Na začátku druhého srpnového týdne, přesně 8. srpna, došlo ve vojenském prostoru u ruského města Severodvinsk k výbuchu, který na několik dní zaujal snad všechna světová média. Událost, který se stala zhruba 25 km od města, na plošině v Bílém moři (de facto hlubokém zálivu Severního ledového oceánu), probudila spekulace všeho druhu, které rychle začaly žít vlastním životem bez ohledu na okolnosti nehody. Autor těchto řádků si dovoluje s vědomím vlastní odolnosti odhadnout, že v tomto případě se médiím a také některým odborníkům podařilo události nafouknout do rozměrů, které se skutečností nemají mnoho společného. Proč, pokusí se krátce vysvětlit. Mnoho se neví Předem je třeba upřímně přiznat, že přesných informací je málo. Test se odehrál ve vojenském prostoru a není důvod předpokládat, že by nešlo o program ruských ozbrojených sil. Na místě bohužel zahynulo sedm lidí. Dva z nich pracovali pro ministerstvo obrany, pět pro agenturu Rosatom, který má na starosti – z velké části civilní – ruský atomový program. Ještě přesněji pracovali pro „Všeruský vědecko-výzkumný ústav experimentální fyziky“ v Sarově, který se věnuje vývoji specializovaných jaderných zdrojů. K tomu ještě později. Šest dalších lidí bylo zraněno, v jednom případě byly podle nepotvrzených informací zaznamenány stopy kontaktu se zvýšenou radiací. Konkrétně se mu podle Moscow Times údajně měly v těle najít stopy radioaktivního cesia 137, ale nedozvěděl se ani v jakém množství. Informace jsou však extrémně kusé a bohužel tedy nespolehlivé. Pokud však můžeme soudit, k úmrtím a zraněním došlo při výbuchu na plošině, který některé přítomné smetl do moře. Podle oficiálních informací měl vybuchnout raketový motor na kapalné palivo, což je opravdu systém k výbuchům náchylný. Ovšem v oblasti bylo zaznamenáno krátkodobé navýšení úrovně radioaktivity, ale znovu nevíme přesně na jaké hodnoty. Snad na zhruba řádově nízké desetinásobky přirozeného pozadí – což se může zdát hodně, ale ve skutečnosti jde stále o velmi nízké hodnoty, které by neměly způsobit žádné zdravotní obtíže. „Špička“ měla trvat velmi krátce, zhruba pár hodin, přesto spustila spekulace až o „druhém Černobylu“. To je srovnání z hlediska naměřených hodnot zcela špatné, ovšem z hlediska místních obyvatel možná pochopitelné. Přístup k informacím byl evidentně podobně omezený jako v případě podstatně horší nehody před 33 lety na Ukrajině. Co to bylo? My se věnujme ovšem spíše otázce technické: co mohlo vybuchnout? Spekulace se soustředily na střelu Burevestnik, což má být připravovaná zbraň na „jaderný pohon“, která nemá mít na světě obdoby – a o které se veřejně mnoho neví. Pokud nelžou zveřejněné snímky zahaleného prototypu (makety?), mohlo by se snad jednat o manévrující střelu s přízemní dráhou letu pohybující se rychlostmi kolem rychlosti zvuku. Podle informací, které se objevily v ruském tisku, Burevestnik za sebou již má zkoušku svého „jaderného pohonu“. Ten má mít především tu výhodu, že střele dává velký („prakticky neomezený“ dolet). Jakou přesně má pohon podobu, nevíme. Pokud by měl být však opravdu jaderný, nejspíše by se muselo jednat o malý jaderný reaktor, který slouží k ohřevu vzduchu protékajícího tryskami střely. Hodně se v této souvislosti zmiňuje již 50 let starý americký projekt Pluto. To měla být rychlejší, výrazně nadzvuková střela s náporovým motorem. Nasátý vzduch se měl přímo