Začátek letošní topné sezony není pouze ve znamení pokračujících obav o surovinové zabezpečení chodu soustavy CZT ve velkých městech a o ceny dodávaného tepla, zpravidla do sídlištních komplexů. Zároveň se stal připomínkou, že nejméně půl milionu privátních provozovatelů kotlů na tuhá paliva dále zkracuje termín pro jejich výměnu za modely, jež splní přísnější emisní limity. Ruku v ruce s tím se přiblížil také okamžik, kdy se samovýrobci tepla se staršími kotli budou muset začít periodicky podrobovat jejich pravidelné revizi. Příslušná novela zákona, kterou předchozí parlament neadresoval výlučně českému venkovu, ale i desetitisícům domácnostem ve městech, vyvolává v praxi nejenom souhlasné, ale i kritické reakce. Věcně se týká cca 20–22 % naší populace. Část uživatelů starých kotlů ji chápe a vedle respektování ekologických požadavků přistupuje k výměně staré otopné techniky i z titulu postupného dosluhování starých kotlů. A také snahy ušetřit náklady na vytápění díky racionálnější spotřebě stále dražšího paliva v nízkoemisních automatických kotlích III. generace. Velkým impulzem k urychlení tempa výměny bylo rovněž několik dotačních kampaní po linii MŽP ČR a hejtmanství krajů, které patří k emisně nejzatíženějším. Experti mediálně přetřásané kampaně nepřeceňují. Odhady kvanta už zmodernizovaných otopných systémů v domovní zástavbě dokončené do roku 1970 oscilují mezi 30–35 %. Tvůrci novely byli ve svých výhledech podstatně optimističtější. Navíc nečinili výjimky mezi domácnostmi, které spalují uhlí a koks i třeba biomasu. Nezodpovězenou otázkou pak zůstává, jak odhadli (a zda vůbec?) dostupnost tuhých paliv na českém trhu pro privátní sféru (v horizontu aspoň do roku 2030) a předpokládaný vývoj jejich nákupních cen. Reálnější příčinou zatím neuspokojivého tempa a rozsahů výměny dosluhujících kotlů na pevná paliva se jeví vysoká pořizovací cena nových zařízení a její poměrně značná instalační náročnost. Prodejci nových kotlů upozorňují, že oba tyto faktory nejtíživěji dopadají zejména na sociálně slabší okruhy, především na rodiny s více dětmi a na důchodce. Jen pro ilustraci: tzv. kotlíkové dotace mohou pokrýt jen polovinu nákupní ceny nového kotle (max. 60 000 Kč). Fakt, že stát na výměnu nevyhovujících kotlů za nové přispívá aspoň v některých krajích je pro adresáty subvencí pozitivní. Mediálně zdůrazňované mnohamilionové dotace však v části populace bumerangově vyvolávají diskutabilní ohlasy. Zejména v táboře domácností, které se o své čistší vytápění musely a musí postarat samy. A nejenom tam, kde v rámci plošné plynofikace přešli na drahé importované palivo. Rozpuštěný parlament podle kritiků učinil nesystémový krok a pod pláštíkem ekologie jednostranně upřednostnil prodejce předražené nové techniky. Státu do budoucna přiřkl roli administrátora, resp. vymahače tvrdých sankcí za provoz starých kotlů. Poslanci rezignovali na souběžnou tvorbu optimálních podmínek pro rozvoj potřebných podnikatelských montážních a servisních aktivit ve vazbě na pořizování a chod ekologicky sofistikovanější techniky. Kontroverzní reakce generuje rovněž požadavek legislativy na zavedení povinných revizí kotelní techniky na pevná paliva a na sankcionování pokusů vyhnout se jí. Na jedné straně je logický: stará technika nevyhoví náročným emisním ukazatelům ani při nejšetrnější obsluze jejich majitelů a provozovatelů. Na druhé straně: nejsou to jenom privátní kotle, které znečišťují ovzduší v řadě měst a obcí. Kritici novely v severočeském a severomoravském pohraničí v této souvislosti opakovaně zdůrazňují fatální množství emisních částic dopadajících k nám vlivem dálkových transferů, dosud měkčí emisní normy pro průmyslové subjekty v sousedním Polsku a nikoliv naposledy obrovskou emisní zátěž ovzduší, půdy a vody vlivem dopravy využívající fosilní paliva. B. Doubrava
