Melodie „Východ je rudý“, kterou od 24. dubna 1970 vyhrávala z oběžné dráhy stejnojmenná čínská družice, oznamovala, že tímto satelitem, vystřeleným za pomoci rakety CZ -1, vstoupila Čínská lidová republika do kosmického prostoru. Ohlásila tak, že jde pevně za svým cílem — stát se supervelmocí. A to ještě za života Mao Ce-tunga, který vlastní zemi téměř zruinoval tzv. „Velkým skokem“ a „Kulturní revolucí“. Raketový a jaderný výzkum a vývoj — kupodivu — zůstal takřka nepostižen.
Profesor Čchien Süe-sen, jeden z géniů poválečné raketové techniky (viz předchozí díl seriálu) sice původně sliboval vyslat na dráhu kolem Země umělou družici už v roce 1959, na oslavu 10. výročí vzniku ČLR, ale první raketa čínské výroby — Dong Feng 1 neboli Východní vítr (kopie ruské R-2) — úspěšně startuje až 1. prosince 1960. Na to, aby dosáhla 1. kosmické rychlosti (7,9 km/s) ale ještě zdaleka neměla. Čchien ovšem přecenil nejen možnosti své a svých lidí, ale především možnosti tehdejší čínské ekonomiky, navíc sražené na kolena Maovou nejen ekonomickou politikou tzv. „Velkého skoku vpřed“ (1958—62) vedoucího až k hladomoru a úmrtí asi 40 milionů lidí a posléze tzv. Kulturní revolucí „proslavenou“ pogromy na lidi a inteligenci především (1966—69). Čchien Süe-sen i za těchto okolností vyvíjí vlastní raketu DF-3 Tsien, ale její start v listopadu 1961 se nezdařil a projekt je posléze zrušen. Profesor se pak spíše věnuje manažerské práci v raketových týmech a teorii kosmických letů. A o pár měsíců později inspirován americkým systémem PERT (Program Evaluation and Review Technique) navrhuje novou organizační strukturu vývoje raket. Ten byl totiž použit při vývoji americké ponorkové střely Polaris a Čchien tak znovu potvrzuje, že pobyt v USA nepromarnil. Nicméně program vývoje řízených střel řady Dong Feng (DF) je revidován a existující střely, i ty vyvíjené, dostávají jiná pořadová čísla a upřesněné parametry: R-2 krátkého doletu jsou přeznačeny na DF-1, vyspělejší DF-2 (kopie sovětských R-5/SS-3 Shyster; dolet 1 250 km) už jsou schopny zasáhnout Japonsko, DF-3 (Jangelova R-14/SS-5 Skean; dolet 4 500 km) Filipíny a dvoustupňová DF-4 vlastní čínské konstrukce (dolet 5 500 km) už Guam či Moskvu. To, že Mao počítal s atomovou válkou i s bývalým spojencem, Sovětským svazem, se však moc nezdůrazňovalo. První čínská mezikontinentální střela (ICBM; v aktivní službě od r. 1981) DF-5 mohla pak s doletem až 13 000 km pokrýt celé kontinentální Spojené státy. To už se ale Čcchien Süe-sen ocitá spíše v roli čínského Koroljova, tedy vrcholového manažera a jednotlivé střely konstruují jiní, z nichž řada také prošla americkými univerzitami. Patří mezi ně např. elektroinženýr Liang S'-li, nejmladší syn čínského učence a reformisty Lianga Čchi-čchaa. Promoval r. 1945 na americké Purdue University v Indianě a další doktorát získal v r. 1949 v oboru automatických kontrolních systémů na University of Cincinnati (Ohio). To byly velmi vítané znalosti, zejména když krátce po vítězství maoistů se vrací do rodné Číny a nastupuje do Ústavu telekomunikačních technologií, později proměněného na Institut elektronických věd. Odtud si jej ministerstvo obrany vytáhlo do tzv. Ústavu č. 5, kde se stal, jak jinak, ředitelem výzkumného střediska raketových kontrolních a řídicích systémů (The Research Office of Missile Control Systems), podléhajícího profesoru Čcchien Süe-senovi. Hrál podstatnou roli už při vývoji DF-2A, kopie sovětské R-5, a později stál u zrodu ICBM DF-5, pro kterou jeho kolektiv mj. vyvinul úspěšný řídicí a navigační systém, jímž v podstatě otevřel cestu pro konstrukci i dalších vojenských raket středního a dlouhého doletu. Podstatnou roli sehrál Liang S'-li i při vývoji od DF-5 odvozených