Na polytechnice v americkém státě Virginia uvařila jedna z tamních výzkumných skupin nečekanou pochoutku. Vyzkoušela si novou metodu přeměny pro nás obvykle nestravitelné rostlinné celulózy na jedlý škrob. Článek o tom její členové napsali do časopisu PNAS. Celulóza je částí stěn rostlinných buněk. Tvoří ji dlouhé molekuly, složené ze stovek tisíc jednoduchých cukrů (glukózy). Škrob je také složený z jednoduchých cukrů. Ale protože ty jsou poskládané jinak (jsou vůči sobě jinak orientované), naše tělo jej bez problémů rozloží, zatímco celulóza je pro nás nestravitelná. I býložravci si s touto látkou poradí jen díky bakteriálním koloniím v žaludku. Percival Zhang s kolegy se rozhodl štěpení celulózy přenést z bachoru do bioreaktoru. Není první, ale jeho systém se zdá být velmi elegantní. Vědci si vytvořili v laboratoři systém, který využívá trávicích látek (enzymů) z bakterií, hub a brambor. Geneticky upravili bakterie, aby jim tyto enzymy vyráběly. Z nich pak dali dohromady biologickou továrnu, která umí připravené rostlinné zbytky rozložit na jednodušší složky (ne až na glukózu, to není výhodné), a pak ji zase složit do podoby pro lidi stravitelného škrobu. Na konci se vědcům podařilo zhruba třetinu celulózy v původní hmotě (teoreticky by to šlo zvýšit až na polovinu) přeměnit na škrob. Surová forma je bílý prášek, který zprvu nijak nechutná, ale po chvíli v ústech mírně zesládne, řekli po ochutnávce autoři časopisu Science. Ani zbytek celulózy nepřijde vniveč, píší autoři nové práce. Promění se na glukózu, kterou lze využít například pro mikroorganismy vyrábějící biopaliva (jejich výzkum je v mikrobiologii v kurzu). Celý proces je složitější, než se zdá, reakce v bioreaktoru se musí pečlivě hlídat a „usměrňovat“, ale není nepředstavitelné, že by se dal dělat i ve větším. Na pohled se tedy zdá, že škrobový prášek třeba z nestravitelných částí obilí by v budoucnu mohl přispět ke zvýšení potravinové produkce. Zase takovou revoluci ovšem nečekejme. Za prvé proto, že celulóza se využívá už nyní. V přírodě je spousta organismů, jež ji na rozdíl od nás dovedou rozložit: od půdních hub, které zase přispívají k růstu rostlin až po domácí zvířata. Nemluvě o spalování biomasy v energetice. Navíc je zatím metoda velmi neúčinná a drahá. Získat přibližně 20 kilogramů škrobu (na to je zapotřebí cca 200 kilogramů rostlinné hmoty) úplně stejným postupem a stejně drahým materiálem jako v laboratoři by vyšlo zhruba na 2 mil. dolarů, tedy necelých 40 mil. korun, odhadl pro časopis Science Zhang. Dvacet kilogramů jiného bílého prášku, heroinu, by v koncových cenách západní Evropy stálo nějakých 10 až 50 mil. korun. Nepochybně, možnosti úspor jsou ohromné a hodně by pomohlo, kdyby se použité látky vyráběly ve velkém. Zhang odhaduje, že po 5 až 10 letech výzkumu by cena denní výživové dávky pro jednoho člověka mohla klesnout zhruba na 10 korun. Ale ani přes jeho ujištění nemusí. Stejně jako u každého nového postupu není v tuto chvíli vůbec jisté, zda se z této práce může vyklubat nějaký zajímavý praktický výsledek. Může s ním přijít Zhang, ale také třeba někdo jiný, kdo si přečte jeho článek.
