I takový závěr si lze vyvodit z nedávno schválených Východisek koncepce surovinové a energetické
bezpečnosti České republiky. Zpracoval je tým ministra průmyslu a obchodu ČR.
Škoda, že většina českých médií referovala o tomto důležitém bodu v zasedání kabinetu
jen v souvislosti s výroky úředníka ministerstva školství Ladislavy Bátory, resp. s demonstračním
odchodem ministrů z TOP 09 ze zasedacího sálu. Ale i podobnému politickému
„folkloru“ už musela česká energetická a teplárenská fronta přivyknout. A nejenom ona.
Na úvod dvě varovná čísla: ČR bude
muset v rozmezí let 2020–25 z řady
důvodů (technických, ekonomických,
provozních i surovinových) uzavřít
několik dožívajících výrobních zdrojů.
Vyjádřeno bilančně: cca 4000 MW. To
je více než činí celý nynější potenciál
české jaderné energetiky (3760 MW).
Pro čtenáře, kteří před globálními
čísly a statistikou upřednostňují spíše
praktické srovnání: řeč je o 9 dukovanských
blocích (zatím existují jen 4,
každý o nominálním výkonu 440 MW),
nebo o 4 temelínských (zatím provozujeme
pouze 2, každý po 1000 MW).
Jaderné elektrárny zajišťují 1/3 celkové
produkce elektřiny v ČR. Naše
země zaujímá v rámci EU27 unikátní
pozici: jsme de facto jediný členský
stát EU27 s komplexním jaderným záběrem.
Tedy: zvládneme jak vytěžit základní
technologickou surovinu (uran)
a z vlastních ložisek, tak ji zpracovat
a využít. Zásob této (na světových trzích
stále cennější) rudy máme naštěstí
dostatek. Primát si udržuje kvinteto
z Libereckého kraje. Konkrétně: Hamr
(25 000 t), Osečná-Kotel (15 000
t), Stráž (5000 t), Břevniště (4200 t)
a Hvězdov (2000 t). Do špičky pomyslného
peletonu třeba připočíst také
obě ložiska na Vysočině: Brzkov–Věžnice
(3100 t) a Rožná (500 t). Aby byla
uranová soupiska leadrů úplná, nutno
zmínit i jihočeský Mečichov s cca
1200 t vytěžitelné suroviny.
EXISTUJE NAHRADA ZA JADRO?
Nejenom vláda a MPO ČR zvažovaly
a zvažují různé varianty řešení energetických
perspektiv této země. Nedávný
solární a eolický boom, i pomalu se rýsující
problémy s dotacemi a kapacitou
vyhrazenou pro výstavbu a připojení
bioplynových stanic, ukazují, že alternativní
zdroje z provozních, ale i subvenčních
důvodů na roli základního
článku bazální výroby energie v tomto
státě – nestačí. Ihned se nabízející slůvko
„zatím“ platí minimálně do zmíněného
období 2020–2025.
Třebaže česká odborná i laická veřejnost
po březnové tragédii Fukušimy
na jádro plně nezanevřela, nemá cenu
zastírat si výsledky posledních průzkumů
veřejného mínění. Také v ČR existuje
nemalá skupina občanů, kteří by
upřednostnili substituci ekologicky již
neúnosné uhelné energetiky raději importovaným
plynem. Jeho cena však roste.
A nedávná evropská, blízkovýchodní
i severoafrická poučení, jak rychle a jak
snadno lze zastavit jeho dodávky z klimaticky,
či geopoliticky problémových
teritorií, jsou z dlouhodobé perspektivy
více než jen varovná. Vize vlády, resp.
MPO ČR, spoléhat na vlastní zdroje
a do budoucna zvýšit podíl jaderné energetiky
v českém energetickém mixu až
na 50 % má proto svou logiku.
NESTAČI POUHA DOSTAVBA
Exaktní nakročení tímto směrem
představuje zdárné dokončení mezinárodního
výběrového řízení na dostavbu
JE Temelín, resp. na dodávku 5 nových
jaderných reaktorů. Úvahy o renesanci
jádra ovšem nelze zúžit výlučně na výběr
optimálního zařízení a dodavatele
pro Temelín, či Dukovany. Fukušimská
tragédie mj. ukázala, že proces morálního
i technického stárnutí jednou instalované
jaderné techniky nic nezastaví.
Ani ekonomicky podložené kalkulace
s příp. prodloužením životnosti již provozovaných
jaderných bloků v obou
našich jaderných elektrárnách nemohou
převážit nad během času a neúprosnými
fyzikálními skutečnostmi. Zisk nesmí
nikdy dostat přednost před bezpečností.
I z tohoto důvodů dozrává čas pro
přípravu projektu 3. jaderné elektrárny
v ČR. Ať to bude sebesofistikovanější
zařízení, ať vyroste v jakékoliv lokalitě
(včetně již zmíněných Blahutovic,
kde by odbřemenila obyvatele ostravsko-
karvinské aglomerace od stávající
emisní zátěže), pokaždé vyvolá vlnu
kvalifikovaného souhlasu i laického
odporu. Pro mnohé občany bude neakceptovatelná
už jen samotná představa
jejich života v blízkosti nového jaderného
zdroje.
LIDE SE NESMI JADRA BAT
Odsud třeba odvíjet budoucnost české
energetiky, perspektivy českého
průmyslu i života budoucích generací
Čechů. Reálně zhodnotit přínosy i rizika
jádra. Stát, vědecká a školská sféra
i konkrétní energetické podniky musí
umět a chtít odpovědět na všechny dotazy
občanů. Pro myšlenku pokračování
jádra v ČR je získat nikoliv sliby s chimérami,
ale reálnými propočty a skutky.
Samozřejmě, pro některé skupiny
zůstane jádro navždy tabu. Pro příklady
vytrvalého odmítání netřeba chodit
daleko. Každý občan v demokratické
společnosti však má právo vyjádřit svůj
názor, byť i nesouhlasný, se stanovisky
většiny. Demokracie je především dialog.
Nezastupitelná úloha v něm připadne
státním orgánům: od prvopočátku
netolerovat emocionální dehonestaci
myšlenky jaderné energetické renesance
v ČR. Neignorovat hrozbu zopakováním
negativních ekologických dopadů
těžby uranu. Nestrpět úzké lobbistické
nátlaky. Musí od sebe prozíravě oddělit
účelové sobecké zájmy a oprávněné
obavy a kritiku občanů. Naslouchat názorům
ekologických iniciativ. Všem trpělivě
vysvětlovat důvody, proč ČR nemůže
a nechce ustoupit od jaderné koncepce.
Věcně zkoumat návrhy zastánců
i odpůrců jádra. Přijímat exaktní kroky
k posílení efektivnosti výroby, distribuce
a spotřeby energie a tepla v této zemi.
Renesance jádra je velké a dlouhodobé
téma. Projekčně, legislativně,
výrobně, montážně i finančně – běh
na dlouhou trať. Vždy přesáhne rámec
jednoho volebního období, působnost
jedné politické garnitury. Kýženého
výsledku nelze nikdy dosáhnout bez
širokého a vědomého společenského
konsensu. Uvědomujeme si to všichni?
Úplně všichni? B. KARVINSKÝ