kosmických raket Long March 2 a 3 (Dlouhý Pochod, v Číně označovaných jako CZ, z přepisu Chang Zheng). Long March 2 (CZ-2) byla díky němu vybavena prvním integrovaným řídicím počítačem a kontrolním systémem čínské provenience. Kariéra Dr. Ing. Lianga S'-liho vyvrcholila členstvím v Čínské akademii věd v r. 1993. O rok později byl zvolen viceprezidentem Mezinárodní astronautické federace (IAF). Další výraznou postavou čínského raketového průmyslu a kosmonautiky je šéfkonstruktér Ren Xin-min (Žen Sin-min). Ten jako člen Ligy mladých komunistů nejprve studoval v Nankingu chemii a kolem r. 1940, za tzv. 2. čínsko-japonské války, emigroval do USA a v roce 1945 získal na Univerzity of Michigan tituly doktor věd a PhD. Po návratu do Číny, do rodné almy mater v r. 1949 se jako správný chemik věnoval především složení paliva pro raketové motory. V roce 1956 se pak podobně jako Liang S'-li a další „raketčíci“ ocitá v tzv. Ústavu č. 5 ministerstva obrany a osvojuje si technologii sovětských raket R-2. Přestože vedl kurzy raketových motorů na pevné palivo, jeho doménou se posléze staly tzv. hypergolické pohonné látky (většinou je používán jako palivo asymetrický dimethylhydrazin, jako okysličovadlo oxid dusičitý), které se v zásadě uplatnily nejen u čínských vojenských raket, ale i u jejich kosmických modifikací. Ty mají nezanedbatelnou výhodu v tom, že je lze dlouhodobě skladovat i v natankované raketě, ovšem jsou velmi toxické, při kontaktu samovznítitelné, a tedy velmi nebezpečné pro obsluhu. Jak známo, například sovětský hlavní konstruktér Sergej Koroljov na rozdíl od motoráře Valentina Gluška tvrdošíjně odmítal jejich použití pro pilotované lety. Ren Xin-min se toho nezalekl a výrazným podílem se zasloužil o jejich bezpečné plnění a skladování. Ren se pod patronací Čcchien Süe- -sena stává technickým ředitelem projektu nosné rakety Long March 1 (CZ-1, modifikace DF-4). Ta je zajímavá tím, že jde o první ze série kosmických raket řady Long March (CZ-1). Coby palivo použili Číňané podobně jako Jangel s Gluškem u R-14 asymetrický dimethylhydrazin a coby okysličovadlo směs kyseliny dusičné (HNO3) a oxidu dusičitého (N2O4). Pro vynášení družic do 300 kg na nízkou oběžnou dráhu (LEO — Low Earth Orbit) konstruktéři v podstatě jen přidali k vojenské DF-4 třetí stupeň na tuhá paliva. CZ-1 startovala z někdejší vojenské raketové základny Base 20 — Jiuquan u města Šuang-čcheng-cu v provincii Kan-su, severozápadně od pouště Gobi, nacházející se ve výšce kolem 1 000 m nad mořem. Její výstavba byla zahájena už v červnu 1956. Zpočátku byla základna využívána pro zkoušky raketových motorů a balistických raket. Od r. 1960 tu startovaly ruské rakety R-2 a v říjnu 1966 se tu uskutečnila i první známá zkouška čínské balistické rakety s nukleární hlavicí. Dnes ji známe jako nejstarší čínský kosmodrom — Jiuquan Satellite Launch Center (dále budeme užívat tento anglický přepis názvu či zkratku JSLC). Od r. 1969 se postupně modernizoval pro starty družic a posléze i pro uvažované pilotované kosmické lodě. Byly vybudovány dvě startovací rampy — inspirativně s jednou společnou, otočnou obslužnou věží. Odtud už CZ-1, ovšem až na druhý pokus, vynáší 24. dubna 1970 první čínskou umělou družici Země, Dong Fang Hong 1 (Tung Fang Chung; „Východ je rudý“). Kosmická kariéra „jedničky“ sice skončila startem 2. čínské družice v březnu 1971, ale ve verzi CZ-1D (nosnost do 1 000 kg) byla později nabízena pro komerční využití. V té době se Ren Xin-min podílí na vývoji rakety CZ-2 a je jmenován šéfkonstruktérem odvozeného nosiče Long March 3. V letech 1975—1982 to dotahuje až na náměstka ministra strojírenství i člena Akademie věd. Řídí mj. i projekt 331 — vývoj čínských telekomunikačních družic.
