Nastoupil jsem ve stanici Petřiny do soupravy metra, usedl a chvíli jsem očima bloumal po podlaze. Pak jsem zvedl zrak – a všichni lidé kolem mne, zvláště ti mladí, drželi v ruce mobil. Vážný výraz tváří, neustálé ťukání do klávesnic… Co by tomu asi řekli husité v 15. století? pomyslel jsem si s úsměvem nad svým oblíbeným rčením, které mě v dnešním předigitalizovaném světě tak často napadá. Stejně tak, jako si uvědomuji, že vůbec nepřemýšlíme nad tím, co vlastně říkáme. Tato doba mění nejen jazyk, ale i svět nás všech. Zcela rutinně googlujeme, skypujeme, mailujeme, surfujeme po netu, uploadujeme a stahujeme aplikace, remasterujeme, esemeskujeme, chatujeme a blogujeme. Nemít mobil může jen naprostý hlupák, bez tabletu a facebooku jste outsider, kdo neví, co je instagram nebo twitter, jako by ani nebyl, stejně jako ten, kdo neumí stáhnout fotky z rajčete. Kolik účtů na sociálních sítích dnes máte, tolikrát jste člověkem. Anebo kolik statusů denně na svůj profil umístíte… Dnes je hlavním životním cílem mnoha lidí udělat si na každém kroku selfie, best of pak vyvěsit na zeď, a získat co nejvíce lajků a smajlíků od svých followerů. Kdo není on-line, je nula, stejně jako ten, kdo nemá vlastní webovou stránku. To vše jsem si nyní znovu uvědomil, když se mi dostala do rukou nová kniha „Dítě v síti“ s podtitulem „Manuál pro rodiče a učitele, kteří chtějí rozumět digitálnímu světu mladé generace“ kolektivu autorů Daniel Dočekal, Jan Müller, Anastázie Harris, Luboš Heger a dalších kolem magazínu Flowee, kterou vydala Mladá fronta – a uvědomil jsem si, že vše má mnohem širší rozměr. Tato technicky převratná doba, v níž žijeme, totiž výrazně ovlivňuje již život našich nejmenších – a to způsobem, jaký v dřívějších dobách neměl obdoby. Jak na ně? Na záložce knihy se říká: „Není prokázán vztah mezi délkou času stráveného online a zdravím dětí. Experti ale zdůrazňují, aby rodiče nenechali děti v digitálním světě samotné. Objevujte svět online společně, studujte ho a užívejte si v něm zábavu společně. To je lepší cesta, jak vychovat zdravé a úspěšné dítě, než ho pouze odhánět od mobilů. Zároveň ale platí, že čas strávený ‚v síti‘ musíte dětem regulovat. Jinak tam budou trávit mnoho hodin denně. Majitelé nejpopulárnějších sociálních sítí, jako je Facebook, Instagram, YouTube, Twitter nebo TikTok, totiž tvrdě pracují na tom, aby se na nich mladí uživatelé stali co nejvíce závislí. Je to obchod s dětskými dušemi, který vydělává miliardy dolarů. Opravdu ale chceme vládcům internetu nechat naše děti napospas? Až 60 % českých rodičů přitom přiznává, že neví, co vlastně jejich děti na internetu sledují. Celých 85 % rodičů nesleduje žádné influencery na sociálních sítích, jinými slovy nemají představu, kdo jsou hrdinové jejich dětí a proč, i když všichni víme, jak obrovský vliv influenceři dnes mají.“ (Influencer, někdy označovaný jako „vlivný uživatel“, je uživatel internetu, který dokáže s využitím obsahu, jejž vytváří, svých vazeb a velikosti svého publika ovlivnit chování dalších uživatelů na internetu. Takovíto uživatelé se často využívají v rámci marketingových kampaní – jsou totiž schopni přirozenou a důvěryhodnou cestou doručit komerční sdělení do své komunity.) Sonda do obsahu Kniha je přehledným a praktickým návodem, jak přistupovat k výchově a vzdělávání dětí během současné expanze informačních technologií. Zabývá se mnoha paradoxy dnešní „doby datové“, která nabízí dětem i dospělým nejen úžasné příležitosti, ale i dosud netušená rizika. Jinak řečeno, zasvěceně popisuje nejen současný stav dětského digitálního prostoru, ale především upozorňuje na nepřeberná úskalí, se kterými se nejen děti mohou v on-line světě setkat. Úvodní slovo napsal MUDr. Jan Hnízdil. Správně podotýká, že kniha neřeší problémy, které mohou děti na síti potkat, ale pomůže rodičům se v nich orientovat a identifikovat je. Jde o poměrně opomíjené základy počítačové gramotnosti, které ovšem mnozí rodiče nemají, tedy pokud se zrovna nezabývají on-line světem profesionálně a důkladně. Sám MUDr. Hnízdil, který propaguje