Bez politické podpory a souhry investora s dodavateli může mít projekt rozšíření Du kovan vážné probl émy, varuj e v rozhovoru „veterán“ českého jaderného programu František Hezoučký. Byl jste u dostavby několika československých a pak českých jaderných reaktorů, od typu A-1 až po Temelín. Máte pocit, že u plánované dostavby Dukovan se z nich ještě dnes můžeme poučit? Něco se přenést dá, samozřejmě. Samotné řemeslo: jak se má stavět, jak se má komunikovat na projektu, to ano. To, co se samozřejmě nedá přenést, je doba. Minulý režim realizaci takových velkých projektů ulehčoval. Spoustě lidí uškodil, nechci ho v tomto hájit, ale podpora velkých staveb a politická stabilita byla příznivá. Ale Temelín se dokončoval už po roce 1989. To ano. Začalo se stavět v roce 1987, kdy se na stavbě sešla velká část týmu, který předtím pracoval na spuštění Dukovan, včetně mě. Měli jsme tehdy ohromné štěstí na ředitele, kterým byl František Poukar, skvělý člověk a profesionál, který uměl tu stavbu řídit. U tak velkého projektu to není nic jednoduchého. Vy musíte nejprve dát dohromady dobré odborníky, kteří své práci rozumějí. Ale to nestačí, oni se musí ještě sehrát. To je právě práce ředitele, aby se jeho orchestr sehrál, aby spolu lidé opravdu spolupracovali – nebo také, aby nedělali zbytečnou práci, to je hrozně důležité. Někdy se stane, když lidi neřídíte, budou všichni dělat to, co považují za to nejlepší podle sebe, ale ve výsledku se nikam příliš nepohnete. A František Poukar byl v tom všem výborný. I proto, když stavba začínala, byli jsme přesvědčeni, že elektrárnu spustíme do šesti let. Ale po sametové revoluci se situace změnila. Co přesně myslíte? Tak samozřejmě nějaký skluz přišel z toho, že se o stavbě debatovalo. To je v takové situaci nevyhnutelné, s tím se nedalo nic dělat. Dokonce se dělalo takové hlasování o důvěře v ředitele Poukara – které pro něj mimochodem dopadlo velmi dobře. Dostal podporu asi 93 % zaměstnanců. Ale to nebyl ani tak ten hlavní problém. Ve společnosti se na nejvyšší úrovni pochybovalo o roli jaderné energetiky jako takové a z velké části zmizela politická podpora projektu. Znovu, je to tak trochu pochopitelné, protože do vrcholové politiky přišli lidé, kteří technice moc nerozuměli. Projekt to ale velmi poškodilo a zdrželo. Zmizel dohled shora, který je u podobných staveb podle mého názoru velmi zapotřebí. Bez toho, bez jasného přesvědčení, že stavba se musí udělat tak, jak bylo dohodnuto, se pak realizace velmi komplikuje. To se v Temelíně stalo? Určitě to hrálo roli ve zdržení. V případě Temelína toho pak začali využívat někteří lidé, kteří měli vlastní agendu, snažili se projekt měnit kvůli svým vlastním obchodním zájmům. A to je vždycky problém. Jako dnes při probíhající dostavbě Mochovců? [Tam se od roku 2008 dokončuje dostavba dvou dříve rozestavěných bloků, pozn. red.] Ne v takové míře. Víte, dostavba 3. a 4. bloku Mochovců probíhá zoufale. Je daleko za plánem, překročil se rozpočet, a podle mého názoru ještě nemusí být všem potížím konec. Udělaly se tam kardinální chyby, včetně například toho, že se zasahovalo během stavby do původního projektu! Změny jsou tak velké, že je tam zejména v konvenční části elektrárny v podstatě nový typ zařízení, není to n-tý blok daného typu, jak se původně avizovalo. Což je samozřejmě problém. I proto se domnívám, že se tam ještě objeví další problémy, až se bude spouštět sekundární okruh. Chyba je mimochodem v první řadě na straně italského majitele, společnosti ENEL. Není schopen řídit velkou stavbu. Mochovce jsou tedy špatný příklad, dá se najít někde poblíž dobrý? Problémy mají i jiné evropské projekty. Dobře podle všeho proběhla výstavba elektrárny Ostrovec v Bělorusku. Další dobrý příklad je daleko, podle mého na Středním východě, v elektrárně Barakah, kde korejská firma KEPCO spustila letos v létě první reaktor. Ovšem zrovna tento typ se pro dostavbu Dukovan podle mého názoru z technických i bezpečnostních důvodů nehodí. My to také v některých ohledech budeme mít těžší, protože na rozdíl třeba od Barakah, i například všech korejských, ale i čínských či britských a finských reaktorů, nemůžeme dopravovat díly na stavbu v Dukovanech po moři či velkých řekách. Pro některé typy budou rozměry velkých komponent představovat značný problém. Ale na druhou stranu, ono se dá vyřešit téměř vše, pokud se opravdu chce. Takže se znovu vracíme k tomu, že musí pro projekt být podpora shora – a předpokládám i zdola, od veřejnosti? U nás je nálada veřejnosti poměrně projaderná, v tomto ohledu je situace pro projekt příznivá. Ale samozřejmě velmi záleží na tom, jak se k tomu postaví vláda, aby projekt skutečně podporovala. A aby to nebyla jenom slova. Právě i zkušenosti z Temelína mi říkají, že to je opravdu klíčový faktor. Musí panovat všeobecná shoda na tom, že ten projekt chceme, že ho potřebujeme, a pak se to může podařit. Pokud to nebude, tak to opravdu může dopadnout špatně. Vlastně bych měl dodat, že ani to ještě nestačí. Ještě potřebujete nějakou osobnost v čele projektu, ideálně několik silných osobností ve vládě, v ČEZu i na samotné stavbě, kteří budou stavbu považovat za svou. Na těchto místech by měli být lidé, kteří mají vizi a mají vůli – a také pravomoci – tu vizi naplňovat. Možná se taková osobnost, nebo osobnosti, najdou. A aby lidé kolem nich do toho šli naplno, šli do toho srdcem a nebrali to pouze jako zaměstnání, kam si chodí pro plat. Mohou české firmy sehrát v dostavbě nějakou větší roli? Ale ano, já si myslím, že nepochybně. Určitě je to jiná situace než v 80. letech, kdy jsme si prakticky vše vyráběli sami. Problém ovšem není jen odbornost na straně lidí na stavbě a dodavatelů, ale také investora. I na nich bude spousta práce; trochu jiné práce, než jakou dělali dosud. /jj/