ohřívat o palivo jaderného reaktoru na palubě, a střela za sebou tedy měla zanechávat již po cestě k cíli doslova spoušť a zkázu. Těžko si představit, že by se „ostrá verze“ takové střely mohla zkoušet v poměrně hustě osídlené oblasti u Severodvinsku s intenzivní lodní dopravou. Vlastně je těžké si představit, že by se mohla zkoušet kdekoliv na světě. Je to na papíře možná děsivý, ovšem dosti nepraktický koncept. Proto se obecně předpokládá, že by ruská „jaderná střela“ mohla využívat nepřímého ohřevu vzduchu, tedy nějakého tepelného výměníku. Takový systém by byl samozřejmě podstatně „čistší“, na druhou stranu rozhodně není „neškodný“. Na jaderné střele těžko bude možné reaktor dostatečně odstínit. Po spuštění reaktoru by prostor kolem rakety byl smrtelně nebezpečný. Znovu si jen stěží dokážeme představit, že by ruské ozbrojené síly takový systém zkoušely právě v tomto prostoru. Jaderná baterka Navíc není jasné, jak by na raketě poháněné reaktorem mělo dojít k explozi. O jaderný výbuch se rozhodně nejednalo, to je zcela vyloučeno. Ten by prostě detektorům neunikl a jeho stopy bychom viděli v atmosféře daleko za hranicemi Ruska. Doplňme, že brzy po výbuchu se na jedné stanici v Norsku objevilo velmi mírné zvýšení hladiny jódu 131 ve vzduchu, ale to se čas od času stává i kvůli únikům např. ze zdravotnických zařízení. Není stoprocentně jisté, že jde o důsledek události u Severodvinsku, a i kdyby, množství je tak malé, že nenasvědčuje havárii jaderného reaktoru. Lze si ovšem představit jeden pravděpodobný scénář, o kterém se tolik nemluví, protože rozhodně není tak zajímavý jako výbuch „jaderné rakety“. Ústav v Sarově se věnuje totiž i vývoji radioizotopových generátorů, tedy zařízení, ve kterých vzniká teplo přirozeným (a tedy neřízeným a neřiditelným) rozpadem jader nějakého velmi aktivního materiálu. Často plutonia, ale v některých případech třeba i polonia nebo jiných prvků. Teplo lze pak využít i k výrobě elektřiny. Systém možná znáte z kosmického výzkumu, pohání například vozítko Curiosity nebo sondy Voyager. Na palubě ho ale měly i Lunochody, kterým pomohlo jeho teplo překonat lunární noc, a celá řada dalších sovětských a ruských sond. SSSR i jeho nástupnická země také radioizotopové zdroje používaly například k výrobě energie pro odlehlé majáky na Dálném severu. Tato zařízení se rozhodně nehodí pro pohon raket. Jejich výkon není dostatečný. Zato se může výborně hodit jako „jaderná baterie“ pro zbraně, které mají být dlouhodobě v bojové pohotovosti i bez nutnosti lidského zásahu. I za arktických podmínek může udržet ve správné teplotě jak elektroniku, tak třeba i palivo. To se týká samozřejmě hlavně motorů na kapalná paliva, která jsou výkonnější než paliva tuhá, ale zato vyžadují pečlivější skladování. A také mívají sklony k explozím… O izotopovém zdroji mluvilo prohlášení ústavu v Sarově k nehodě. Bohužel bylo velmi nejasné, protože zároveň v něm zaznělo, že projekt, na kterém zemřelí odborníci pracovali, se dá srovnat s americkým projektem Kilopower. A to je jaderný reaktor na vysoce obohacené palivo určený pro vesmírné mise všeho druhu, od cest do vzdálenějších koutů Sluneční soustavy až po zásobování stanic na Měsíci či Marsu. Takže možná není divu, že z události si každý vzal, co chtěl, a nakonec převládla představa ne nejpravděpodobnější, nýbrž nejbarvitější. Zvláště, když Rusko tak charakteristicky mlčí.