komplexní psychosomatickou medicínu, mimo jiné v knihách „Mým marodům“, „Zaříkávač nemocí“, „Příběhy obyčejného uzdravení“ a dalších, na serveru Aktualne.cz k tomu podotýká: „Nabídku napsat úvodní slovo k této knize jsem nejprve odmítl. Můj vztah k moderním technologiím je, mírně řečeno, konzervativní. Používám nejstarší typ tlačítkového mobilu. Nemám vlastní mailovou adresu. Facebook mi před lety založil nějaký fanoušek. Používám ho výhradně ke zveřejňování textů nebo termínů besed. Komunikaci na něm nepěstuji. Na časté žádosti o lékařskou radu prostřednictví Facebooku nebo přes Skype kopíruji automatickou odpověď: ‚Lituji, komplexní medicína je založena na osobním setkání a vztahu. Konzultace na dálku neposkytuji. Máte-li zájem, můžete se objednat.‘ Moje znalosti počítačových technologií a fungování sociálních sítí jsou na úrovni mírně retardovaného dítěte. Právě proto jsem se nakonec k napsání předmluvy odhodlal. Jsem vlastně přestárlé dítě v síti. Když kliknu na špatnou klávesu, zmizí mi neuložený rozepsaný text, rychle ztrácím nervy a volám o pomoc dceru. Johanka přijde, shovívavě mne pohladí a poví: ‚Klid, ťule. To bude dobrý.‘ Problém pak během pár chvil vyřeší. Po přečtení této knížky už ji možná nebudu tak často potřebovat. Dozvěděl jsem se z ní o rizicích, o nichž jsem do té doby nevěděl nebo je vnímal jen intuitivně. Pokud se s ní rodiče seznámí, může zabránit vážným škodám na tělesném i duševním zdraví dítěte. V ordinaci se s nimi potýkám každý den. Rodiče dovlečou vzpouzející se ratolest a spustí: ‚Pane doktore, naše Jana je pořád nemocná, za rok brala osmkrát antibiotika… Jirka je neklidný, nezvladatelný, neurolog mu diagnostikoval ADHD, psychiatr nasadil antidepresiva… Mirek se nám v osmi letech v noci počurává, vyšetření nic neprokázala, léky nepomáhají… Udělejte s ním něco. Uzdravte ho alternativně.‘ Ale jak alternativně? Jak si to vlastně představují? Dítě je přece zrcadlem rodiny. Rodiče by chtěli, aby dítě bylo zdravé, ale způsobu života rodiny se to nedotklo. Svatá prostoto! To přece nejde! Když se pak malého pacienta v nepřítomnosti rodičů zeptám: ‚Co si myslíš, že by se u vás doma, v tvém životě, mělo změnit, abys byl spokojený a zdravý?‘ sdělují mi různými způsoby totéž: ‚Aby se naši tak nehonili, nehádali se, měli na mne víc času, hráli si se mnou, jezdili jsme na výlety…‘ To, co dítě nedokáže rodičům říct otevřeně a nahlas, sděluje jeho tělo skrytě a tiše nemocí. Oslabenou imunitou, dušností, poruchou chování, poruchou koncentrace… Nejsnazším ‚řešením‘, jak nemocné nebo neklidné dítě ‚uklidnit‘, pak bývá drahý mobil, tablet, iPad. Většina dětských pacientů ho má. Většina z nich si na něj rychle vypěstuje závislost. Protože na něj rodiče nemají čas, nedokážou vytvořit vstřícné a laskavé rodinné prostředí, nenabízejí mu společné hravé vyžití, utíká se dítě do virtuálního světa. Tráví hodiny u počítače. Přestane se hýbat. Proč by mělo? Sportovní hry má přece v aplikaci! Přestane se scházet s kamarády. Proč by mělo? Na ‚sociální‘ síti má přece stovku ‚přátel‘. Taková síť je ale asociální. Přátelé virtuální. Skutečná sociální sít a skutečné přátelství jsou založené na osobním setkávání, poznávání a vztazích. Skutečnému příteli můžete stisknout ruku, obejmout ho, jít s ním na výlet. Svěřit se mu s důvěrnými informacemi bez rizika, že by unikly do virtuálního prostoru. Požadavek rodičů uzdravit dítě, které stůně ze způsobu života rodiny a stalo se závislým na počítačích, nemá medicínské řešení. Podávání antidepresiv nebo jiných léků jsou vytloukání klínu klínem. Vedou jen k další závislosti. Předpokladem úspěšné léčby a nejlepší prevencí jsou zdravé vztahy a zdravý způsob života rodiny. Rodiče jsou pro dítě od narození prvními vzory. Jestliže otec přijde večer vystresovaný z práce, otevře si pivo, zapálí cigaretu a pustí televizní přenos kopané, přitom se pohádá s manželkou, která se právě chtěla dívat na telenovelu, nelze očekávat, že se dítě bude chovat jinak. Samo sedne k počítači nebo mobilu, otevře si kolu, načne sáček s brambůrky… a začne stonat. To, co se dědí, totiž nejsou nemoci, ale způsoby chování, rodinné vzorce, které k nemocem vedou. Křik, zabavování počítače a příkazy: ‚Neseď pořád u té bedny, jdi se proběhnout!