Ačkoliv se ještě před pár lety svět díval na snahy Číny o dobývání vesmíru spíše skrze prsty, dnes už tato kosmická supervelmoc budí respekt a dosahuje jednoho úspěchu za druhým. V našem seriálu si přiblížíme, jakými kroky se nejlidnatější země světa k takovému technologickému pokroku dostala a co od ní můžeme v oblasti dobývání vesmíru dále očekávat.
Když se patnáctého května tohoto roku na planinu Utopia Planitia na jižní polokouli Marsu snesl přistávací modul první čínské meziplanetární sondy se vznešeným názvem „Pátrání po nebeské pravdě“, tedy Tchien-wen 1, stala se Čínská lidová republika třetí zemí světa, která to po někdejším SSSR a USA dokázala. A jako by toho nebylo dost, lander, tedy přistávací sonda, dopravil na povrch Marsu i robotické vozítko a rudé písky této planety tak brázdí čínský „Bůh ohně“ — Ču-žung (Zhurong). V tomto případě je ale Čína druhým státem v historii, kterému se takový kousek podařil. A to hned napoprvé!
STRATEGICKÉ MÍSTO PŘISTÁNÍ Místo přistání, Utopia Planitia, navíc není jen tak obyčejnou marťanskou planinou. Jak praví Wikipedie, vznikla pravděpodobně dopadem obrovského tělesa (asteroidu?) na povrch planety a zaujímá území o průměru zhruba 3 300 km. Je tedy největší známou impaktní strukturou (kráterem) nejen na povrchu Marsu, ale i ve Sluneční soustavě. Před lety, 3. září 1976, zde úspěšně dosedla americká sonda Viking 2 a byla zkoumána americkými družicemi Marsu. Díky tomu mohla NASA v listopadu 2016 oznámit, že oblast Utopia Planitia skrývá tolik podpovrchové vody ve formě ledu jako Hořejší jezero (Lake Superior) na rozhraní USA a Kanady, tedy druhé největší sladkovodní jezero na zeměkouli. Právě zde a v podobných lokalitách mohou budoucí kolonisté těžit vodu pro svá sídliště… Ču-žung tak je hozenou rukavicí především NASA, testem čínských možností při poznávání (dobývání?) tzv. hlubokého vesmíru a samozřejmě potvrzením velmocenských ambicí této ekonomické štiky asijského kontinentu. Ta se svými plány, včetně uvažované expedice na Měsíc a Mars, vůbec netají. Někdejšímu Sovětskému svazu či nástupnické Ruské federaci se o takovém úspěchu může dodnes jen zdát, ač od listopadu 1962, tedy od časů hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova Sověti bombardovali rudou planetu svými sondami až po Mars 96, který ovšem pro závadu na raketě doletěl jen do Tichého oceánu. Pozemského. Nejúspěšnější byla sonda Mars 3, která sice jako první měkce na planetu dosedla, ale pracovala jen necelých 15 sekund. Ostatní lze zařadit mezi „ztracenky“. Hladké přistání na Marsu se ovšem nedařilo ani Evropě. Např. sonda ESA Beagle 2 (prosinec 2003, orbiter Mars Expres) měla podobný osud jako Mars 3, na povrch dosedla a následně se brzy odmlčela. Po amerických Mars roverech, počínaje vozítkem Sojourner (červenec 1997 — sonda Mars Pathfinder) a konče pojízdnou laboratoří Perseverance taktéž z února letošního roku, to tedy úspěšně zvládli už jen čínští vědci z CNSA (China National Space Administration).
