K mazání kluzných ložisek se obvykle používají maziva na bázi minerálních olejů. Zabrání se tím odírání kovů a opotřebení ložiska. Ve Fraunhoferově institutu IWM se z hlediska ochrany životního prostředí pokusili vytvořit maziva na bázi vody, kdy by zároveň vyloučili korozi kovových částí. Pro realizaci své myšlenky vyvinuli novou konstrukcí ložiska, kde vnější díl se skládá z několika vrstev, od vnější objímky přes vrstvu hliníku a vrstvu slinutého kovu. Hřídel zůstává ocelový. Podstata spočívá v tom, že slinutá vnitřní vrstva je protažena malým kanálem pro proudění modifikované vody mezi rotujícím hřídelem a vnější hliníkovou vrstvou. Takové uspořádání je podstatné pro vznik elektrochemického procesu, kdy mezi kovy, jako je hliník i železo, se vytváří elektrické napětí, a to i bez nutnosti působení vnějšího elektrického pole. Elektrický potenciál mezi hliníkem ložiska a železem hřídele by tak měl být základem pro funkci směsi vody a iontových kapalin jako maziva, kdy při vyrovnávání aniontů a kationů se vytváří galvanická vrstva s dobrými kluznými vlastnostmi. Rzi brání elektrické pole. Ionizovaná voda je nejen šetrnější k životnímu prostředí oproti oleji, ale má i nižší viskozitu s příznivým vlivem na otáčky hřídele a menší spotřebu energie. Účinnost tohoto systému prokázali v IWM i pomocí nově vyvinutého tribometru „in situ“, s kterým lze opotřebení dílů a koeficient tření sledovat a měřit na kluzném ložisku už přímo během provozu. Doposud taková měření byla možná pouze při demontáži. Snad jediným nevyřešeným problémem se jeví působení tepla při otáčkách hřídele, které způsobuje odpařování vody. V další fázi výzkumu se proto IWM chce zabývat optimalizací směsí iontových kapalin.
