Vedení Škody JS a. s. jmenovalo před časem do funkce ředitele projektu „Dostavba JE Temelín“ Ing. Josefa Perlíka. Zároveň působí jako člen představenstva společnosti. Aktivně se podílel také na projektu dostavby slovenské JE Mochovce. Redakce TT mu položila několik otázek v souvislosti s koordinací příprav a zpracování nabídky pro ČEZ jménem Konsorcia MIR.1200:
ČR stojí v této dekádě před závažným úkolem: dostavět JE Temelín. Oba účastníci mezinárodního výběrového řízení deklarují zájem přizvat k tomu přední tuzemské firmy. Jenže: neztratily české subjekty po létech mediálně hlasitého odmítání jádra své schopnosti a nezbytné projekční, výrobní a montážní kapacity? Naštěstí u nás nebylo odmítání jádra nikdy tak silné jako v některých evropských zemích, kde následkem politického rozhodnutí jadernou energetiku opustit místní firmy skutečně takové kapacity již dnes nemají, event. je rozpouštějí. V ČR, kupř. v naší Škoda JS, byly tyto kapacity nasazeny při dostavbě prvních dvou bloků JE Temelín, při modernizaci JE Dukovany a při plnění zakázek na slovenské JE Mochovce. K dispozici tedy dosud jsou, včetně nové generace jaderných odborníků. Dnes se ale rozhoduje, zda budou využity, příp. rozvíjeny dále. Pokud se zvolí nabídka konkurence, je pravděpodobné, že vysoce sofistikované díly vyrobí v zahraničí, v USA, v Japonsku a Jižní Koreji a v ČR budou pouze sestaveny. Dlouhá léta budované projekční a další inženýrské kapacity a schopnost českých firem dodat „na klíč“ velké investiční celky by byly nenávratně ztraceny. Je zapotřebí, aby se klíčové díly v ČR nejenom montovaly, ale též projektovaly a vyráběly. A také je nutné, aby české firmy odpovídaly za celkové řízení výstavby, resp. to, čemu se říká Project Management. To vše může zajistit pouze nabídka Konsorcia MIR.1200.
Světová i evropská energetika se vědecky, technicky i technologicky nacházejí na vzestupné trajektorii. Vidíte přitom nějaké šance pro české energetické a strojírenské firmy? Zbyl jim vůbec nějaký inovační, inženýrský a lidský potenciál udržet krok s high-tech špičkami v oboru? České společnosti podle mého mínění zatím tento potenciál stále mají. Slovo „zatím“ bych chtěl ale zdůraznit. Takový potenciál je totiž nutné stále rozvíjet a kultivovat. Není možné jej zanedbávat, protože vývoj ve světě jde skutečně velmi rychle kupředu. Konkurence je stále silnější. Velmi podporuji, když si naši studenti technických oborů hledají možnosti praxe v zahraničí. Bylo by však smutné, kdyby se po škole rozhodli odejít do ciziny natrvalo, protože by tady nenašli uplatnění v oboru a slušné finanční ohodnocení. Zkrátka: potenciál české firmy dosud mají. Pokud jej ale nevyužijeme, velmi brzo o něj přijdeme. Velmi neblahou roli může sehrát opatrnická úvěrová politika bankovních institucí a neustálé posouvání termínů realizace nových projektů z různých důvodů. To může vést k postupnému útlumu českých firem, které tak ztratí pro mladou generaci atraktivitu. Jednoduše: nebudou mít co nabídnout. A dnešní mladá generace se moc neptá a není ochotna čekat, až se jednou probudíme a zjistíme, že je pozdě a že ji potřebujeme. Mezitím již bude pracovat v jiných firmách, mj. i proto, aby se zajistila, což v ČR není dnes zrovna jednoduché.
Odborníci z řad českého energetického průmyslu hovoří o roce 2014 jako o roku zlomu. Co je k tomu (podle vás) vede? Stane se české energetické strojírenství opět silným hráčem ve vybraných energetických oborech, anebo je mu definitivně souzena úloha giganty trpěného subdodavatelského a servisního partnera? Je to rok, kdy našemu průmyslu budou dobíhat klíčové zakázky. Pokud nepadne rozhodnutí dostavět JE Temelín pomocí domácích kapacit, bude hrozit, že nebude dostatek obchodních příležitostí, a tím budeme (zcela logicky) postupně ztrácet své technické know-how. Samozřejmě, že bychom se dále věnovali servisu a údržbě stávajících elektráren a následně jejich decommissioningu. Určitě by to však zpomalilo náš další rozvoj a hlavně, postupně zničilo schopnost stavět nové zdroje, a ta je klíčová. Naše zahraniční reputace by silně utrpěla. Jak bychom mohli nabízet zahraničním partnerům služby, jestliže by oni věděli, že nám naši domácí zákazníci nevěří a raději volí zahraniční dodavatele. Také s technologiemi by nám mohl ujet vlak, protože je logické, že bez velkých zakázek nebudou peníze na investice. Naopak, pokud získáme zakázku na JE Temelín, může to znamenat velkou vzpruhu. S Konsor ciem MIR.1200 by se nám mj. také více otevřela možnost účastnit se zakázek na výstavbu dvacítky reaktorů, které společnost ROSATOM buduje (či hodlá budovat) v zahraničí do roku 2030.