‘ nikam nevedou. Rodiče by měli mít dostatek informací o tom, jaké možnosti a rizika počítačové technologie přinášejí. Měli by být pro děti vzorem ve způsobu, jak s nimi zacházejí. Měli by je děti naučit zapnout, ovládat, ale i vypnout. Jestliže rodiče sami sportují, pěstují lásku ke sportu i v dětech. Pohyb, kulturní a společenské vyžití se pro ně stává samozřejmostí. Nemají potřebu utíkat do virtuální reality. Moderní počítačové technologie nám usnadňují život. Je dobré, abychom je my i naše děti ovládali. Je zlé, pokud ony začnou ovládat nás, pokud se ocitneme v jejich síti. S nevelkou nadsázkou říkávám: ‚Skutečné schopnosti a dovednosti člověka se prokážou, když nejde proud.‘“ Jednotliv í auto ři Kniha čtenářům pomůže vyznat se v digitální džungli, která se mění a rozrůstá, upozorňuje na digitální predátory a například kyberšikanu, poměrně medializovaný problém. Jan Müller, jeden ze spoluautorů, upozorňuje ve svém úvodním textu na to, že mobil krade dětství už batolatům. „Občas si vzpomenu na scény, které jsem před pár lety prožíval na jinak klidné dovolené. U vedlejšího stolu seděli mladí rodiče s ani ne dvouletou holčičkou, která, jakmile jí sebrali tablet, nebyla schopná jíst. Bez něj prostě řvala na celé kolo, a pokud jí nepustili pohádku, nemohli do ní dostat ani sousto…“ Co vlastně děti dělají na síti a kde se berou různá nebezpečí? A jak na ně reagovat? Důležité je přečíst si základní desatero, kde je přehledně uvedeno, co může být problém a jak na to reagovat. „Jde o jakéhosi průvodce digitálním prostorem, ve kterém se pohybují děti,“ napsal Daniel Dočekal. Co je bezpečné hrát, jak zacházet s fotkami, jak chránit soukromí dětí, zda používat You- Tube Kids, zda dát dětem vlastní mobil a od kdy? To vše je jednoduše zodpovězeno a nechybí ani návod na základní pravidla pro nejmenší – například, že mobil a tablet nepatří do ložnice a k jídlu. Jak také poznat, že se někdo vydává za někoho jiného? Problematika násilí ve hrách, jak hledat off-line aktivity tak, aby děti na on-line svět samy zapomněly, nebo jak poznat závislost? Daniel Dočekal upozorňuje, že vývoj od dítěte k teenagerovi je v on- -line světě poměrně překotný a akcentuje hlavní druhy zábavy provozované podle věku. Nechybějí úvahy o tom, proč teenageři chtějí být na síti slavní, jak nebezpečný může být TikTok jako rodičům dost neznámá čínská síť, jak se postavit k pirátství a autorskému právu, on-line podvodům, zneužití hesel a jak má správné heslo vůbec vypadat. Opomenuta nejsou ani témata týkající se dospívajících, sexting, revenge porn a seznamování na síti jako fenomén, kolem kterého se toho točí opravdu hodně. Praktický je seznam nejsledovanější účtů na jednotlivých sociálních sítích a také tipy na weby, kam se obrátit pro radu nebo pomoc. Anastázie Harris a její eseje na téma „co mobil vzal a dal“ poslouží jako podněty k zamyšlení a zhodnocení vlastní situace. Luboš Heger a jeho část nazvaná „Kniha digitálních džunglí“ se také snaží jít do hloubky a odpovídat na otázky, proč se sociální sítě staly takovým fenoménem a jak důmyslně zaměstnávají naší pozornost. Radí třeba, jak provést datový detox, nebo představuje digitální nomádství či Jarona Laniera a jeho výzvu k odhlášení se ze všech sociálních sítí. Celkov ě Kniha shrnuje problematiku velmi vyčerpávajícím způsobem a lze ocenit i názorové pasáže a návody k tomu, jak se vyrovnat s nástrahami sítě, které se týkají nejen dětí, ale vlastně všech jejích uživatelů. Mnohým dětem může možná prostřednictvím jejich rodičů kniha zachránit bezstarostné dětství. Jak napsal na internetu jeden ze čtenářů: „Skvělá kniha. Jak pro rodiče, tak pro uživatele sociálních sítí a všech, kdo si myslí, že kyberprostor není džungle. Všem doporučuji a věřím, že kniha bude aktualizována každé dva roky. Obrázky, texty i struktura knihy je velmi příjemná. Určitě povinná četba pro rodiče…“ Milan Bauman
