Elektřinou poháněné a tvar měnící zařízení s čidly pro životní prostředí, které by mělo velikost jako lidská buňka? Je něco takového vůbec možné? Fyzici americké Cornell University tvrdí, že to je nejen možné, ale že ve skutečnosti už vyvíjejí „svaly“ pro takové mikroboty. Vytvořili miniaturní robotický exoskelet, který může rychle měnit tvar, podle chemických nebo teplotních změn v okolním prostředí. Jejich mikroboty, pokud je v budoucnu vybaví elektronikou, fotonikou nebo třeba nákladem chemikálií, by se mohly stát základní technologií pro mikrorobotiku, vývoj a výrobu robotů velikosti biologických mikroorganismů. Podle týmu z Cornellu dnes můžeme vzít výpočetní sílu, jakou měla elektronika meziplanetární sondy Voyager, a vložit ji do mikrobotu velikosti buňky. Pak už je jenom na nás, kam takového průzkumníka pošleme. Paul McEuen a jeho kolegové podle vlastních slov vytvořili exoskelet pro elektroniku. V dnešní době už umíme vyrábět nepatrné počítačové čipy, které zvládnout zpracovat ohromné množství dat. Zatím se ale sami neumějí pohybovat nebo třeba něco přenášet. To by jim měl umožnit robotický exoskelet velikosti buňky. Pohyb takovému exoskeletu zajišťuje motor zvaný bimorf. Tvoří jej dva materiály, v tomto případě grafen a sklo, které se ohýbají a pohybují, pokud dojde k určitému vnějšímu podnětu. To může být změna teploty, chemická reakce nebo třeba elektrické napětí. Bimorf týmu z Cornellu má tloušťku jen pár nanometrů. Celý jejich exoskelet je možné vytvořit se soudobými postupy a metodami pro výrobu polovodičů. To je velmi praktické pro případnou průmyslovou výrobu podobných zařízení. V současné době ještě neexistují mikroboty, které by bylo možné použít v elektronice, životním prostředí nebo třeba v biomedicíně. Díky novému exoskeletu jsme tomu ale zase o něco blíž.