Evropská unie rozděluje
dotační miliardu eur na stimulaci
rozvoje technologií CCS.
V první vlně se o peníze podělí
7 projektů z Německa, Francie,
Španělska, Itálie, Velké Británie,
Nizozemska a Polska. Pokud se
ukážou jako životaschopné, oživí
to zájem i v dalších zemích.
Dalším možným adeptem na
testování CCS v praxi by byla
ČR s téměř 60% podílem uhlí
na výrobě elektřiny.
Evropská energetika se ocitla
mezi dvěma mlýnskými kameny.
Na jedné straně využívá miliony
tun uhlí, které představují jednoduše
využitelnou a levnou energii.
Na druhé jí hrozí dopady globálního
oteplování. Technologie CCS
(z anglického Carbon Capture and
Storage – zachycení a skladování
CO2) by mohla být nástrojem
k řešení tohoto problému. Aplikace
CCS však není bez problémů.
Obavy vzbuzují především velké
finanční náklady: drahá je technologie,
její provoz i potřebná infrastruktura.
V současnosti se zkoušejí tři
rozdílné metody CCS, které se liší
separací CO2. První (tzv. IGCC)
spočívá v odstranění CO2 z paliva
ještě před jeho spálením. Uhlí
je přeměněno na syntetický plyn,
z něhož se CO2 snadno odlučuje.
Druhá metoda prostřednictvím
spalování uhlí v čistém kyslíku
zvyšuje koncentraci CO2 ve spalinách
a tím usnadňuje jeho odchytávání.
Pro tento proces se vžil
název oxyfuel. Třetí metodou je
prosté odloučení CO2 ze spalin,
tzv. post-combustion.
Tuto techniku je možné nejsnáze
aplikovat na stávající uhelné
elektrárny. Ani ona však není levná.
Podle Aleše Lacioka, koordinátora
výzkumu a vývoje Skupiny
ČEZ, může využívání technologií
CCS v budoucnu ovlivnit výslednou
cenu elektřiny v Evropě.
Nejedná se totiž jen o investice do
technického zařízení v místech,
kde se nachází elektrárny: „Je nutné
počítat i s náklady na přepravu
a skladování zachyceného CO2.
Instalace CCS navíc významně
snižuje účinnost elektráren vzhledem
k velké spotřebě páry na
zpětné odloučení CO2 z využívaného
média.“
Není divu, že se energetické
společnosti do výstavby podobných
zařízení bez stimulačních
dotací nehrnou. Z ekonomického
hlediska by se jim investice do
CCS začala vyplácet až v případě
nárůstu ceny emisních povolenek
na dvojnásobek až trojnásobek
současné hodnoty.
Výzkum je rovněž zaměřen na
možnosti ukládání CO2 do geologického
podloží. Nejjednodušší je
uložit CO2 do vytěžených ložisek
po ropě či zemním plynu. V některých
případech lze CO2 využít pro
intenzifikaci těžby. Vědci však
mnohem větší potenciál spatřují
v hlubokých zvodních (tzv. akvifererech),
převážně pískovcových
formacích, jež zpravidla obsahují
slanou vodu. V Česku jsou potenciálně
vhodné jednotky tohoto
typu v severních a středních
Čechách.
Nad rozvojem technologií CCS
visí zatím otazník. Experti se shodují,
unijní dotace mohou pomoci
nastartovat jejich rozmach, anebo
je naopak odhalit jako neperspektivní
odbočku v honbě za snižováním
emisí. /mp/