Další rozvoj českého teplárenství je jednou ze strategických dominant našeho ekonomického komplexu. Na otázky TT odpovídá předseda výkonné rady Teplárenského sdružení ČR Ing. Mirek Topolánek: EU28 přesunula rozpravu o dalším řešení problematiky energií na léto, resp. na podzim tohoto roku. Nejenom evropský, ale i český průmysl a domácnosti se musí vyrovnat s řadou problémů ve výrobě elektřiny a tepla a v obchodu s oběma produkty. Jak hodnotí aktuální situaci v obou komoditách členové TS ČR, jaké kroky doporučují k nápravě? Je zjevné, že situace na trhu s elektřinou je naprosto katastrofální. S výjimkou dotovaných AZE není možné investovat vůbec do ničeho. V případě tepla se potýkáme se stále tvrdší diskriminací velkých zdrojů. Ty musí plnit všemožné podmínky provozu, snižování emisí a platit kopec různých poplatků. A pak si někdo vedle klidně přiloží doma do kamen gumáky a nic se neděje. Na úrovni EU snad ani nic napravovat nechceme. Tam je každá změna vždy k horšímu. Ať už je původní úmysl jakkoliv bohulibý. Stačilo by, kdyby všechny státy musely respektovat daná pravidla, což se pravidelně neděje. Na národní úrovni bychom přece jen některé diskriminační kroky vůči teplárenství srovnat mohli a stát by si dokonce přišel na nezanedbatelné peníze do rozpočtu. Uvidíme, jestli bude mít ministerstvo financí zájem se o tom bavit. Až pojede do Bruselu premiér Bohuslav Sobotka k dalšímu (snad už i finálnímu) jednání o klimaticko-energetických cílech EU28 do roku 2030, jaká doporučení byste mu dali za členy TS ČR při posuzování navrhovaných aktuálních ekologických cílů EK v energetice a teplárenství? A naopak: jaké jsou meze, za něž by česká delegace už ustoupit neměla? Vzhledem ke krokům, které se po roce 1989 odehrály (včetně rozvoje jaderné energetiky), je dnes ČR schopná do roku 2030 splnit bez zásadních ekonomických dopadů i poměrně ambiciózní cíl v oblasti snižování emisí oxidu uhličitého. Smysl toho cíle pro EU je vzhledem k mezinárodní situaci a podílu emisí v Unii na globálních emisích velmi pochybný. Pro nás však není fatální. Naopak, ve sféře AZE nám domácí podmínky další skokový nárůst výroby energie neumožňují. Současně je na místě obava, že v případě dalšího tlaku na využívání AZE napříč EU skončí velká část biomasy dnes využívané v ČR v sousedních státech. To by mělo značný negativní vliv nejen na plnění cílů u nás, ale také na konkrétní subjekty (včetně domácností). V oblasti energetické účinnosti není v tuto chvíli rozumné stanovit jakýkoliv cíl. Už proto, že EU vlastně ani neví, jak chce energetickou účinnost do budoucna měřit a vyhodnocovat. Nejprve by bylo dobré se v EU shodnout na tom, co přesně pod pojmem energetická účinnost vlastně rozumíme. Podle našeho názoru by ČR rozhodně neměla přistoupit na závazný cíl podílu AZE. Pro debatu o cíli energetické účinnosti je třeba napřed (obrazně řečeno) vědět, zda hrajeme fotbal, hokej nebo házenou. Až pak se můžeme začít dohadovat, kolik chceme dát gólů. Nejenom kritici bruselské byrokracie v posledním období poukazují na řadu deformací ve vývoji evropské energetiky. Velké obavy nevygeneroval pouze odklon některých velkých zemí EU28 od jaderné koncepce. Jak pohlížejí členové TS ČR na procesy Energiewende u našich německých sousedů a na nejnověji doporučovaný instrument – zavedení kapacitních plateb při výrobě energie a tepla? Energiewende má již dnes velmi negativní vliv na energetiku v ČR, a to v mnoha oblastech. Počínaje velmi nízkou velkoobchodní cenou elektřiny, která fakticky neumožňuje investovat do modernizace elektráren a tepláren, přes zatěžování české přenosové soustavy neplánovanými přetoky elektřiny ze SRN až po rostoucí soutěž o biomasu. Vyvážíme