Ano, před 20 roky, 28. ledna 1986, explodoval
73 s po startu z floridského Kennedyho
vesmírného střediska na mysu Canaveral
americký raketoplán Challenger. Všech 7 astronautů
na jeho palubě zahynulo.
Šlo již o 25. start raketoplánu americké vesmírné
flotily, družicový stupeň Challenger se
do vesmíru vydal podesáté. A ač byl teprve konec
ledna, byl to již druhý start v roce 1986.
Podle plánu NASA se v roce 1986 mělo uskutečnit
ještě dalších 13 (!) startů čtyř amerických
raketoplánů.
Velitelem expedice STS-51L byl Francis R.
Scobee (46 let, druhý start do vesmíru), pilotem
Michael J. Smith (40letý kosmický nováček).
S nimi seděla na horní palubě letová specialistka
Judith A. Resniková (36 let, druhý start) -
astronautka se slovenskou krví a Ellison S.
Onizuka (39 roků, letový specialista, druhý
start). Pod nimi, na obytné palubě, byla zbývající
trojice - Ronald E. McNair (35letý letový
specialista černé pleti, druhý start) a dva neprofesionálové
v posádce - inženýr firmy Hughes
Aircraft Co. Gregory B. Jarvis (41letý, první
start) a středoškolská učitelka Sharon Christa
C. McAuliffová (38 roků, první start). Právě
posledně zmiňovaná učitelka přitahovala k tomuto
startu velkou pozornost veřejnosti i médií.
Americký prezident Ronald Reagan vyhlásil
v roce 1984 program "Učitel v kosmu" (Teacher
in Space). Program měl přilákat ke kosmonautice
především mládež. Z celých Spojených
států se do výběru přihlásilo skoro 11 000 učitelů.
Tou nejšťastnější byla nakonec středoškolská
učitelka sociálních věd a americké historie
Christa McAuliffová. A právě tyto předměty
měla předposlední den letu přednášet živě přímo
z oběžné dráhy desetitisícům studentů po
celých Spojených státech amerických.
"Všechno je v pořádku, jedeme na plný plyn"
- to byla poslední slova velitele Dicka Scobeeho
necelých 71 s po startu - v následujícím okamžiku
se raketoplán proměnil v ohnivou kouli.
Podrobné vyšetřování prokázalo, že došlo
k upálení spodního závěsu pravého pomocného
motoru na tuhé palivo SRB. Následkem aerodynamických
sil prorazila v dalším zlomku sekundy
špička motoru SRB obal hlavní nádrže raketoplánu
a poškodila uvnitř umístěné nádrže na
tekutý kyslík a tekutý vodík. Tím se dostalo do
prostoru kolem celého komplexu veliké množství
těchto výbušných plynů. Následoval devastující
výbuch.
Nikdo z posádky neměl sebemenší šanci na
přežití - zemřeli buď ihned po výbuchu, nebo
po necelých třech minutách při dopadu trosek
kabiny na mořskou hladinu. Dodnes NASA
neodtajnila záznamy, které by upřesnily okamžik
a příčinu smrti jednotlivých členů posádky.
Jako primární příčina havárie bylo určeno
proražení hlavní kyslíko-vodíkové nádrže
špicí utrženého pravého motoru SRB a následující
výbuch směsi hořlavých plynů
v okolí stroje. Vyšetřování odhalilo obláček
černého kouře vycházející už před vlastním
startem raketoplánu (těsně po zapálení motorů
SRB) ze spodního segmentu pravého motoru
SRB zhruba v místě jeho spoje s hlavní nádrží.
V tomto místě došlo k prohoření těsnicích
"U" kroužků, spojujících jednotlivé segmenty
motoru. Právě plamen vycházející
z tohoto poškozeného místa přepálil spodní
závěs motoru SRB.
VYŠETŘOVÁNÍ ODHALILO NĚKOLIK VELMI
VÁŽNÝCH POCHYBENÍ
Zásadně chybná byla již konstrukce spojů
mezi jednotlivými segmenty pomocných startovacích
motorů SRB, která nezabezpečila dokonalou
ochranu před pronikáním žáru a plamenů
ven z bloku motoru.
V noci před startem byl na mysu Canaveral
veliký mráz, teploměry naměřily až -17 OC.
V tomto chladu došlo ke ztvrdnutí pryžových
"U" kroužků. Ty tak nedokázaly v okamžiku
zážehu hořlavé směsi uvnitř bloku zabránit jejímu
proniknutí ven cestou, která měla zůstat
uzavřena. Kromě toho se zjistilo, že při dopravě
z výrobního závodu se poškodil právě tento
kritický segment motoru, kde došlo následně
k prohoření. Jeho tvar nebyl úplně kulatý, proto
ho pracovníci střediska bez jakéhokoliv dalšího
prověření srovnali hydraulickým lisem (!). Vyšetřovací
komise neprokázala, ale ani nevyvrátila,
že právě tato "oprava" mohla mít vliv na
poškození těsnění.
Anezanedbatelnou "příčinou" havárie mohl být
i spěch - plánovaných 14 startů do konce roku
1986 nedávalo téměř žádnou šanci odložit start
a počkat na lepší klimatické podmínky - i když o to
někteří pracovníci Kennedyho vesmírného střediska
usilovali. Bylo rozhodnuto startovat. Challenger
se na svojí poslední cestu vydal v 11 h 38 min
východoamerického času 28. ledna 1986.
Po havárii raketoplánu Challenger došlo
na více než dva a půl roku k zastavení letů.
Na raketoplánech bylo provedeno více než
400 změn, na startovacím komplexu přes
100. Pomocný motor na tuhá paliva SRB,
hlavní viník tragédie, doznal 155 různých
změn a vylepšení. Teprve potom mohl odstartovat
28. 9. 1988 raketoplán Discovery.
Před prezidentskou vyšetřovací komisí vypovídal
v roce 1986 i jeden z nejslavnějších
a nejzkušenějších amerických astronautů -
účastník šesti kosmických výprav John Young.
Ten mimo jiné prohlásil: "Můžeme udělat mnoho
vylepšení. Ale jednou se tady stejně zase sejdeme
a budeme vyšetřovat další havárii raketoplánu."
Jeho slova se naplnila sedmnáct roků
a čtyři dny po havárii Challengeru, v sobotu
1. 2. 2003, kdy Amerika přišla o svůj druhý
raketoplán Columbii. .
MILAN HALOUSEK
PŘEDSEDAASTRONAUTICKÉ SEKCE ČESKÉ ASTRONOMICKÉ
SPOLEČNOSTI
