Bez pomoci někdejšího Sovětského svazu by dnes jen těžko mohla být z Číny světová kosmická velmoc. Spolupráce mezi oběma zeměmi však od počátku narážela na neochotu dělit se o nejnovější poznatky a technologie.
Snahy Mao Ce-tunga vybudovat z Číny velmoc, jakou kdysi byla ve starověku někdejší „Říše středu“, a získat tak podstatný vliv na světové dění, se v polovině 50. let minulého století koncentrovaly do tří bodů: mezikontinentální raketa, atomová bomba a družice (posléze i kosmonaut). Tyto atributy představovaly splnění velmocenských snů a posléze dostaly od komunistického vedení země naprostou prioritu. Velké plány tehdy ještě zaostalé země nutně potřebovaly zahraniční pomoc. Návraty čínských vědců a inženýrů ze zahraničí, především z USA, a stovky nadějných studentů v tehdejších socialistických zemích včetně ČSSR nestačily. Proto se čínské komunistické vedení v čele s „velkým kormidelníkem“ Mao Ce-tungem obrací s žádostí o technologickou a vědeckou pomoc na Sovětský svaz. Do soukolí takové spolupráce ovšem sypal písek už Stalin. I jeho nástupci v čele s Nikitou Chruščovem byli ve směru vojenské technické pomoci velmi opatrní. Přesto v polovině 50. let vzniká tzv. dvanáctiletý plán rozvoje čínské aeronautiky s důrazem na raketovou techniku, a Sověti slibují dodávky několika svých raket. Když Čína zjistí, že jde o pouhé kopie německé V-2, v ruském kódu R-l, neskrývají svou nespokojenost. Jejich maximalistické požadavky zas nejdou pod nos Kremlu. Věci se pohnuly kupředu až v listopadu 1957, kdy u příležitosti oslav 40. výročí VŘSR navštívil Mao Ce-tung Moskvu. Mao svou návštěvu na oslavách totiž přislíbil pod podmínkou, že dostane od Sovětů atomovou bombu. A tak je podepsána nová čínsko-sovětská dohoda o technické spolupráci v oblasti obrany, která předpokládá dodání prototypu atomové bomby Číně a dvou raket R-2 s příslušnou technickou dokumentací a vybavením pro licenční výrobu. Už 24. prosince tak do Pekingu přijíždí utajovaný transport – prapor sovětských raketčíků s raketami R-2 (v kódu NATO SS-2 Sibling, dolet cca 600 km) a se dvěma odpalovacími zařízeními. Míří do tzv. 5. akademie Ministerstva obrany (založené 8. října 1956), jejímž ředitelem je Qian Xuesen, alias Čchien Süe-sen. Ten už pracuje na schváleném ambiciózním projektu 581 předpokládajícím vypuštění 1. čínské umělé družice Země v r. 1959, tedy k 10. výročí vzniku ČLR. Urychluje se i výstavba první raketové střelnice v provincii Gan-su, pozdějšího kosmodromu Šuang-Čcheng-cu, známého dnes spíše podle jména blízkého města Jiuquan (Šuang-Čcheng-cu) jako Jiuquan Satellite Launch Center. Vyslaní vědci však budou chybět v sovětských ústavech, zejména při vývoji a výrobě atomových zbraní. Navzdory faktu, že USA v té době měly už 2 280 kusů především leteckých atomových bomb a stovky dálkových bombardérů, zatímco SSSR v tomto ohledu značně zaostával. Přesto jen z tzv. Laboratoře číslo 2, které šéfoval otec sovětské A-bomby akademik Igor Kurčatov, odešlo na výpomoc do Číny na 60 lidí. Kolik lidí tam poslal Koroljov, nevíme, ale požadavky Pekingu na jejich počty neustále rostly. Na čínských vysokých školách ve výsledku přednášelo 700 sovětských profesorů a v průmyslu a výzkumu pracovalo dalších 10 000 sovětských odborníků.