ÚSPĚŠNÉ VESMÍRNÉ TAŽENÍ 3. VELMOCI Někdejší říše středu tak udělala další podstatný krok ve stíhacím závodě za dosavadními kosmickými mocnostmi — USA a Ruskem. Po startech čínských kosmonautů — tchajkonautů , počínaje první pilotovanou kosmickou lodí Šen-čou 5 z 15. října 2003 (Jang Li-wej, 14 obletů Země) přes jejich pobyty na palubě dvou experimentálních orbitálních stanic Tchien-kung 1 a 2, úspěšné lunární sondy Čchang-e s „lunochody“ až po vypuštění základního modulu Tchien-che (Harmonie nebes) stálé národní kosmické stanice Tchien-kung 3 (Nebeský palác 3) 29. dubna letošního roku, signalizovala přistáním na Marsu světu, že se definitivně zrodila třetí kosmická velmoc. Třetí? Otázkou je, zda v měřítkách 21. století už není Čína v kosmických závodech na místě druhém. A to vzhledem k situaci v bývalé kosmické supervelmoci Rusku, které posledních 30 let (zřejmě z finančních důvodů) poněkud přešlapuje na místě. Na druhou stranu se ptejme — kde by dnes Čína byla bez někdejších sovětských odborníků a ruského daru v podobě licencí na kosmické lodě a moduly orbitální stanice? Kladem kosmické politiky CNSA (tedy čínské vlády) totiž je, že svou cestu do vesmíru pečlivě plánuje a podepřena poznatky šedesáti let kosmické éry zbytečně neopakuje pionýrské sovětské či americké kroky kosmonautiky minulého století. Nepyšní se počtem startů kosmických lodí (není s kým soupeřit), ale každý let tchajkonautů znamenal výrazný posun na cestě k orbitální stanici. A tak díky faktu, že ISS je dílem široké mezinárodní spolupráce, se Nebeský palác 3 stal jedinou národní stanicí. Ani ESA (Evropská kosmická agentura sdružující 22 evropských států Francií počínaje a Českou republikou konče) si nikdy netroufla samostatnou družicovou stanici vypustit a raději ji jako modul Columbus přifařila k ISS. Ostatně, kdo na to mimo Čínu dnes má?
KOSMONAUTIKA — PRESTIŽNÍ ZÁLEŽITOST Čína dala naší civilizaci rakety, Rusové kosmonauta a Američané Měsíc. Je tak paradoxem dějin, že nejlidnatější země této planety, jejíž mniši a vojáci kdysi, před staletími, odpalovali prachové rakety z bambusových stvolů, se stala až třetí v pořadí z těch, které vypustily člověka do vesmíru vlastní raketou. Ještě před pár lety, když i vyspělá Evropa raději spoléhala na americká a spolu s NASA dlouhých deset let dokonce jen na ruská kosmická plavidla, která vynášela kosmonauty různých zemí a národností na kosmickou stanici, jsme se mohli ptát: Má to smysl? Pro Čínu to však smysl mělo. Hnacím motorem čínského raketového a kosmického výzkumu od poloviny 50. let minulého století byla především prestiž. V trojlístku atributů mezikontinentální balistická raketa, atomová bomba a kosmický let, charakterizujících v pojetí 20. a 21. století postavení supervelmoci, byl právě Číňan dopravený do vesmíru čínskou kosmickou lodí tím posledním, co jejím vládcům chybělo. Tento sen si Číňané splnili až 42 let po Gagarinovi. Úspěšný jednodenní let „Božského člunu“ Šen-čou 5 a tchajkonauta Jang Li-weje dne 15. října 2003 (na den přesně 39 let po explozi první čínské A-bomby) byl symbolickým potvrzením toho, že miliardová Čínská lidová republika po technologické stránce v supervelmoc dospěla. Dnes to už můžeme tvrdit bez úšklebku. Jde o největší, nejrychleji se rozvíjející ekonomiku na světě. Je to země, která velmi úspěšně, krok za krokem, dobývá vesmír. Až bude v příštím roce čínská orbitální stanice dokončena, začnou se čínští tchajkonauti chystat na dlouhodobé pobyty v kosmu a na přistání na Měsíci. Ostatně, také samotná národní stanice na oběžné dráze kolem Země má pro Čínu velký symbolický význam — jako doklad o vyspělosti země a národa. Kosmické stanice jsou v podstatě technologickými monumenty 21. století. A pro Číňany, které na přelomu století zejména Američani odmítali vzít do party při budování ISS, to je velmi prestižní záležitost. Ukázali tak ostatním pěkně výrazný vztyčený prostředníček. Však také oficiální čínská masmédia dokázala úspěchy v kosmu vždy řádně využít. Například po startu prvního tchajkonauta Jang Li-weje agentura Nová Čína 17. října 2003 mimo jiné hrdě konstatovala: „Odpálení první čínské atomové pumy 16. října 1964 šokovalo svět. O tři roky později následoval úspěšný výbuch naší vodíkové bomby. Pak, v roce 1970, přišla první čínská družice, která z vesmíru zahrála píseň ‚Vesmír je rudý‘ a ohlásila světu, že Čína zvládla technologii vynášení umělých družic. To potvrdilo správnost politických rozhodnutí první generace čínského vedení v čele s Mao Ce-tungem. Odtud pak vedla cesta ke kosmické lodi...“ Nastražme uši: velký kormidelník Mao ještě není zapomenut? Každopádně ne jeho ambice. Ty čínští vůdci další generace převzali. Na rozdíl od něj však pochopili, že nejprve musí ze zaostalé a revolucemi sužované země udělat moderní, technicky a vědecky vyspělý stát. Cesta to ovšem nebyla jednoduchá.
