Techniky zpravidla finanční čachry
v úrovni státu nezajímají. Ale doba
velkých skandálů nás naučila všímat
si i tohoto aspektu současného života
mezi politickými loutkami. V současné
euforii nad výkonností průmyslu, jehož
tak vysoký podíl na tvorbě HDP prý
nikdo neočekával, nesměle prosvítají
informace o dluzích, které si vlády přehazují
jako horký brambor. Na těchto
zprávách šokují dvě věci.
Především úvaha, že od českého
průmyslu se toho ani moc nečekalo.
Tomuto názorovému proudu odpovídá
i pojetí privatizace, v němž byly
podniky jen jakousi položkou v neregulovaném
proudu přeskupování
financí, bez ohledu na perspektivnost
či strategii státu. Uvážíme-li, že každý
trh má (nemá) pravidla, která mu připraví
politici, pak je výsledek tristní.
Od dob komunistů, kam sahá
paměť současné generace, to byly
podniky, z nichž politické figurky tahaly
peníze, tu na pražské metro, tu na
podporu mezinárodního terorismu.
A dluhy podniků pochopitelně rostly.
Rostly a rostou i nedávno a dnes. Stát
se k podnikům chová jak k provozovatelům
nevěstinců.
V rostoucím zájmu o velké peníze
se dozvídáme, že i ve vládě sociálních
demokratů existovaly nejméně
dva myšlenkové proudy, jak zachránit
zadlužené banky, jež financovaly Klausovy
režimy a ozdravit podniky. Zvolila
se samozřejmě cesta horší, jak bývá
v této zemi zvykem, aby se k zodpovědnosti
za prošustrované peníze mohlo
schovat ještě i osobní podnikání některých
"vykonavatelů" kapitalismu.
Nutno podotknout, že s podobnou
situací, tedy zadluženými bankami
a podniky, se potýkalo mnoho zemí.
Mnohé to vyřešily elegantně, například
Jižní Korea. Tamější politici začali
investovat, jak jinak, do průmyslu. My
jsme to vyřešili také, bezbolestně, ale
za cenu obrovských dluhů, neboť asi
třičvrtě bilionu korun se někde ztratilo.
Dluhy zůstávají dluhy i kdyby se
je snažilo odčarovat deset profesorů
ekonomie s Nobelovými cenami.
A ti tu nejsou ani náhodou, takže to
zaplatíme my.. JAN BALTUS
