Stejně jako pro vystavovatele obráběcí a tvářecí techniky, bude i pro firmy sdružené v Elektrotechnické asociaci ČR nadcházející Mezinárodní strojírenský veletrh zejména společenskou událostí, na které se všichni chtějí potkat se svými kolegy z oboru.
„Letošní ročník je v podstatě zázrak a firmy budou spíše prezentovat to, že přežily, než vystavovat nějaká konkrétní zařízení,“ říká k výjimečnosti, ale především k důležitosti konání letošního MSV ředitel asociace Jan Prokš. Přesto do Brna firmy nepřijedou úplně s prázdnou. Tématem, které se line asociací, je samozřejmě Průmysl 4.0, zejména oblasti digitalizace a práce s daty či automatizace. „Tyto věci našemu oboru pomohly přežít covidovou krizi, a navíc je to trajektorie, po které se průmysl jako celek ubírá. I my, elektrikáři, chceme ukázat, že umíme s digitálními technologiemi pracovat a dodat je nejen do automotive a strojírenství, ale třeba i do kamenolomu, zemědělského družstva či cukrárny. Všude tam totiž můžou pomoci zefektivnit procesy.“
Bez digitalizace to nepůjde
O digitalizaci se v asociaci hovoří už několik let a podle Jana Prokše to byla skutečně právě ona, která mnoha firmám nyní zachránila byznys. Covidová krize na ně totiž dopadla zejména omezením schopnosti zrealizovat nasmlouvané zakázky. K tomu se přidala i skutečnost, že se mnozí zahraniční zaměstnanci během celosvětového lockdownu nedostali do České republiky a zároveň všude panoval zmatek. „Z prvotního šoku a zmatku jsme se oklepali a v definovaném systému se naučili fungovat. Druhým aspektem, který nám skutečně výrazně pomohl, bylo vytvoření funkčních datových a informačních toků kolem firem. Naši partneři a zákazníci se mohli připojovat, spousta procesů šla zcela automaticky, firmy v té kritické době mohly dobře komunikovat se svými partnery a zákazníky a vzdáleně realizovat klíčové zakázky.“ Jako příklad úspěšné digitalizace uvádí situaci, kdy některé podniky do svých výrobních procesů mimo jiné aplikovaly rozšířenou realitu. „Když bylo potřeba instalovat rozvaděč v Abú Dhabí, technik nemusel na místo letět, ale mohl se zahraniční stranou pracovat prostřednictvím rozšířené reality a v rámci ní ukázat tamnímu zaměstnanci, jak má rozvaděč zapojit.“ Pro firmu to znamená, že drahý expert netráví čas po letištích a přelety, ale přesto vykonává vysoce odbornou práci. Jan Prokš se také domnívá, že digitalizace je nutným nástrojem nejen k tomu, aby firmy přežily případnou další covidovou vlnu a utlumení provozu, ale všeobecně v horizontu 8—10 let. Pokud to neudělají, převálcují je firmy z Jižní Koreje, Indonésie či Mexika, protože těm nečiní žádný problém se na jakýkoliv trh dostat, elektrotechnika je globální odvětví. „Ve chvíli, kdy se projevil covid, který nám znemožnil se navzájem stýkat, tak se ukázalo, že výhodu mají firmy, které do digitalizace naskočily už před krizí. Ty potom měly v průběhu první vlny třeba 20% nárůst tržeb.“
Fungující dodavatelský řetězec je základ
Některé potíže ovšem nevyřeší ani digitalizace. Nedostatek dílů a strmý růst cen surovin i energií jsou faktory, které mohou zbrzdit zotavení z krize mnohých firem. „Myslím, že už na blokádě Suezského průplavu se ukázalo, jak křehký je globální dodavatelský řetězec, dodávky najednou trvaly déle a stály výrazně více. To nás zasáhlo více než třeba hojně skloňovaný nedostatek čipů.“ Důvodem je fakt, že v elektrotechnice se používají jiné čipy než v automotive a navíc na ně v ČR existují i výrobní kapacity. Významná část společností z Elektrotechnické asociace ČR dodává své produkty partnerům mimo automotive, například do strojírenství, chemie či potravinářství. „Máme například velmi úspěšnou firmu, která de facto vyrábí veliké ‚mikrovlnky‘ a těm je jedno, zda ohřívají směs na pneumatiky, dřevo na výrobu nanukových dřívek, kterých se mimochodem v ČR produkuje celá 1/3 světové produkce, nebo v ní sterilují meruňky,“ říká Jan Prokš a dodává, že nedostatek čipů tedy trápí spíše menší množství firem, které je společně s nějakou aplikací dodávají do automotive. „Automobilový průmysl využívá relativně zastaralou, a tudíž i lacinou technologii. Aby mohl použít moderní čipy, které jim světoví výrobci nabízejí, tak by za ně automobilky musely nejen více platit, ale musely by k tomu ještě přestavět kompletní elektronickou architekturu vozu a na každý komponent by znovu musely získat certifikace, které samozřejmě nemají. Proto teď v automotive panuje status quo,“ vysvětluje na závěr. /Kristina Kadlas Blümelová/