PŘERUŠENÉ LÍBÁNKY Lze konstatovat, že Čína měla šanci stát se třetí kosmickou mocností mnohem dříve. Ale přes přátelství mezi tehdejšími SSSR a ČLR dávané okatě najevo, které kulminovalo v polovině 50. let minulého století, byla už od Stalinových dob mezi Mao Ce-tungem a sovětským vedením zakořeněna nedůvěra a rivalita. Stalin se už spálil s tzv. „Rudým generálem“ Čankajškem, kterého podporoval nejen v bojích proti Japoncům. Ten ale po porážce Japonců znovu obrátil své zbraně proti Maovým komunistům, které sice Stalin moc nemiloval (Mao nerespektoval Stalinovy „moudré rady“), nicméně ti i díky svému někdejšímu „Dlouhému pochodu“ mezi provinciemi Ťiang-si a Šen-si v první polovině 30. let a rozhodnému boji proti Japoncům posléze válku o kontinentální Čínu roce 1949 vyhráli. Sověti pak pomáhali budovat čínský průmysl a vědecko-technickou základnu a kromě tisíců mladých vědců, které vychovávali na svých univerzitách včetně „raketových“ fakult (ostatně stovky jich studovaly i v Praze), předali svým čínským kolegům i několik prvních raketových střel R-2 krátkého doletu, odvozených od německých „odvetných“ zbraní V-2. V letech 1956—58 provedli v poušti Gobi několik společných startů. To už u nich asistoval jistý profesor Čchien Süe-šen, k jehož neopominutelné osobě se ještě vrátíme. To ale Maovi nestačilo a dosti důrazně vyžadoval po sovětském vůdci Chruščovovi i atomovou bombu (kterou ale nazýval „papírovým tygrem“) — respektive technologii její výroby. A to (přesněji řečeno nejen to) se už Sovětům přestávalo líbit a odmítli a v roce 1959 došlo k definitivní roztržce i k zastavení sovětské technické a hospodářské pomoci. Přesto v roce 1960 odpalují Číňané svou první „vlastní“ raketu TF-1. A jak jinak, jde o vylepšenou verzi von Braunovy V-2, alias ruské R-2, a roku 1964 i první „atomovku“. O šest let později pak vybuchuje poblíž jezera Lob-nor i další čínská atomovka, ta už byla ovšem na střelnici dopravena raketou středního doletu! Čína tak dává najevo, že se od své cesty nedá odradit. Že šilhá nejen po raketových nosičích jaderných pum, ale také po vesmíru, dokazuje start první čínské družice už v dubnu 1970. A nikdo netuší, že se na dvacet pilotů už tehdy začalo intenzivně připravovat na kosmický let. Datum plánovaného prvního startu tchajkonauta byl stanoven na polovinu roku 1973... Pokračování příště
/Stanislav Kužel/
