Je krásné, slunečné ráno, středa 12. dubna 1961, 11.07 středoasijského času, 9.07 moskevského času, 6.07 světového času, v Praze 7.07 středoevropského času. Na rampě č. 1 tehdy ještě neznámé raketové základny Tjuratam, zvané dnes většinou Bajkonur, hřmí motory rakety R7. Původně je určena k dopravě atomové bomby na Spojené státy americké. Svět ji ale bude znát jako Vostok — podle kosmické lodi, kterou za několik okamžiků vynese na oběžnou dráhu kolem Země. A zhruba za hodinu od této chvíle bude celý svět znát jméno prvního člověka, který se podíval do vesmíru: Jurij Alexejevič Gagarin.
Ani se nechce věřit, že od chvíle, kdy první člověk vstoupil do vesmíru, uběhlo 60 let. Už 60 let… Nebo teprve? Záleží, z jakého úhlu se na tuto událost díváme. Tehdejší, byť téměř nesmiřitelně rozdělený svět, freneticky jásal: člověk konečně protrhl okovy matičky Země a překročil práh vesmíru! Jméno Jurij Gagarin znělo ve všech jazycích. Symbolizovalo totiž odvěkou touhu lidstva letět ke hvězdám. A všichni si zřejmě mysleli, že jeho krátký kosmický let skutečně otevřel brány vesmíru dokořán — pro všechny. Stejně jako v písničce „Pocta astronautovi“, známější jako „Dobrý den, majore Gagarine“, narychlo složené Jaromírem Hniličkou a Pavlem Páclem, ve které mimo jiné jazzman Gustav Brom už odpoledne 12. dubna zpíval: „Vyřiďte prosím na Měsíci, vyřiďte mezi hvězdami, to, co chceme nyní všichni říci, že brzo přijdem za vámi…“
Fenomén Gagarin Když tento sedmadvacetiletý sovětský pilot přistával u Saratova 108 minut po svém startu, zanášel vítr jeho padák (první kosmonauti nepřistávali v kabině Vostoku) k řece. Pod ním byla Volha a na druhém břehu velké město. Gagarin je poznal. Přistával totiž v místech, kde poprvé jako žák místního aeroklubu vzlétnul do vzduchu. Za několik minut byl na zemi v polích u vesničky Smělovka. Kosmická kabina dopadla několik kilometrů od něj, nedaleko břehu Volhy, v polích kolchozu Leninská cesta. Gagarin se snášel v jasně oranžovém skafandru do polí. Nikde žádná letadla, žádné vrtulníky ani záchranné čety. Ty jej čekaly jinde. Přistání bylo totiž původně plánováno do okolí města Pestravka ležícího 89 km jihozápadně od Samary (dříve Kujbyšev), nicméně poněkud jiná, vyšší oběžná dráha Vostoku než vypočtená a problémy s oddělením servisního modulu od pilotní kabiny trasu přistávacího manévru změnily. A tak první lidé, které po návratu z vesmíru uviděl, byla babička s děvčátkem, Anna Taxatarová a její vnučka Rita, které od rána pracovaly na poli a o startu prvního kosmonauta nic netušily. „Bábuško, podívej, dvě hlavy letí,“ křičelo prý tehdy děvčátko a ukazovalo do nebe, kde se vznášely dva padáky. Babka se pokřižovala a vzala vnučku za ruku se slovy „Koho to čerti nesou?“ Gagarin pak vyprávěl: „Zamával jsem na ně, ale ony jako by zamrzly. Pak se děvčátko vytrhlo babičce a začalo utíkat pryč. Tak jsem na ně začal mávat a volat — nebojte se, já jsem váš, ruský, sovětský. Tak se zastavily a nedůvěřivě šly ke mně. ‚A kde jsi se tu vzal?‘ ‚Já jsem z lodi.‘ ‚A z jaké lodi? Tudy parníky nejezdí.‘ ‚Ale já jsem z kosmické lodi, babičko.