Čekání na reformu politiků

Právě prožíváme debatu o něčem čemu se říká reforma vzniklá pod tlakem neutěšeného stavu veřejných financí. V normálním slovníku bychom řekli, že k tomu stačí rozpočtová kázeň a hlavně odpovědnost poslanců při rozhazování peněz, těch určených na podporu jejich partikulárních zájmů, včetně faktického uplácení voličů, především. Za rok 2006 dosáhla tato částka neuvěřitelných 25 mld. korun! Ale jistě, dejme politikům možnost profilovat se, zvláště, je-li potřeba podpořit podnikatelské prostředí. Jsou to opravdu podniky, krev ekonomiky, bez nichž by nebylo ani pracovních míst. Jde-li však o skutečnou podporu, to je otázka k posouzení, stejně tak, jako je otázkou vkusu, zdali budeme politické hemžení nazývat reformou. Kolikátou, ostatně, pánové? Utahování opasků, balíčky, teorie a neozkoušená, nestandardní řešení, to všechno už tu bylo. V tomto čísle najdete italský pohled na výrobní podnik a jeho postavení ve společnosti, míní se samozřejmě dění kolem něj. Pro srovnání je zde i malé připomenutí vývoje postavení českých výrobců obráběcích strojů. V dějinném sledu jsme si s Itálií vlastně vyměnili role. Jejich strojírenství je v první linii, my jsme propadli na spodní příčky. Důvody známe. Především ztráty trhů a nemožnost sledovat technický vývoj ve světě. V posledních 20 letech zpackaná privatizace. Je zajímavé, že Italové velmi, velmi žehrají na podnikatelské daně, ale naučili se s nimi žít a technicky se vypracovali i za ztížených okolností. Země nezávisí na zahraničních investicích, naopak, například výrobu automobilů, chlouby italského průmyslu, se snaží umístit do zemí s levnou pracovní silou. Ale jádro průmyslového podnikání, konstrukce a vývoj, především strojů, zůstává v Itálii. Silně je zde podpořena spolupráce mezi vysokými školami a průmyslem. Ferarri není náhoda. Srovnáme-li si všechna ta čísla a údaje, pak je jasné, že se zásadní česká reforma nekoná, je zde pouze snaha vykonat zázrak z vody přeléváním. Reformou bych nazval pouze takové uspořádání společnosti směřující k podpoře tvůrčí práce. Pak bychom se nemuseli dočíst i takové perly, jako vyjádření hejtmana Petra Bendla: „Jsme hluboce přesvědčeni, že soukromý vlastník bude řídit nemocnice lépe, než politik.“ Zbývá jen vyřešit otázku, kdo zařídil, že nemocnice řídí politici. Možná, že s ekonomikou, byť velikosti státního rozměru, je to stejné. Lépe než pracovat je prodat, ale pak scházejí peníze ve státním rozpočtu. JAN BALTUS