Když se v Pekingu sešli v květnu nejvyšší státníci dvou hlavních velmocí světa, nabídek možných témat k rozhovorům bylo mnoho. Kromě těch ryze politických hlavně ekonomická — a také technologická.
Trumpa při jeho nedávné cestě za čínským prezidentem Si Ťin-pchingem doprovázeli také šéfové hlavních technologických společností dneška, mimo jiné i Tim Cook a Elon Musk. Cestou do Pekingu, na zastávce v Anchorage, nastoupil dokonce na palubu muž, který na původním seznamu delegace chyběl: šéf Nvidie Jensen Huang. Údajně po „last minute“ telefonátu z Bílého domu. Připomeňme, že firma, kterou vede, dosáhla v říjnu 2025 tržní kapitalizace přes pět bilionů USD a stala se veřejně viditelným symbolem soupeření Washingtonu a Pekingu. Nejde přitom ani o spolupráci ve vědě a technice, ale o rivalitu. Oba státy totiž spolu vedou boj (často s pomocí velmi nelegálních triků) o to, kdo bude mít náskok v klíčových odvětvích dneška. Za jednu z nich Peking i Washington přitom považují „umělou inteligenci“ — přitom si ale AI představují dosti odlišně. A závod, který spolu vedou, probíhá tak trochu na dvou různých tratích.
Sázka na superinteligenci
Americké technologické firmy se v poslední době zbláznily do datacenter. Pětice největších investorů do výpočetních středisek — Alphabet, Amazon, Meta, Microsoft a Oracle — podle propočtu Morgan Stanley plánuje letos kapitálové výdaje 800 mld. USD a pro rok 2027 dokonce 1,1 bil. USD. To odpovídá zhruba 3,3 % amerického HDP. Umělá inteligence tak je a dál bude klíčovým oborem americké ekonomiky. V prvním čtvrtletí roku 2026 rostl segment spojený s AI o 31 %, zatímco zbytek americké ekonomiky jen o 0,1 %. Mimochodem, Trumpovi přitom AI komplikuje politicky žádané snížení obchodního deficitu, protože podstatnou část výdajů tvoří dovážené čipy a komponenty. Například z Tchaj- -wanu, jehož přebytek obchodní bilance se vyšplhal na 24 procent HDP. Americký přístup k umělé inteligenci nese genetickou stopu Křemíkového údolí. Vznikl v prostředí, kde se desítky let mluvilo o AI jako o technologii, která změní vše a může i zničit svět. Ilja Sutskever a Sam Altman psali o cestě k umělé obecné inteligenci už v polovině první dekády tohoto století a někteří jejich dnešní kolegové ještě dříve. Tato linie myšlení, smíšená s kulturním vlivem sci-fi od Terminátora po Matrix, dala vzniknout dnešní strategii nejvýznamnějších laboratoří. OpenAI, Anthropic ani xAI necílí jen na to, aby byly ve vývoji AI lepší než konkurence. Cílí na systém obecně inteligentnější než člověk. Pokud sázka vyjde, vítěz získá technologickou výhodu, kterou bude zbytek světa těžko dohánět. Majitel takové AI by světu prostě „ujel“. Logika „vítěz bere vše“ vysvětluje, proč Washington tak zarputile brání čínskému přístupu k nejpokročilejším čipům. Exportní kontroly zavedené v roce 2022 a od té doby opakovaně zpřísňované mají zabránit tomu, aby si Čína postavila vlastní datová centra na úrovni těch amerických. Na papíře dávají smysl. V praxi však mají hodně děr. Nvidia vyráběla pro čínský trh slabší verze čipů, pašování probíhá a čínské firmy získávají výpočetní kapacity přes třetí země. Trump sám pravidla několikrát změnil. Květnový summit v tomto ohledu mnoho zajímavého nepřinesl (a to nejen ohledně AI). Trump po jednání potvrdil, že s čínským vedením mluvil o nejvýkonnějších čipech Nvidia H200 právě pro AI i o bezpečnostních mantinelech pro umělou inteligenci. Žádný průlom v přístupu Nvidie na čínský trh však nepřišel. Agentura Reuters po summitu uvedla, že americká vláda sice vydala Nvidii potřebné licence k vývozu H200, čínské regulatorní schválení ale zatím chybí. Možná i proto, že Peking si nechce vytvořit novou závislost na americkém dodavateli, a tak neskočí po dohodě za každou cenu.
Čínská každodennost
Čínské technologické firmy navíc „čipová nouze“ skutečně naučila velmi cenné lekce, které (alespoň zatím) vnímá jako pozitivní i Peking. Co tím myslíme, ukazuje dobře epizoda z ledna 2025. Tehdy čínský startup DeepSeek představil model s parametry srovnatelnými s tehdejšími americkými špičkami, a přitom vytrénovaný s výrazně nižšími náklady. V reakci na čínskou novinku ztratila Nvidia v jediném dni 600 mld. USD tržní hodnoty, nejvíc v historii americké burzy. Od té doby se podobné momenty s každým novým čínským modelem opakují. Qwen, Moonshot Kimi-K2 nebo modely společnosti Z.ai ukazují, že čínské firmy se v oboru zabydlely. Šoky jsou ovšem stále slabší. Trhy už nereagují panikou, čínské modely se staly normální součástí oboru. Za nejlepšími modely amerických firem mají co do výkonu obvykle zhruba půlroční zpoždění. Zato bývají levné. „Vnitřnosti“ čínských modelů odrážejí podmínky, ve kterých vznikají. Omezený přístup k nejpokročilejším čipům donutil tamní vývojáře hledat efektivitu. Mixture-of-experts architektury aktivují pro každý token jen část parametrů, DeepSeek Sparse Attention snižuje výpočetní nároky původního transformerového mechanismu, Qwen pracuje s agresivní čtyřbitovou kvantizací. Pro americké laboratoře jsou tyto a podobné postupy při vývoji modelů volitelnou položkou. Americká datacentra zvládnou i výpočetně náročnější řešení. Pro čínské firmy je efektivita nutností. Americké exportní kontroly Čínu sice v krátkém horizontu zpomalily, ale zároveň urychlily její cestu k efektivitě a soběstačnosti. To je jeden z častých paradoxů technologických embarg. Znesnadní přístup k nejlepší dostupné technologii, ale zároveň vytvoří silnou motivaci hledat domácí náhrady. Navíc je pravdou, že omezení je možné obcházet. Čínské firmy využívají při tréninku také zahraniční výpočetní centra, z nichž řada pochopitelně čipy od Nvidie má k dispozici.