‘ ‚Kosmické? Nu synku, tady máme bryčku, tak sedej, můžeme jet do vsi…‘“ To už ale přibíhali mechanizátoři z nedalekého lánu a z blízkého raketového útvaru vyjel džíp. Vojáci už o letu člověka do vesmíru věděli. Ve Smělovce však ještě neměli ani elektřinu, natož nějaké rádio. U kulovité kabiny Vostoku ovšem byly první děti, které si hrály na blízké louce. Všeteční kluci vlezli dovnitř a vybrali si hlavně tuby s kosmickou stravou. Do místa přistání se vypravili také dospělí. Ne vždy je vojáci udrželi stranou. Když se v okolí rozkřiklo, že na poli u vsi přistál kosmonaut, všichni všeho nechali a utíkali tam. Tatjana Makaričeva tehdy chodila do páté třídy a byla mezi nimi: „Kdo měl nohy, utíkal k místu přistání. Lidi se vrhli na hedvábí z padáků a hnali se ke kosmické lodi. Samozřejmě že tam postavili hlídku se samopalem, ale to bylo marné. My jsme vlezli do kabiny Vostok, a než nás vojáci vyhnali, pobrali jsme i tuby s kosmickou stravou.“ Dnes plukovník Genadij Trušin sloužící tehdy u blízkého raketového útvaru vzpomíná, že lidé se vrhli na Vostok, který ještě „žil“ (přístroje pracovaly) a snažili se cokoliv si vzít pro sebe jako suvenýr. Dva mladí pastevci našli v místě přistání kosmonauta i tzv. NAZ (nedotknutelné havarijní zásoby), tedy jakousi „krabičku poslední záchrany“. Kromě jídla, léků, zápalek a podobných, do domácnosti se hodících věcí tam byla i signální pistole a další výzbroj pro havarijní přistání v tajze či poušti. Pistoli systému Makarov však měl kosmonaut v kombinéze.
Mládenci si nález rozdělili a potají přinesli domů Tatjana Makaričeva vyprávěla: „Večer začali obcházet domy ve vsi vojáci a tajní z KGB. Prohlíželi domky a vyptávali se lidí, zda neviděli či nenašli takovou plechovou krabici s tím či oním. Nikdo nic nechtěl přiznat, nikdo nic nevěděl. Ale jeden z pastevců si nedal pokoj a vrtal se v těch věcech z NAZ. A byla tam jakási oranžová krabička s čímsi podivným, neznámým. No, moc nepřemýšlel a propíchl ji. Ozval se výbuch a v tu ránu se celý dvůr i dům pokryl červenou barvou, která měla v případě potřeby označit místo přistání. Ušetřil tak KGB další hledání.“
Ve vesničce Smělovka zapálili petrolejky a šli spát. By l klid Kosmonaut byl už tou dobou v rukách lékařů a přátel v Kujbyševě (Samaře). Když se objal se Sergejem Koroljovem, hlavní konstruktér plakal štěstím. Jeho sen se vyplnil! I když jen z části. Málokdo tušil, jak rád by Sergej Pavlovič usedl do kosmické lodi místo kosmonauta. Ve stejných chvílích byl celý svět na nohou, z rozhlasových a televizních stanic se na lidi různých národů a barev pleti hrnula slova Gagarin a Vostok. A v ulicích Moskvy se spontánně zpívalo a tančilo — snad poprvé od konce války, která skončila před pouhými šestnácti lety. Bohužel, dnešní náctiletí snad tuší, že do vesmíru se létá, ale kdo byl Gagarin, často nevědí. Že ho tehdy přijímali premiéři, královny i prezidenti? Že se stal miláčkem davů od Moskvy po Dillí či Londýn? A že první zahraniční cesta Jurije Gagarina vedla už 28. dubna do Prahy, kde ho vítaly nadšené davy, které by nikdo nikdy v takovém počtu nedostal ani násilím na 1. máje, to už dnes patří do kategorie neuvěřitelného. Zde je právě na místě ono „teprve...“ Že by měla lidská paměť tak krátký dosah?
