Doba, kdy banány byly jen na Vánoce a pak náhodně několikrát za zimu, už je sice poměrně daleko za námi, ale to neznamená, že nyní nejoblíbenější ovoce světa se nemůže znovu stát nedostatkovým zbožím. Dnes nejpopulárnější a v podstatě jedinou exportní odrůdu zvanou Cavendish ohrožuje výhledově šíření nemoci, která před více než půlstoletím zničila jejího předchůdce na místě vývozní odrůdy číslo jedna. Cavendish se totiž na výsluní dostal na začátku druhé poloviny 20. století díky neštěstí předchozího vládce banánového byznysu, odrůdy Gros Michel (Tlustý Michal). Podle zasvěcených sladší a o dosti chutnější odrůda z pultů zmizela především proto, že snadno podlehla tehdy rychle se šířící tzv. panamské nemoci (jméno dostala podle místa, kde byla popsána). Způsobuje ji houba Fusarium oxysporum, která napadené rostliny rychle ničila. A protože houbu v podstatě nešlo zničit chemicky a zůstává v půdě prakticky trvale, tažení tohoto škůdce světem bylo zničující. Naštěstí pro exportéry se mezi exempláři pěstitelských stanic a botanických zahrad podařilo najít právě cavendishe, který nemoci odolával a měl i další zajímavé výhody. I když není tak lahodný jako Gros Michel, snadno se přepravuje, protože jeho plody dozrávají v podstatě současně. U jiných odrůd dojde při transportu celého trsu k rychlému dozrání jednoho nebo dvou plodů. Zralé banány, stejně jako i jiné druhy ovoce, vypouštějí do okolí ethylen, který zase „nastartuje“ zrání ostatních plodů. Do cíle tak dorazí loď plná shnilého ovoce. U cavendishe je riziko takového neštěstí mnohem menší. Z obchodního hlediska šlo tedy o trefu do černého a cavendish je dnes v podstatě jedinou odrůdou vyváženou na vyspělé trhy a tvoří zhruba polovinu světové produkce všech banánů. Ale jeho vládě hrozí nebezpečí v podobě staronové nemoci, kterou se nedaří zastavit. Ještě v 60. letech se totiž na Tchaj-wanu objevil kmen „panamské nemoci“ označovaný jako TR4, který si s cavendishem poradil a de facto ukončil vývoz banánů z ostrova ve velkém. Že plodiny na Tchaj-wanu napadlo právě fusarium, se zjistilo až v 90. letech, a to už byl (samozřejmě přírodou) „geneticky modifikovaný“ kmen TR4 zřejmě dávno za hranicemi. V té době se objevil v Malajsii a Indonésii, mezi roky 1997 a 1999 výrazně poškodil pěstitele v severní Austrálii, aby se na přelomu tisíciletí objevil na Filipínách, kde s ním dnes bojuje řada pěstitelů. V roce 2013 pak vykročil mimo oblast jihovýchodní Asie a objevil se v Jordánsku, Pákistánu či Libanonu a zřejmě i v Mozambiku a Ománu. Houba tedy není zdaleka ve všech důležitých pěstitelských oblastech – především se ještě nedostala do Ameriky, ale šíří se vytrvale a odborníci ji dokážou jen zpomalit. Protože fusarium je asexuálně se rozmnožující organismus, kmen TR4 vznikl jednou mutací, dost možná právě na Tchaj-wanu, a odtud se šíří do celého světa. Velmi přesvědčivě to naznačují i genetické analýzy, podle kterých jsou rozdíly mezi vzorky z Libanonu, Filipín, Pákistánu a Jordánska minimální (článek je dostupný v časopise PLoS Pathogens). Najít řešení je přitom složité. Jak již bylo řečeno, houba v půdě zůstává dlouhé roky a jednou nakažená plantáž už je pro pěstování cavendishe prakticky navždy nepoužitelná. Dnes obvykle používanou možností je intenzivní nasazení chemické ochrany rostlin. Cena za chemické ošetření rostliny může ovšem tvořit více než pětinu koncové ceny banánů pro zákazníka. V některých případech se také pěstitelé brání jednoduše stěhováním na nové plochy, což s sebou může někdy nést ekologické škody. Protože se cavendish rozmnožuje výhradně nepohlavně a všechny rostliny této odrůdy na světě jsou tedy klony původního exempláře z jihovýchodní Asie, je nesmírně obtížné vykřížit odolnější odrůdu, která by si jinak zachovala své z obchodního hlediska tak zajímavé vlastnosti. Velké nadnárodní společnosti, které jsou případným „koncem cavendishe“ dotčené nejvíce, už programy na vyšlechtění odolné odrůdy měly, ale zatím neuspěly. Křížení banánů je obecně velmi obtížné a prakticky téměř se nedaří vylepšovat ani jiné hospodářsky důležité odrůdy. Nabízí se samozřejmě možnost vytvoření modifikované odrůdy, ať už vnesením nějakého nového genu odolnosti proti nemoci, nebo „přepsáním“ (tzv. editace) některých genů (či možná jen jediného, to není jisté) do podoby, aby poskytovaly rostlině odolnost proti kmeni TR4. Genetické inženýrství je patrně asi nejjednodušší způsob, jak situaci zvládnout, je ovšem otázkou, jak by takovou plodinu přijali západní konzumenti. Cavendish je koneckonců určen právě pro ně. Přesto asi netřeba očekávat, že by za dva, tři roky banány nebyly. I proto, že o konci cavendishe se mluvilo nahlas už před několika lety, a to hlavně v souvislosti s jiným patogenem, houbou Mycosphaerella fijiensis. Způsobuje nemoc zvanou sigatoko (podle místa na Fidži, kde byla poprvé popsána), která může být v podstatě stejně nebezpečná jako fusarium. Katastrofické scénáře se ovšem nenaplnily. Choroba se sice stále šíří, ale její postup se daří zpomalovat a ohlašovaný kolaps pěstitelů cavendishe zatím nepřišel. Platit také bude, že na menších plochách a v oblastech, kde je tlak patogena malý (tedy kde nejsou ideální podmínky pro TR4), se odrůda Cavendish může udržet, podobě jako se v některých oblastech udrželo pěstování odrůdy Gros Michel. Takže o ni nikdy zřejmě nepřijdeme úplně, byť to už možná nebude tropické ovoce pro každého. Konec jedné odrůdy, byť dnes té jednoznačně nejznámější, by také samozřejmě neznamenal konec banánů jako rostlinného druhu. Cavendish představuje sice dominantní odrůdu, ale existují stovky dalších, a ty se budou pěstovat i nadále, hlavně samozřejmě pro lokální konzumaci. Prakticky žádná se dnes ale nezdá být snadno, a tedy levně transportovatelná i do našich zeměpisných šířek. Na druhou stranu se nedá říci, že by všechny byly předmětem důkladnějšího prověřování a zkoumání. Donedávna šlo o v podstatě zapomenutou oblast výzkumu, a to jak botanického, tak genetického. V posledních letech peněz na projekty v této oblasti přibývá, ale zatím není jasné, jak dlouho současná situace vydrží, a už vůbec ne, která odrůda dnešní banánovou jedničku případně nahradí.
