Nadále velmi vysoká je energetická náročnost české ekonomiky. Nejenom ekologické iniciativy mají pravdu, když vyzývají k razantní eliminaci leckdy nadstandardních požadavků výrobní i terciární sféry, pouze k racionální saturaci jejich energetických a tepelných požadavků. Mimoto: vysokému energetickému komfortu v ČR přivykly rovněž domácnosti. Při rostoucích cenách energií a tepla, při ztenčování domácích zdrojů fosilních energetických surovin a s ohledem na nutnost zabezpečit naši energetickou bezpečnost, nemáme na vybranou. Racionálnější a efektivnější nakládání s energií a teplem se stává imperativem. To ostatně akcentují i nedávno zkoncipované návrhy nové Státní energetické koncepce a Surovinové politiky ČR. K dobrému hospodaření s energií a teplem nestačí jen „škudlit“. Promyšlené úspory mají svůj základ jak v rovině technické a technologické, tak v celospolečenské. Jen letmé historické ohlédnutí: ČR dlouhodobě patřila k průmyslově nejvyspělejším státům světa. Její spotřeba energie před II. světovou válkou však nikdy nepřekročila 2 TWh. Srovnejme si to s dnešní bilancí (cca 50 TWh) a s pokrizovými optimistickými prognózami expertů na rok 2025 ve výši 75–77 TWh. NEUSTRNOUT U KLIŠÉ Problematikou racionalizace výroby, distribuce a spotřeby energie se dnes zabývá řada subjektů. To je správné a žádoucí. Pohled některých občanských sdružení však nezřídka ustrne u několika opakujících se technických a organizačních návrhů. Dominantní barva budoucí energetiky není výlučně zelená. A žen-šen na naši současnou energetickou rozmařilost se nejmenuje další louky a pole osázené štědře dotovanými solárními panely, ani další vlna zateplování budov „ať to stojí, co to stojí!“ A bezezbytku ji nevyřeší ani Bruselem nařízená výměna starých žárovek za moderní svítidla. ČR potřebuje komplexní a oborově propracovaný program, jenž by v sobě ústrojně zahrnul masu konkrétních věcných, technických, organizačních, legislativních, ale i finančních nástrojů ke změně energetického chování obyvatel a jednání firem. Praxe prokázala, že mediálně zvučné kampaně (byť dobře míněné) jej zastoupit nemohou a nedokážou. Jeden exces představuje energií a teplem plýtvat. Druhým by bylo nutit lidi, podniky a instituce k energetické askezi. Pokud odhlédneme od přírodních katastrof, prvních black-outů, event. válečných událostí s tíživými dopady na veškerý společenský a ekonomický život postižených regionů, okamžitý zvrat v přístupu lidí k energetice nelze v rozvinutých zemích doložit. V podmínkách demokratické společnosti a tržní ekonomiky by každý pokus o něj znamenal nepřípustný administrativní zásah do práv lidí i do základních principů byznysu. Několik energetických a surovinových krizí ve II. polovině XX. století však naučilo politickou exekutivu, ekonomický management i občany samotné analyzovat přetrvávající tradice a úzusy, hledat nové zdroje a nástroje k zabezpečení svých energetických potřeb. A netýkalo se to jen sfér dopravy či služeb v měsících I. a II. ropné krize. Naposledy jsme toho svědky v japonské ekonomice a energetice po tragédii Fukušimy. Život ukázal, že lidem je třeba nabídnout objektivní fakta, navrhnout optimální model řešení a inspirovat je širokou škálou adekvátních nástrojů k jeho naplnění. Pokud na problematiku racionalizace a úspor nahlížíme komplexně a strukturálně analyzujeme aktuální životní styl občanů, neopodstatněné a do budoucna už nezajistitelné požadavky na levnou energii a teplo nutno postupně eliminovat. A řešit tuto problematiku jak prizmatem 10,5milionového Česka, tak obří EU, jejíž součástí jsme se rozhodli stát a jejíž principy musíme tudíž ctít. STÁT OBĚMA NOHAMI NA ZEMI Nelze přitom podléhat rádoby „nadčasovým“ řešením našich současných energetických potíží. Jak dopadl nesystémový pokus s hypertrofizací nástupu tzv. alternativních zdrojů energie v českém národním energetickém mixu v minulé dekádě je dostatečně známo. Příklad tzv. fotovoltaického boomu po česku je memento nejenom pro současné, ekonomicky aktivní generace, ale i pro jejich následovníky. Stejně nezodpovědný by ovšem byl i druhý extrém: alibistické uhýbání před stále citelnějšími energetickými problémy, slepé spoléhání se na „neviditelnou ruku trhu“, nebo staromilské lpění na výlučně fosilním rozvoji tuzemské energetiky a teplárenství. Naše země je malá, surovinově vybavená jen zčásti. Jakékoliv energetické a teplárenské excesy mohou vyústit v jediné: v ekonomickou a ekologickou devastaci. Změna života každé společnosti je do značné míry podmíněna dosaženým vědeckotechnickým pokrokem. Dnes žijící generace zažily dokončení plošné