proběhla v roce 1946, jsou úspěšné i komerčně, a během následujících dvou desetiletí vznikla řada novátorských návrhů. Za zmínku jistě stojí židle se skořepinou ze skleněného vlákna z roku 1948, která je jakýmsi předchůdcem budoucích designových plastových židlí. A klubovka s podnožkou z růžového dřeva a černé kůže, kterou navrhl Charles v roce 1956 jako dárek pro režiséra Billyho Wildera, je ikonickým kusem nábytku, který se stále vyrábí a je ozdobou moderního interiéru dodnes. Dá se s jistotou říci, že vztah i spolupráce Millera a Eamese zrodily zásadní proměnu moderního nábytku, k níž došlo v druhé polovině dvacátého století. A kde je Ray? „Všechno, co dokážu, umí ona lépe,“ říkal Charles, když se někdo ptal na její podíl na práci, a dodával: „Ona je za vším stejně jako já a také nese za vše plnou odpovědnost.“ Hnízdo Vraťme se ještě k budování zázemí v Kalifornii. Eames se vždy cítil být architektem, ale život a osud ho vedly víc po designérských cestách. Za zmínku však určitě stojí jeho vlastní dům v Pacific Palisades v Kalifornii, pozoruhodná stavba, která vznikla v roce 1949. Na počátku nejspíš stál podnět bývalého Charlesova spolupracovníka Johna Entenzy, který tehdy pracoval (později šéfoval) v časopisu Arts and Architecture. Šlo o program Case Study House, který měl vyřešit poválečnou bytovou krizi ve Spojených státech výstavbou levných domů z masově vyráběných komponent, a podíleli se na něm i Saarinen a Eames. Samotný dům Eamesových byl postaven z prefabrikovaných panelů a mluvilo se o něm jako o technologicky progresivní stavbě. Interiéry uspořádala Ray a postavila je do příjemného kontrastu ke strohému vzhledu stavby, naplnila místnosti předměty z Mexika, Afriky atp. Eames, cenící si vytvořené teplé a přátelské atmosféry, natočil o zařízení svého domova filmový dokument s názvem House. Když se podíváme na některé práce Charlese a Ray, podobně jako vidíme dům a vnitřní vybavení, pochopíme, že jejich síla je právě v protikladu a ve schopnosti doplnit se, zharmonizovat, nikde ne zválcovat. Podle jejich spolupracovníků a přátel oba společně jako semknutá dvojice vždy nabízeli optimismus: „Oni skutečně milují svět,“ řekl společný přítel fyzik Philip Morrison a dodal: „Snad právě tato láska spolu s výrazným talentem, neuvěřitelnou pílí, a šťastným soužitím, jsou klíčem k pochopení jejich života, naplněného skutečně až po okraj.“ Epilog Zcela nečekaně Charles v roce 1978 zemřel na srdeční příhodu, shodou okolností právě ve svém rodišti, v St. Louis. Ray ho přežila o deset let. V roce 1982 ještě dokončila Sof Pad Sofa – poslední Charlesův návrh pro společnost Vitra – a pak v roce 1986 konstatovala: „Byla jsem velmi potěšena, že jsem mohla být v Paříži a účastnit se prohlášení společnosti Vitra, že přebírá výrobu našeho nábytku pro Evropu. Myslím, že nemůže být v lepších rukou.“ To platí dodnes. Nad autorskými právy po prarodičích bdí Demetrios Eames, vnuk Charlese a Ray, který přijel i na zahájení výstavy v Bratislavě. Vy se můžete za jejich prací vydat na výlet do Německa, ale můžete se s ní potkat třeba i na letišti. Byl to totiž právě Charles Eames, který naprosto zásadně proměnil vzhled letištních hal. Řady sedaček a drobných odkládacích ploch v minimalistickém provedení z lehkých a trvanlivých materiálů navrhl původně pro letiště v Chicagu a v Kalifornii, dnes je takové vybavení pokládáno za standardní všude ve světě. Vše, co za sebou manželé Eamesových zanechali, naplňuje jejich humanistické názory a vize. Dokázali šťastně ovlivnit celou řadu tvůrců a nelze jim upřít zásadní význam pro vývoj nábytku. Nelze pochybovat ani o tom, že se jednou na světě potkali dva lidé, kteří k sobě opravdu patřili, a že z toho má lidstvo docela slušný profit. Vladimíra Storchová
