Dotace pro přípravu úložišť CO2

Evropská unie rozděluje dotační miliardu eur na stimulaci rozvoje technologií CCS. V první vlně se o peníze podělí 7 projektů z Německa, Francie, Španělska, Itálie, Velké Británie, Nizozemska a Polska. Pokud se ukážou jako životaschopné, oživí to zájem i v dalších zemích. Dalším možným adeptem na testování CCS v praxi by byla ČR s téměř 60% podílem uhlí na výrobě elektřiny. Evropská energetika se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně využívá miliony tun uhlí, které představují jednoduše využitelnou a levnou energii. Na druhé jí hrozí dopady globálního oteplování. Technologie CCS (z anglického Carbon Capture and Storage – zachycení a skladování CO2) by mohla být nástrojem k řešení tohoto problému. Aplikace CCS však není bez problémů. Obavy vzbuzují především velké finanční náklady: drahá je technologie, její provoz i potřebná infrastruktura. V současnosti se zkoušejí tři rozdílné metody CCS, které se liší separací CO2. První (tzv. IGCC) spočívá v odstranění CO2 z paliva ještě před jeho spálením. Uhlí je přeměněno na syntetický plyn, z něhož se CO2 snadno odlučuje. Druhá metoda prostřednictvím spalování uhlí v čistém kyslíku zvyšuje koncentraci CO2 ve spalinách a tím usnadňuje jeho odchytávání. Pro tento proces se vžil název oxyfuel. Třetí metodou je prosté odloučení CO2 ze spalin, tzv. post-combustion. Tuto techniku je možné nejsnáze aplikovat na stávající uhelné elektrárny. Ani ona však není levná. Podle Aleše Lacioka, koordinátora výzkumu a vývoje Skupiny ČEZ, může využívání technologií CCS v budoucnu ovlivnit výslednou cenu elektřiny v Evropě. Nejedná se totiž jen o investice do technického zařízení v místech, kde se nachází elektrárny: „Je nutné počítat i s náklady na přepravu a skladování zachyceného CO2. Instalace CCS navíc významně snižuje účinnost elektráren vzhledem k velké spotřebě páry na zpětné odloučení CO2 z využívaného média.“ Není divu, že se energetické společnosti do výstavby podobných zařízení bez stimulačních dotací nehrnou. Z ekonomického hlediska by se jim investice do CCS začala vyplácet až v případě nárůstu ceny emisních povolenek na dvojnásobek až trojnásobek současné hodnoty. Výzkum je rovněž zaměřen na možnosti ukládání CO2 do geologického podloží. Nejjednodušší je uložit CO2 do vytěžených ložisek po ropě či zemním plynu. V některých případech lze CO2 využít pro intenzifikaci těžby. Vědci však mnohem větší potenciál spatřují v hlubokých zvodních (tzv. akvifererech), převážně pískovcových formacích, jež zpravidla obsahují slanou vodu. V Česku jsou potenciálně vhodné jednotky tohoto typu v severních a středních Čechách. Nad rozvojem technologií CCS visí zatím otazník. Experti se shodují, unijní dotace mohou pomoci nastartovat jejich rozmach, anebo je naopak odhalit jako neperspektivní odbočku v honbě za snižováním emisí. /mp/