AI se hodí ke všemu
Čínská strategie nese oficiální název „AI Plus“. Vznikla z národního plánu z roku 2017 a později z programů s horizontem do roku 2027. Zásadní rozdíl proti americkému přístupu spočívá v tom, že AI Plus se o obecné AI nezmiňuje ani jedním slovem. Cílem je zapojení umělé inteligence do tradičních sektorů, tedy do výroby, zdravotnictví, zemědělství i do veřejné správy. Místní úřady tak mají od Pekingu nastavená jasná pravidla. Mají podporovat konkrétní aplikace AI v regionu, ne abstraktní výzkum. AI Plus zapadá do delší linie čínské průmyslové politiky, která stojí na postupném budování technologické a výrobní převahy v jednotlivých odvětvích. Solární panely, baterie, elektromobily i drony prošly podobným vzorcem. Na začátku levná výroba, postupné dorovnání kvality, nakonec dosažení dominantního postavení na globálním trhu. AI je v tomto seznamu jen další položkou. Dodejme, že tato strategie rozhodně není zadarmo. Má svou cenu, kterou často platí obchodní partneři Pekingu. Pokud má totiž čínská strategie fungovat, čínský průmysl postupně vytlačuje domácí produkci v jiných zemích — a to se neobejde bez reakce. Dnešní debata v Evropské unii o ochraně před čínským dovozem je toho symptomem. Čínské laboratoře tedy nezávodí hlavně o zázračnou technologii, která by „změnila všechno“. Závodí o to, aby čínské modely byly dost dobré, dost levné a dost rozšířené a aby je svět používal. Šéf Airbnb Brian Chesky veřejně uvedl, že jejich zákaznický agent jede převážně na čínském modelu Qwen. Na daný úkol stačí a je levný. V ekonomice často prostě stačí být „dost dobrý“. Rozdíl mezi oběma strategiemi ovlivňuje i náladu veřejnosti v obou zemích. Číňané jsou podle dostupných průzkumů zavádění AI výrazně přístupnější než Američané. Snad proto, že jim umělá inteligence v každodenním životě většinou pomáhá s dílčími úkoly. Naopak v USA „čarodějové“ ze Silicon Valley vytvářejí technologie, které by — pokud se jejich sliby splní — mohly většinu lidí nahradit. To neznamená, že čínský přístup je bez rizik. Jen jsou jiná. V americké debatě se mluví hlavně o superinteligenci, ztrátě kontroly a náhradě lidské práce. V čínském modelu je AI především nástrojem průmyslové a státní efektivity. Takový nástroj může zlevnit výrobu, zrychlit služby a pomoci firmám. Stejně tak ale může posílit dohled, centralizaci a tlak na zaměstnance. Rozdíl není v tom, že by jedna strategie byla bezpečná a druhá nebezpečná. Rozdíl je v tom, jaké nebezpečí kladou na první místo.
Dvě cílové pásky
Proti sobě tedy nestojí dvě strategie pro tutéž věc, ale dva závody s odlišnými cílovými páskami. USA ze všech sil spěchají k nejmocnějšímu modelu na světě — a část amerického technologického světa otevřeně říká, že kdo dřív přijde, ten dřív bere. Čína naproti tomu v tuto chvíli směřuje hlavně k tomu, aby umělá inteligence byla levný a všudypřítomný vstup do ekonomiky, podobně jako kdysi elektřina. Pekingský summit na tom nic zásadního nezměnil. Spíše potvrdil, že AI už patří do stejného diplomatického balíku jako obchod, čipy, Tchaj-wan nebo bezpečnostní rizika. Každá země si dál půjde svou cestou, každá bude chránit vlastní firmy, vlastní data a vlastní mocenské zájmy. Zatím se nezdá ani, že by našly společnou řeč k otázce kolem bezpečnosti AI. To je možná nejdůležitější výsledek summitu. Ne dohoda, ne velké prohlášení, ne změna kurzu. Spíše potvrzení, že umělá inteligence se stala součástí mocenského uspořádání světa. Už to není jen obchodní příběh technologických firem, akademických laboratoří a investorů. Je to infrastruktura, kolem níž se přeskupují státy. Doby studené války jsou pryč a tento závod je jiný. Je o co hrát v mnoha oblastech: kdo bude mít nejlevnější model, kdo nejrozšířenější, kdo nejlépe využije AI ve své ekonomice, kdo nastaví globální standardy a kdo udrží kontrolu nad výpočetní infrastrukturou. Není přitom jasné, že vítězství na jedné z těchto front automaticky znamená vítězství i na ostatních. /jj/