Od „lásky“ k nevraživosti Sotva rozjetá spolupráce však dostává záhy první trhliny. V roce 1958 přijíždí do Pekingu sovětský premiér a 1. tajemník ÚV KSS Nikita Chruščov a mámí na Maovi dohodu o vybudování společného radiokomunikačního (i radarového) systému, a co víc: na zřízení společné ponorkové flotily v Pacifiku. Číňané ovšem pojímají podezření, že si je chce SSSR vojensky podmanit, a plán odmítají. V červnu roku 1959 proto Sověti zastavují dodávky materiálů i potřebných technologií pro jaderný výzkum i průmysl. ÚV KSSS navíc doporučuje, aby Čína slíbený prototyp ani plány atomové bomby nedostala. Dostává tak pouze část obohaceného uranu pro výrobu plutonia v Lan-čou, nikoli však vzorek bomby. Čínský vývoj to ale nezastavuje, a to ani navzdory skutečnosti, že tamní vědci mají k dispozici pouze jednoduché pomůcky. Většinu výpočtů např. provádějí jen s pomocí mechanických počítadel (ruských sčotů) a logaritmických pravítek. Čchien San-čchiang chce náročný program urychlit a získává pro tento projekt poměrně mladého, ale nadaného vědce, který studoval jadernou fyziku ve Spojených státech. Jmenuje se Teng Ťia-sien. Ovšem i jeho jméno posléze zmizí z akademických kruhů, ačkoliv teoretické práce na konstrukci atomové bomby pod jeho řízením běží naplno. Mezitím se Čchien Süe-sen snaží vydolovat ze zaostalé průmyslové základny vše, co lze. Vývoj a výroba prvních raket se pochopitelně setkávají s obtížemi, které v zásadě před pár lety musel překonávat se svými lidmi i Sergej Koroljov, neboť sovětský průmysl nebyl po válce schopen vyrobit ani kvalitní konektor (viz memoáry Borise Čertoka „Rakety a lidé“). Spolu se Sověty ale odpaluje několik ruských R-1 či R-2 a vstřebává potřebné poznatky. Číně koncem 50. let stále chybí základní materiál, náhražky se používají i v metalurgii, nejsou nástroje ani kvalifikovaný personál. Přesto Čchien prosadí nařízení vlády na provedení tzv. reverzního inženýringu, tedy v podstatě okopírování rakety R-2. Tento projekt dostane krycí šifru 1059. Sen o startu 1. čínské družice v r. 1959 se ovšem rozplývá v mlhách. V srpnu 1960 čínsko-ruská roztržka vrcholí. Mao vyčítá Chruščovovi i návštěvu USA a jednání s prezidentem Dwightem Eisenhowerem (1959) a Sověti se rozhodnou spolupráci úplně zastavit. Tisíce vědců se z Pekingu vrací do Ruska a s sebou odvážejí i nákresy, mapy a plány, někdy prý také nejdůležitější součásti strojů a přístrojů. Nedokončeno zůstává 257 technických projektů, materiálně technická pomoc je totálně zastavena (k embargu se mj. připojuje i ČSR). Staveniště čínských továren a vý- zkumných ústavů však nezůstávají prázdná na dlouho. Postupně je zaplňují mladí, vědychtiví a pilní Číňané.