Americké probuzení Když hlasatel moskevského rozhlasu Jurij Levitan 50 minut po startu pronášel: „Говорит Москва, говорит Москва, работают все радиостанции Советского Союза и центральноbo телевидения…“, řada lidí o letu prvního člověka do vesmíru už věděla. Po dvou posledních úspěšných letech „kosmických korábů“ se psy Černuškou a Hvězdičkou bylo jasné, že Sověti jsou ve finiši a že let prvního člověka do vesmíru je na spadnutí. Američani proto nastražili své elektronické uši. Už tehdy totiž měli docela slušný přehled o tom, co se na tjuratamské raketové základně děje, a díky velkému radaru v Turecku dokázali zaregistrovat i start rakety. Ač se Sověti snažili svou činnost na polygonu utajovat sebevíc (například při přeletech letounů U-2 ustávala na Bajkonuru veškerá činnost včetně rádiové korespondence), výzvědná služba CIA věděla už 11. dubna večer, že se zřejmě chystá vypuštění ruského kosmonauta. Turecký radar zachytil raketu startující z Bajkonuru okamžitě. Asi za 13 minut poté potvrdila americká sledovací stanice na Aleutách, že kolem země letí pilotovaná kosmická loď a okamžitě to hlásila do Washingtonu. Tam byla ještě půlnoc, a jelikož podobný telefonát tehdy nedávno zvolený prezident John Fitzgerald Kennedy čekal, klidně spal dál. Netušil, jakou propagandistickou bombu právě Sověti odjistili. Moskva odvysílala oficiální zprávu o startu Gagarina paradoxně až poté, co v USA vzbudili Kennedyho. V době, kdy Vostok prolétal zrovna někde nad Spojenými státy. Alan Shepard, první Američan, který při balistickém letu na pár minut okusil kosmický prostor až několik dnů po Gagarinovi měl důvod ke vzteku. Vždyť první mohl být on! Kdyby nebyl šéfkonstruktér jeho rakety Redstone Wernher von Braun až příliš opatrný, mohl v kabině Mercury letět už 24. března. Nicméně prvenství si tehdy Rusové vzít nenechali. Ohlas, který Gagarinův let ve světě vyvolal, odstartoval do té doby nevídané a už neopakovatelné soupeření mezi USA a SSSR ve vesmíru. Stal se podnětem k tomu, aby mladý energický prezident USA J. F. Kennedy vyhlásil program „Muž na Měsíci“ — program Apollo, který už v roce 1969 vyvrcholil přistáním lunárního modulu Eagle lodi Apollo 11 v měsíčním Moři klidu. Toho se však Gagarin ani Koroljov nedožili.
Loď pro kosmonauta, nebo špiona? Konec 50. a začátek 60. let minulého století probíhal bezesporu ve znamení drtivých sovětských vesmírných úspěchů: první satelit (Sputnik), první živý tvor (pes Lajka) ve vesmíru, první návrat živých tvorů z oběžné dráhy Země (psi Strelka a Bělka), první člověk ve vesmíru, první žena v kosmu, první výstup do volného vesmíru... V pozadí stál sporý muž jménem Sergej Pavlovič Koroljev, mj. i někdejší vězeň stalinského gulagu, kterého pro kosmické lety nadchli „otcové kosmonautiky“ Konstantin Ciolkovskij a Fridrich Canděr už ve 30. letech minulého století. Podobné tendence ovšem dozrávaly i v USA, kde nadšení pro let na Měsíc a k planetám šířil obratnou popularizací Wernher von Braun, otec nacistické „odvetné zbraně“ V-2, rakety, která ještě z jara 1945 ostřelovala Londýn, Brusel či Antverpy. Právě její vylepšená verze pod názvem Redstone vynesla po balistické dráze na 5 minut do vesmíru první dva Američany — Alana Sheparda a Wirgila Grissoma. Později Braun vyvinul i Saturn 5, superraketu, která umožnila lety na Měsíc. Koroljev měl zpočátku více štěstí. Po osvojení technologie výroby raket à la V-2 zkonstruoval pro armádu nosič atomových zbraní a první mezikontinentální balistickou střelu (ICBM), tzv. R7. Ještě dříve než na ni umístí atomovou hlavici, vynesla R7 první Sputnik. Obrovský propagandistický úspěch natolik okouzlil tehdejší hlavu sovětského vedení Nikitu Chruščova, že Koroljev a kosmonautika dostali zelenou. Jenomže zatímco byl kosmický výzkum (zpočátku) pro americkou stranu záležitostí čistě vědeckou, pro Sovětský svaz se stal otázkou prestiže. Mezikontinentální rakety pak byly především odpovědí na přesilu amerických strategických bombardérů. USA však sovětský náskok rychle doháněly hlavně díky širšímu technologickému a výrobnímu zázemí, lepší součástkové základně i vyspělejší elektronice. Proto i jejich „malé“ družice brzy přinášely z oběžných drah zajímavé informace. Už koncem roku 1958 Spojené státy vyzkoušely i první špionážní satelity. Proto Koroljov dostal za úkol vyvinout těžké špionážní družice, které pořídí snímky protivníkova území a dopraví je zpět na Zemi. Kosmická loď Vostok je v podstatě předělaným projektem fotografického špiona s kulovitou návratovou kabinou — OD-2. Projekt OD-2, později překřtěný na „Zenit“, se dočkal pokračování až po Gagarinově letu, nicméně v různých modifikacích se používal dlouhá léta v programu Kosmos.
