V Německu eskalují problémy kolem budoucích úložišť jaderného odpadu, ale ve Frauenhoferově institutu chemických technologií (ICT) ve Pfinztalu už dnes uvažují o tom, že větrné elektrárny (ke konci roku 2014 jich bylo jen na pevnině 24 867) se po odstávce stanou odpadem. Sice nikoli nebezpečným, ale nikoli nezanedbatelným. Podle ICT hmotnost odpadu jen z rotorových lopatek větrníků vystoupá do roku 2027 v Německu na 30 000 t ročně. Postupně se bude zvyšovat až na 40 000 t. Nová energetická technologie se tak stane základem pro lukrativní recyklační trh. Provozovatelé větrných elektráren nesou (stejně jako provozovatelé jaderných) odpovědnost za jejich likvidaci. Na základě dosavadních krátkodobých zkušeností zatím nedokážou určit dobu jejich životnosti. Proto ji vymezují v závislosti na platnosti stavebního povolení a na hospodářských podmínkách, daných současným německým zákonem o OZE na 20–25 let. V současné době se při likvidaci větrné elektrárny zpracovává betonový fundament na drť, a ta se využívá především při silniční výstavbě. Kov z tubusu se vrací do výrobního procesu v ocelárnách. Generátor a pohon se obvykle použijí na náhradní díly. Zatím nejde o velké objemy. K demontážím dochází hlavně v rámci repoweringu. Starší provozuschopné modely (především s výkonem pod 1 MW) mají stabilní odbytiště v Polsku, Rusku a bývalých zemích SNS, kde slouží dál. Největší zátěž (demontáží a transportem počínaje) představují v procesu likvidace desítky metrů dlouhé rotorové listy. V ICT vyvinuli postup tzv. energetické demontáže, kdy se za pomoci výbušniny a přesně umístěných detonačních kabelů rozdělí list na menší díly přímo na místě. Další nově vyvíjené technologie se týkají samotného korpusu a odloučení skleněných a uhlíkových vláken, jimiž je zpevněn. Skleněná vlákna se spalují ve speciálních cementárenských pecích. Vysoká teplota spalování se využívá při energeticky náročné výrobě cementu a popel se přidává do cementové směsi. Pro uhlíková vlákna (pro 10krát dražší materiál) se hledá možnost recyklace. V případě větrných parků umístěných v moři není otázka jejich likvidace v současné době aktuální. Jisté ale je, že bude finančně mnohem nákladnější. Dosavadní koncepce navíc předpokládá, že piloty, zapuštěné do mořského dna, budou při demontáži elektrárny vyříznuty pouze do hloubky dvou metrů pod povrchem. Zda koroze zbytků oceli, které v mořském dně zůstanou, nebude ekologicky závadná a nevyžádá si nakonec kompletní odstranění, není v současnosti nikdo schopen odhadnout. /aa/