elektrifikace, nástup jaderné energetiky i halasné ambice tzv. alternativních zdrojů energie. Spoléhat se, že složité problémy současné energetiky a teplárenství vyřeší samovolně trh je iluzorní. Už i proto, že jednotlivé národní energetické soustavy se v rámci jednotné evropské energetické soustavy do velké míry propojily a institucionalizovaly. Se všemi z toho plynoucími pozitivními i alarmujícími faktory. Viz třeba dopady jednostranného moratoria na jádro u našich německých sousedů na stoupající cenu a klesající dostupnost energie v Evropě. Žádné razítko, žádná nesankcionovaná norma nepřiměje ani lidi, ani firmy k okamžité, principiální a trvalé změně chování ve vztahu k energii a teplu. Člověk (a nejenom český) je minimálně inspirován k úspornému jednání, pokud záměnou za stávající produkt a systém je nucen k dražšímu a provozně složitějšímu výrobku či službě. A pokud přitom vidí pokračující plýtvání ve svém okolí. Viz dosud četné příklady z nehospodárné těžby, zpracování a přepravy energetických surovin. Občané, kteří si zabezpečují teplo samostatně spalováním stále dražšího a do budoucna i obtížněji dostupitelného uhlí, právem kritizují novou a přísnou normu pro lokální topeniště, pokud energetičtí giganti dodnes provozují energetické a teplárenské bloky s účinností na úrovni poloviny XX. století. Pokud se mají podrobit periodickým kontrolám svého ohniště a zastaralé, ekologicky nevyhovující kotle I. a II. emisní třídy zaměnit za progresivnější, stejným metrem požadují měřit i velkým znečišťovatelům ovzduší v průmyslových aglomeracích. A to i mimo obor energetika. Zejména v metalurgii, chemii a dopravě. Stát také nesmí přehlížet negativní dopady dálkových emisí ze sousedních zemí, jejichž emisní normy jsou vůči domácím ekologickým hříšníkům mnohem povolnější. Specificky český problém představuje enormní export energie. Z pohledu producentů a obchodníků s elektřinou i jejich akcionářů je na místě. Přináší jim zisk a státu platí příslušné daně. Méně už tuto politiku chápou podniky a občané mimo obor. Jim ve finále přináší dražší energetické produkty pro jejich vlastní výrobu, snížení konkurenceschopnosti jejich firem a zboží na domácím i zahraničním trhu. Výjimečný úspěch jednoho subjektu nemůže být ani v tržním prostředí donekonečna provázen úbytky jiného. ANI DOBRÝ ÚMYSL NEOSPRAVEDLŇUJE CHYBY Při substituci stávající fosilní energetiky a pokračující racionalizaci výroby, distribuce a spotřeby energie i tepla se nelze omámit výlučně pozitivními efekty vlastních (a nejenom zelených) návrhů a koncepcí. Třeba domýšlet a zkalkulovat všechny aspekty ekologických inovací. O tzv. boomu fotovoltaiky už byla řeč. S tíživými dopady jeho subvencí se budeme potýkat ještě drahnou dobu. Poučili jsme se z něj a zvážili odpovědněji komplex přípravy, svozu, výroby a exploatace tzv. biopaliv? Nezřízený obdiv k nim dostává první úder už na polích, v podobě krajiny zdevastované monokulturami. Druhý ve zvýšené spotřebě pohonných hmot za svoz suroviny k dalšímu zpracování. Třetí v málo vábném odéru okolo některých výroben a jímek suroviny, jež měla ambice nahradit a předčit uhlí, koks či jádro. Připočteme-li k tomu kritiku nesystémových subvencí, prvotní ikona se povážlivě bortí. Obhájci zelené energie mohou namítat, že některé projekty, kupř. výměna netěsnících oken nebo dodatečná tepelná izolace plášťů u stávajících budov, přinesly nemalé rodinné i celospolečenské úspory. Nepochybně mají pravdu. Kdo ale a v jaké výši spočítal, kolik nás tyto projekty přišly v dražším importu zahraničních materiálů, zařízení a služeb? Jak jejich dovoz poškodil tuzemské firmy? Je určitě správné budovat domy s nulovou energetickou spotřebou. Zaměňovat staré kotle za nové moderní jednotky III. emisní třídy. Budou mít na tyto racionalizační inovace i sociálně slabší skupiny obyvatelstva? A pokud jim je bude stát subvencovat, kdo to ve finále uhradí? NENÍ JINÁ ALTERNATIVA Energie a teplo jsou vzácné produkty. Jejich pořizovací náklady i nákupní ceny do budoucna pouze porostou. Neexistuje proto jiná smysluplná varianta, než nakládat s nimi co nejracionálněji a nejfektivněji. Plýtvání musí seriózní společnost považovat za odsouzeníhodný, ba přímo kriminální delikt. Ani ta naše nemá na vybranou: v rámci udržitelného rozvoje musí vyrábět a exploatovat maximum energie efektivně a přitom i ekologicky. Řadu impulzů k tomu můžeme čerpat ze společné energetické politiky EU27. Dokážeme však na sebe a své počínání pohlížet i sebekriticky? Máme už odpověď na otázku, proč to je vždycky pouze Evropa, kdo se vystavuje do sebemrskačské testovací pozice? B. Doubrava