ji stále větší množství do zahraničí, což zvyšuje ceny pro tuzemské zákazníky. Zavádění kapacitních plateb není systémové řešení příčiny problému. Je to snaha o potlačení symptomů namísto skutečné léčby. Jednoduše řečeno česky: vytloukání klín klínem. Německo se samo zahnalo do pasti extrémní deformace trhu a teď hledá, jak se z ní dostat pomocí další série deformací. Přitom naprosto nebere ohledy na sousední státy a jejich situaci. To zdaleka není jen případ ČR. Obrovský problém s agresivní německou politikou mají i velmi moderní teplárny v sousedním Rakousku nebo v Nizozemsku či v Dánsku. Jedním z aktuálních úkolů nového koaličního kabinetu je dopracování Státní energetické koncepce a Surovinové politiky ČR. Co očekávají členové TS ČR od citovaných dokumentů? Obecně se domníváme, že v zásadě je aktualizovaná SEK postavena na rozumných základech a bylo by potřeba tento dokument co nejdříve schválit. Byť s některými menšími úpravami. Upřesnit kupříkladu palivový mix v oblasti teplárenství, aby odpovídal reálným předpokladům. V obecné rovině by měla SEK konkrétněji reagovat na vývoj v SRN. Nejde ale o fundamentální výhrady, které by měly vést ke kompletnímu přepracování. Potřebuje jasnou strategii co nejdříve. A dobrá strategie včas je výrazně lepší, než geniální strategie za několik let. Koncepce by měla nastavit základní pohled státu a umožnit předvídatelnost jeho kroků. Každý si musí odpovědět sám na otázku, zda je v ČR něco takového vůbec možné. Co se týče Surovinové politiky, tam je zatím uděláno podstatně méně. Optimální by samozřejmě bylo schválení obou dokumentů současně, nebo v těsném sledu, aby byla zajištěna jejich provázanost. Dominantní domácí energetickou surovinou pro české elektrárny a teplárny zůstává nadále uhlí. Má smysl za aktuální ekonomické a mezinárodně- politické situace posilovat podíl spotřebovávaných importovaných a tzv. alternativních zdrojů? ČR si dokázala udržet v kontextu EU relativně nízkou dovozní energetickou závislost. V budoucnosti to bude stále těžší. Neměli bychom však na tento významný aspekt energetické bezpečnosti rezignovat. Teplárenství by mělo být nadále orientováno převážně na domácí energetické zdroje, protože to je jeden z jeho významných přínosů v rámci české energetiky. Prostor pro zvyšování podílu energie z AZE v teplárenství určitě existuje. Zejména v oblasti energetického využití komunálního odpadu, jehož biologicky rozložitelná složka je v EU (zcela právem) považována za AZE. Využití tohoto potenciálu je dokonce podstatně méně nákladné, než další výstavba bioplynových stanic, nebo jiných AZE. Domácí hnědé a černé uhlí zůstane ještě velmi dlouhou dobu nenahraditelným zdrojem energie pro výrobu tepla. To není žádná katastrofa, řada jiných států by byla velmi ráda, kdyby mohla říci totéž. Řada energetických a teplárenských expertů začíná v této souvislosti zvažovat smysluplnost další existence tzv. Pithartových limitů na těžbu hnědého uhlí v Podkrušnohoří. Jakou pozici zaujímají k této citlivé problematice členové a vedení TS ČR? Pokud chceme vést smysluplnou debatu o případném zrušení limitů, tak si musíme předně odpovědět na otázku, jak bude uhlí za limity využito? Jaké má stát vytvořeny nástroje k tomu, aby citované využití zajistil, pokud k němu trh nebude z nějakého důvodu směřovat. Je to možná poslední významné národní nerostné bohatství a nemůžeme si dovolit nechat jeho využití jen osudu. Tuto debatu zatím postrádám a považuji to za chybu. Bez jasných odpovědí na uvedené otázky se těžko můžeme pohnout vpřed, ať už k tomu, nebo k onomu závěru. Současně nemá smysl nechávat to otevřené donekonečna. To neprospívá vůbec nikomu. Kritici dotačních programů v energetice