Vystačíme si sami! Čas ukázal, že počáteční sovětská pomoc nebyla marná a Číňané pod vedením Čchiena v krátkém časovém úseku dosahují zejména v raketové technice toho, co Koroljovovi a Gluškovi v případě vývoje vylepšené V-2, tedy R-2, trvalo pět let. Licenci rakety s doletem až 600 km a oddělitelnou hlavicí Čchienovi lidé dokázali zvládnout ještě s ruskou pomocí a první „R-2“ čínské výroby – Dong-Feng-1 – úspěšně startuje tři měsíce po odchodu posledního ruského specialisty (1. prosince 1960). Palivem je stejné jako u V-2 líh, okysličovadlem tekutý kyslík. Sověti jako by navíc v Číně opomněli plány na rakety krátkého doletu (podle modifikace 180—300 km) R-11, známé i u nás pod kódem NATO jako SS-1 Scud A/B. Ty už používaly stabilnější palivo kerosen a okysličovadlo v podobě kyseliny dusičné. Z některých pramenů pak vyplývá (astronautix.com), že Sověti na návrh Chruščova poskytli ještě před r. 1960 Číňanům plány a prototyp rakety středního doletu konstruktéra Michaela Jangela R-12 (SS-4 Sandal) s motory na hypergolické palivo! Tu lze označit za první operačně efektivní sovětskou raketou středního doletu, protože uvedená palivová směs (rusky nazývaná melánž) umožňovala držet natankovanou raketu řadu dní v pohotovosti. Podobné složení hypergolického paliva (zejména UDMH/N2O4 – tj. asymetrický dimethylhydrazin a čistý oxid dusičitý) donedávna využívala i většina čínských kosmických raket. Raketa dokázala nést jadernou hlavici o hmotnosti 1 600 kg do vzdálenosti přes 2 000 km a byla mimo jiné jednou z příčin tzv. kubánské raketové krize. Do výzbroje ČLA byla po počátečních problémech a nezdařených startech po r. 1964 zařazena její modifikace Dong-Feng-2. Díky ní se v čínském dostřelu ocitlo Japonsko a tam umístněné americké základny. Sloužila v obou armádách do 80. let. Je také známa jako kosmický nosič Kosmos 2I. Výše jmenované raketové střely tvořily nejen základ čínských raketových vojsk, ale staly se doslova učebnicí čínských raketových konstruktérů, kteří zásobili armádu dalšími variantami a modernějšími typy. Z nich později odvodili i sérii kosmických raket Long March (Dlouhý pochod), známých dnes spíše jako CZ (Chang-Zheng, resp. Čchang Čeng).
Učenliví žáci Po odchodu sovětských specialistů americká rozvědka odhadovala, že ČLR bude trvat ještě 15—20 let, než vyrobí atomovou bombu. První čínská atomovka však na střelnici Lop- -nor v provincii Sin-ťiang v západní Číně vybuchuje už 16. října 1964. Pravda, nejde jen o genialitu skupiny kolem „atomového“ Čchiena, velmi cenné informace přicházejí také od jistého Klause Fuchse. Německý teoretický fyzik Dr. Fuchs se nejprve podílel na vývoji britské, od r. 1943 pak americké atomové bomby (projekt Manhattan). Byl zřejmě nejdůležitějším informátorem Sovětů, kterým přes kurýra předával detaily o A-bombě do Moskvy. Po návratu do Británie v roce 1945 pokračoval v atomovém výzkumu v Harvellu. V roce 1950 byl ale zatčen a obviněn ze špionáže pro SSSR. Po devíti letech byl z vězení propuštěn a odstěhoval se do NDR. Právě v době, kdy Čchien San- -čchiang začal pracovat na atomovce. Znali se přes Igora Kurčatova a setkávali se na takzvaně neutrální půdě v Praze či v Karlových Varech. Tam prý Fuchs Čchienovi objasnil jisté tajné detaily a postupy, údajně i tzv. Kurčatovův „krátký účinek“, což umožnilo Číňanům proces vývoje a výroby bomby značně urychlit. Pravda, v říjnu 1964 šlo o výbuch uranové bomby (vyrobit ji z plutonia je o dost jednoduší), nicméně v USA zůstávali v klidu. Bomba bez nosiče totiž nepředstavovala zásadní hrozbu. Další překvapení však následovalo. 27. října 1966 Čína demonstrovala svou vojenskou sílu startem prototypu řízené střely vybavené ostrou jadernou hlavicí o síle 20 kt, která naštěstí skutečně dopadla do prostoru atomové střelnice u jezera Lop Nor. Podobnou šílenost – vyzkoušet ještě ne příliš spolehlivou raketu s jadernou náloží na vlastním území – si před tím dovolili jen Sověti a Koroljovovu náměstku Borisi Čertokovi při vzpomínce na tento risk ještě v 99 letech vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. V červnu 1967 pak završila Čína své jaderné ambice úspěšnou zkouškou vodíkové pumy. Ke všeobecně uznávanému statusu supervelmoci tak čínským komunistům chybělo jen jedno – vesmír. První krok do něj učinili za pomoci rakety CZ-1 24. dubna 1970, kdy se z oběžné dráhy ozvala l. čínská družice s melodií písně „Východ je rudý“. /Stanislav Kužel/