Pokud český energetický průmysl nerezignoval na své inovativní produkční a komerční schopnosti, co potřebuje (legislativně, organizačně, materiálně) pro budoucí etapu svého rozvoje: ze strany vlády, parlamentu a investiční sféry? Potřebuje zakázky. A potřebuje podporu – doma i v cizině. Podporu nejenom projevy na konferencích, ale také ekonomickou diplomacií v Evropě, v Bruselu a jinde v zahraničí. V jaderném průmyslu je dnes několik klíčových hráčů. Za většinou z nich stojí jejich mateřské státy. Náš stát se k nám často chová macešsky. Sice nás občas doma pochválí, ale my potřebujeme, aby se za nás postavil a aktivně (a při všech příležitostech) za nás loboval. Podobně jako to dělá kupř. Francie pro své domácí firmy. Mimochodem, umíte si představit, že by ve Francii byla v zakázce na dostavbu jaderné elektrárny upřednostněna firma ze zámoří před firmou domácí? Kolik českých či zahraničních firem bude přizváno na plánovanou výstavbu nových bloků v Americe? Umíte si představit reakci v těchto zemích, kdyby místní firmy neparticipovaly na těchto zakázkách a stavěly je firmy zahraniční?
Mnohé české energetické firmy dokáží úspěšně exportovat své výrobky i služby. Na mezinárodních odbytištích by možná odvedly ještě lepší výsledky, kdyby dokázaly agregovat své síly s dalšími tuzemskými či zahraničními subjekty. Z čeho (podle vás) pramení nedůvěra řady českých podniků k aliančním programům a postupům? Existuje na to ve světě nějaký úspěšný „lék“? Myslím, že lékem může být kupř. úspěšná účast na společném projektu, který povede k posílení osobních vazeb a vytvoření efektivního mechanismu spolupráce, globálního dodavatelského modelu. Takovým modelem by třeba mohl být dodavatelský řetězec, který by byl vytvořen v případě dostavby JE Temelín naším konsorciem. Takoví partneři se pak musí semknout, vzájemně komunikovat a koordinovat v období několikaleté výstavby. Věřím, že pozitivní zkušenosti povedou k tomu, že řetězec a kontakty zůstanou aktivní i po dokončení Temelína. A to může znamenat výrazné posílení směrem ke zvýšení prodejnosti těchto firem kdekoli a na jakémkoliv trhu.
A když už jsme u exportu, jak vidíte možnosti zapojení českých společností do globální spolupráce s jednotlivými uchazeči o dostavbu JE Temelín? Každý uchazeč o tom mluví a slibuje. To je jasné. Zeptejte se ale managementu českých firem, kolik zakázek dostaly za posledních řekněme 5 let z USA a z Francie? A kolik z Ruska? Dostanete odpověď na to, kdo slibuje nesplnitelné a kdo se, byť možná s jen částečným úspěchem (ale přeci jen), snaží svoje sliby plnit. Při poslední návštěvě bývalého prezidenta Ruska pana Medveděva byly v Praze podepsány kontrakty za více než 50 mld. Kč pro české dodavatele. Ničeho podobného jsem si při poslední návštěvě paní ministryně zahraničí USA v Praze nevšiml. A to je dramatický rozdíl přístupu.
Sebeambicióznější plány nelze realizovat bez adekvátního lidského backgroundu. Mimochodem: neujel v poslední dekádě českému střednímu a vysokému odbornému školství vlak? Vlak mu skutečně ujíždí, a pokud něco rychle neuděláme, tak nám za pár let nenávratně ujede. V 90. letech došlo k masivnímu rozvoji humanitních oborů a naopak k útlumu vzdělání technického. To bylo (snad kromě IT) považováno za málo atraktivní. „IN“ byly služby. Teď se v Evropě ukazuje, že očekávání vložená do služeb byla tragickým omylem. Země bez průmyslu dnes čelí hospodářské krizi a nezaměstnanosti srovnatelné s krizí ve 30. letech XX. století. Naopak, země s moderním průmyslem a se vzdělanostním systémem nezanedbávajícím technické vědy (jako třeba Německo), se s ekonomickou krizí vyrovnávají mnohem lépe. O tragickém stavu našeho vzdělávacího systému hovořil nedávno předseda Svazu průmyslu a obchodu pan Hanák, který připomněl, že kvalita vzdělávání v ČR se v mezinárodním srovnání za posledních 5 let propadla z 26. na 59. místo. Ve znalostech matematiky a přírodních věd jsme klesli z 8. na 78. místo. Česká republika přitom v těchto žebříčcích klesá nejrychleji ze všech zemí OECD. To je alarmující. Co potřebujeme, jsou nové generace českých techniků, kteří mají zahraniční zkušenosti, mluví cizími jazyky, ale chtějí (a hlavně MAJÍ) podmínky pro to pracovat v České republice. Takové podmínky však mohou vytvořit pouze firmy, které jsou v rozvoji, se stabilní zakázkovou náplní. Nikoliv společnosti, před kterými je hrozba útlumu.