a teplárenství volají po jejich zevrubné analýze a po notifikaci systému podpor. Jak by se to mělo projevit v českém teplárenství? Analýzu systému podpory AZE jsme měli udělat hlavně ve chvíli, kdy jsme ten systém zaváděli. To mohlo ušetřit stovky miliard. Dnes (kdy už je po bitvě a podpora se zastavuje) dělat analýzy je možná důležité pro historické poučení našich potomků, ale bezprostřední smysl v tom nevidím. Po rychlém dokončení notifikace podpor volají i teplárny. Dokud notifikace nebude dokončena, tak není jisté, jaké změny bude muset ČR udělat. Proces běží již od roku 2012 a naprosto neúnosně se protahuje. Jedním z naléhavých úkolů nové koaliční vlády bude rovněž stabilizace podnikatelských poměrů v české energetice a teplárenství. V čem a jak by měla nová legislativa napomoci transformaci a technické modernizací výroben tepla a soustav zásobování tepelnou energií? Teplárny určitě nepotřebují vodit za ručičku a nemají problém modernizační projekty připravit. Potíž je přesvědčit vlastníky a banky, že se takové projekty v dnešním extrémně turbulentním prostředí zaplatí. V zásadě by bylo vhodné co nejrychlejší změnou legislativy vyvolanou transpozicí další porce evropských směrnic dotvořit podnikatelské prostředí a pak do něj (pokud možno) co nejdelší dobu vůbec nezasahovat. Největším nepřítelem jakýchkoliv investic je nejistota. Přitom nejhorší je ta legislativní. Tu je velmi obtížné eliminovat, nebo ošetřit, natož předvídat. Kdo jen před pár lety vsadil na to, že Brusel vytvoří skvělé podmínky pro modernizaci elektráren, jak Komise tvrdila, ten si dnes líže rány. Pokud už nezkrachoval. Bude trvat hodně dlouho, než na tuhle zkušenost investoři zapomenou. Energetičtí a teplárenští experti jsou s Bruselem zajedno, že dozrál čas pro razantní změny v současném nakládání s odpady a pro energetické a termické zpracování nerecyklovatelných složek. Co bude při dopracování odpadové legislativy požadovat od vlády ČR vámi řízené TS ČR? Rozhodně nejsme v pozici nějakých ultimativních požadavků na vládu. Ani to není nutné. I když se možná neshodneme na každém detailu, ta diskuse zatím není zdaleka u konce. Musím říci, že současný ministr životního prostředí Richard Brabec má k problematice odpadového hospodářství zdravý přístup. Uvědomuje si závažnost a rozsah léta neřešeného problému a současně poctivě hledá optimální řešení. Pragmatický přístup MŽP k této problematice je po různých výstřelcích velmi zapotřebí a doufáme, že po letech zahnívání se posuneme dopředu a v ČR konečně vzniknou podmínky pro postupné ukončení skládkování komunálního odpadu a jeho smysluplné využití: ať už formou recyklace materiálově využitelných složek, nebo energetického využití zbytku, který by jinak skončil na skládce. Třebaže se v ČR za poslední dvě dekády provedla řada legislativních, organizačních a technických opatření k úspornějšímu využívání energie a tepla, přesto bychom našli nemálo rezerv při postupném zavádění kogeneračních projektů a při zvyšování energetické účinnosti. Čím by v tomto směru měly kompetentní politické subjekty napomoci členům TS ČR? Často slyšíme o celospolečenských výhodách energetických úspor, kupř. formou zateplování. V případě rekonstrukce rozvodů tepla jsou však tyto přínosy přinejmenším srovnatelné. Valná většina potřebných materiálů i prací je dodávána tuzemskými podniky a pomáhá vytvářet pracovní místa. Ve strukturálních fondech spravovaných MPO i MŽP by měly být prostředky pro rekonstrukce k dispozici. Samozřejmě je otázka, kolik jich nakonec bude. Ve skutečnosti by bylo nejlepší provádět koordinovaně rekonstrukce budov i tepelných sítí. V praxi je však velmi obtížné takovou koordinaci zajistit. /mh, bs/