Krok do neznáma Let Jurije Gagarina do vesmíru byl do značné míry realizovatelný shodou náhod. Uskutečnil se především díky sveřeposti hlavního konstruktéra Sergeje Pavloviče Koroljova a mezinárodní situaci, tedy soupeření dvou světových supervelmocí o nadvládu v tzv. studené válce. Let člověka tak dostal v SSSR přednost před „špionem“, i když armáda nebyla z tohoto postupu vůbec nadšena. Chruščov však generálům vysvětlil, že „… z hlediska strategického a politického jsou pro SSSR možná daleko víc přínosnější úspěchy v kosmu než desítky bojových balistických raket“. A v OSN tloukl botou do řečnického pultu a vykřikoval: „… sekáme rakety jako párky…“ Uměl krásně blufovat. V době tzv. karibské krize (1962), která hrozila přerůst v atomovou válku, měl Sovětský svaz celkem dvacítku ICBM R7 (Vostok), ale jen čtyři odpalovací rampy proti stovkám amerických bombardérů. Snílek i pragmatik Koroljov toužil letět na Mars a dělal pro to vše, včetně rakety pro atomovou bombu. Ještě před startem Gagarina ale předkládal nejvyšším sovětským činitelům jakýsi plán rozvoje kosmického výzkumu na léta 1960—67. Informoval v něm o rozsáhlém vědeckém výzkumu okolního vesmíru, meteorologických či spojových družicích, o kolonizaci Měsíce i letech k Venuši a Marsu. Pak měla nastat éra pravidelné meziplanetární kosmické dopravy mezi Zemí, Měsícem, Marsem či Venuší. Pod jeho vedením se zrodila i první sovětská superraketa N1. Zmíněný plán před 60 lety až moc optimisticky stavěl cíle, z nichž mnohé jsou realizovatelné až v příštích deseti dvaceti letech. Nikoliv proto, že by nebyla technika, tu už máme dávno. Ale zmizela motivace, která by hnala kosmický výzkum kupředu takovými skoky, jako v letech 60. Zmizela rivalita mezi někdejším SSSR a USA. A tak se i dnes kosmické mocnosti baví o tom, zda ještě po r. 2025 provozovat mezinárodní kosmickou stanici (ISS), či kdy se Američani vrátí na Měsíc a zda se poletí na Mars. Ale pozor! Je tu ještě Čína, budující svou orbitální stanici s ambicemi vlastního lunárního programu a šilhající po Marsu. Nicméně — Gagarinův odkaz tu stále je. Mimochodem, nikdo jiný to lépe nevystihl než první muž na Měsíci Neil Armstrong, když prohlásil: „Všechny nás do vesmíru pozval Gagarin.“
Byl Gagarin skutečně první? Krátce po historickém kosmickém letu Jurije Gagarina se objevila celá řada konspiračních teorií o tom, zda byl Jurij Gagarin opravdu prvním sovětským kosmonautem ve vesmíru. Postupně bylo uváděno více než deset jmen mužů, kteří měli být „tím prvním“ ještě před Gagarinem, ale jejich kosmický let buď skončil tragédií a kosmonaut zahynul, nebo se vrátil na Zemi ve stavu, ve kterém nemohl být sovětskou propagandou představen světu. Část z těchto jmen byla identifikována především jako muži, kteří se podíleli na testování kosmické techniky při jejím vývoji a zkouškách, případně šlo o muže, na kterých se testovaly zdravotní limity (přetížení, tlak, teplota), jimž potom mohou být vystaveni skuteční kandidáti vesmírných letů. /Stanislav Kužel/