Tažný kůň řady Long March Už v r. 1974 z komplexu LA2 na JSLC startuje první verze rakety CZ-2, ale start končí neúspěchem. Svou pověst si ovšem napravuje ve verzi CZ-2A při dalším startu v listopadu 1975, kdy vynáší na nízkou oběžnou dráhu první čínskou návratovou (fotoprůzkumnou) družici FSW-0 (Fanhui Shi Weixing čili Fan-chuej Š' Wej-sing) o hmotnosti cca 2 000 kg, pouhé čtyři roky po satelitu Dong Fang Hong 1. CZ-2 je podobně jako většina tehdejších kosmických nosičů odvozena od mezikontinentální střely, v toto případě DF-5 verze 5A s doletem 12 000—13 000 km. Počátky jejího vývoje lze hledat už v 60. letech. Vznikla tak dvoustupňová raketa s motory, jak jinak než na tzv. hypergolické pohonné hmoty — tedy opět UMDH jako palivo a N2O4 jako okysličovadlo. Úspěšnější však byla až vylepšená verze označovaná jako CZ-2A. Startovala poprvé v listopadu 1975, ale záhy, v roce 1979, také odpadla ze služby. Hmotnost vzrostla na 190 t oproti 80 t a zvětšila se na 32 m do výšky a na 3,35 m v průměru trupu. Pohon prvního stupně obstarávaly motory YF-20 a druhý stupeň používal jeden motor YF-22. Samozřejmě poháněné směsí UDMH s okysličovadlem N2O4. Na jejím základě pak vznikly další odvozené nosiče Dlouhý pochod řady 3 a 4, které se odlišují především použitím třetího stupně. Např. CZ-3A/B používá ve 3. stupni jako palivo směs vodíku a kyslíku. Long March 2C (alias CZ-2C) je pak nejdéle sloužícím čínským kosmickým nosičem. A to od roku 1982 dodnes. Logicky došlo k nárůstu hmotnosti na 230 t a výška se vyšplhala na 42 m. První stupeň poháněly čtyři motory YF-21C, ve druhém stupni pak pracoval jediný motor YF-24E. CZ-2C se v zásadě stala hlavním pilířem čínské kosmonautiky, podobně jako v SSSR raketa R-7/Vostok/Sojuz. Lze ale konstatovat, že jí pár let trvalo, než „dospěla“. Varianta 2E, vybavená poprvé pomocnými boostery na kapalné pohonné látky YF-20B, měla premiéru roku 1992. Hmotnost rakety vzrostla na 460 t, ale došlo i ke značnému nárůstu nosnosti. Na nízkou orbitu (LEO) vynesla až 9 500 kg, na GTO 3 500 kg. Startovala však pouze sedmkrát a ne vždy úspěšně. Ukázalo se však, že to je z hlediska koncepce dobrá konstrukční cesta, a tak téhož roku začal vývoj modifikace 2F s cílem mít spolehlivou raketu pro pilotované lety. Stalo se tak teprve v roce 1999, kdy byla na kosmodromu JSLC postavena třetí rampa pro tento raketový nosič, určený v zásadě pro pilotované lety lodí Šen-čou (první start 19. listopadu 1999). Ovšem do startu prvního tchajkonauta ještě chyběla řada let. /Stanislav Kužel/