Bohaté zásoby ropy a zemního plynu nám nabízí mořské dno. Dostat se k nim kvůli obrovskému tlaku vody však není jednoduché. Většina současných těžebních zařízení je proto tvořena plovoucími platformami, které čerpají ropu z ložisek pomocí mnohakilometrových potrubních systémů. Tímto způsobem lze dostupné zásoby využívat pouze z asi 40 %. Pokud by se těžební zařízení nacházelo přímo na mořském dně, bylo by možné využívat díky většímu množství pump zdroje až ze 60 %. Na první pohled může představa ropné stanice, pracující bez obsluhy v hloubce několika kilometrů pod mořskou hladinou, působit jako sci-fi. Nicméně norská společnost Statoil plánuje uvést první stanici tohoto typu do provozu už v roce 2020. Náročné podmí nky Smyslem projektu je přenést veškeré komponenty stanice, počínaje napájecím systémem přes pumpy až po systém pro stlačování plynu, na mořské dno. Jediné spojení se světem nad hladinou by pak spočívalo pouze v dodávce elektřiny, datové komunikaci a samozřejmě v transportu samotné ropy a plynu. Umístění stanice ovšem klade extrémní nároky na všechny součásti systému, a to nejen kvůli tlaku, ale i kvůli požadavkům na životnost. Pravidelné údržby jsou v hloubce několika kilometrů pod mořem takřka nemožné. Veškerá zařízení tak musí spolehlivě a bez problémů fungovat po desítky let životnosti celé stanice. Konstruktéři společnosti Siemens proto nyní zkoumají, jak jsou elektrické systémy, určené pro pohon podobných stanic, schopné odolávat tlaku, který odpovídá hloubce několika kilometrů. Největším nepřít elem je tlak Klíčové prvky napájecího systému jsou testovány ve speciálních komorách naplněných olejem. Lze tu vytvářet tlak až 460 barů – zhruba takový, jaký působí 4600 m pod mořskou hladinou. Kromě odolnosti vůči tlaku musejí konstruktéři ověřovat i životnost samotných součástek. Obsah tlakové komory proto bývá zahříván na teplotu 95 °C, což urychluje proces stárnutí. V těchto podmínkách pak součástky pracují bez přestávky půl roku. To odpovídá zhruba 20 rokům fungování v reálných podmínkách. Obdobné testování, doprovázené zevrubným hledáním sebemenších deformací, musejí podstoupit všechny elementy napájecího systému. Jednu z jeho součástí, hlubokomořský transformátor, konstruktéři již úspěšně sestavili a odzkoušeli v moři poblíž norského Trondheimu. Zbývající (frekvenční měnič a spínací stanice) byly dokončeny koncem roku 2014. Celý systém o hmotnosti zhruba 100 t pak budou opět testovat pod mořskou hladinou. /js/
